Závěrečná výprava Lvíčat

V posledním měsíci školního roku pořádáme každoročně vícedenní výpravy jak pro Pavoučky, tak pro Lvíčata. Cílem velice často bývá srub Borůvka u Odlezelského jezera, jehož okolí skýtá neskutečné množství různorodého terénu vhodného ke spoustě rozličných soutěží či her.

Tentokrát se nám po mnoha letech podařilo, že při obou výpravách bylo počasí na koupání. Poslední léta totiž jedni měli velké vedro a druzí tak nízké teploty, že to rozhodně na koupání nebylo. Letos to tedy bylo vyrovnané a vězte, že jak malí, tak velcí té možnosti vykoupat se v přírodním jezeře využili.

LVÍČATA se na Borůvku dostala týden po svých mladších kamarádech a shodou okolností jich bylo také sedm. I je čekalo nejprve splnění několika povinností, především donést pitnou vodu. Dřevo, ačkoli ho tu bylo docela dost z minulého týdne, si přinesli později, když se vraceli z malé výpravy do okolí.

Tu maličkou výpravu vedl Tumaj na Judmanovo přání přes Komárštejn a vyhlídku, to aby každý věděl, kde tato místa jsou, neboť to bude potřeba při jenom velkém závodu.

Při zastávce na Komárštejně Tumaj seznámil všech sedm přítomných současných Lvíčat s historií tohoto místa, kam dřívější členové našeho oddílu jezdívali na vícedenní výpravy jen pod igelitové přístřešky, když ještě nebyla Borůvka.

Jak ukazuje obrázek vpravo, listovali jsme i zdejším cancákem – notýskem – návštěvní knihou, to jak kdo to chce pojmenovat. Tam Pomněnka s Bonbónem hledaly zápisy nám známých osob, včetně Tumaje i celého oddílu.

Jak již prozrazeno dříve, při návratu na naše současné tábořiště, na Borůvku, každý nabral nějaké dříví na ohýnek, který potom hořel až do přípravy na večerku, a tu dobu vyplnily písničky v Tumajově podání v doprovodu jeho kytary.

V sobotu ráno hned po snídani zahájil Judman svůj program, do kterého vložil především dovednosti, které by každé Lvíče mělo ovládat. Jako první připravil za Bahňákovy pomoci uzlový závod. Prostranství u Borůvky bylo protkáno provazy, na které měli postupně všichni uvázat všechny základní uzly, včetně zkracovačky na provaze dotýkajícím se země, což po uvázání nebylo přípustné.

Postupně se prostřídali všichni přítomní a nikomu nebylo nic odpuštěno.

Když dovázal i ten poslední, následovala klasická soutěž: nanos na svůj šátek určený počet borových šišek. Materiálu tu bylo strašně moc i proto, že tu z minulého týdne zůstali po Pavoučcích ze šišek sestavení hadi.

Trošičku problém byl u další disciplíny, kdy měli naši táborníci „přeložit“ do indiánské mluvy měsíce kalendářního roku. No, dopadlo to tak, jak to dopadlo. Následující koupel v jezeře pak pomohla těm méně zdatným zapomenout na „mučení“ indiánskými měsíci a v každém případě překrásně osvěžila.

Oběd byl samozřejmě připravován na ohni a obě party pro tento úkol složené si vedly velice dobře, nikdo nic nespálil a kolínka s gulášem byla dostatečnou posilou pro odpolední velký závod.

V čem byl ten závod velký? Nejen v délce, ale i dovednosti dedukovat a přemýšlet. Na Borůvce dostal každý lístek se zašifrovaným textem, který jej po rozluštění poslal na další místo, při špatném luštění na nesprávné místo. Z druhého stanoviště pokračovali soutěžící ke třetí šifře a od ní k té poslední. Pokud i ta byla rozluštěna, vrátil se soutěžící na Borůvku a Tumajovi řekl určené heslo.

Protože všichni byli po tom toulání se po lese notně propocení a někteří od vaření oběda stále ještě docela ušmudlaní, zašli jsme opět k jezeru učinit jistou očistu.

Mezi tábornické dovednosti patří bezesporu znalost ohňů, což byla další zkouška na závěrečné výpravě Lvíčat, kterou všichni přítomní museli projít. Postupně všichni chodili k Bahňákovi a ten je nechal stavět pyramidu, hranici i pagodu. Jak kdo dopadl, to víte vy nejlépe.

Večer jsme znovu poseděli u ohně s kytarou, s písničkami a s vyprávěním.

V noci nás to trochu vyplavilo a bohužel pršelo ještě skoro celé dopoledne. Nicméně naši vedoucí byli připraveni i na tuto možnost, a tak jsme ve srubu hráli poněkud upraveného škodiče, což téměř znemožnilo, aby někdo vypadl hned v prvním kole, třeba ještě dříve, než se dostal ke hře. Ony úpravy zde vysvětlovat nebudeme a necháme si to pro všechny na některou z dalších vícedenních výprav.

Déšť ustal a voda odtekla, takže jsme mohli pokračovat v programu a na řadě byla dřevařská dovednost, ve které bylo úkolem uříznout co nejrychleji z klády položené na koze špalík, rozčtvrtit jej velkou sekerou, jinou sekerou, menší, zatlouct na co nejmenší počet úderů hřebík do špalku a pak tu sekeru zaseknout do dalšího špalku. V okamžiku, kdy se toto soutěžícímu podařilo, se stopoval čas.

Byl tak akorát čas na přípravu oběda i na jídlo samotné a pak balení a úklid. To jsme zvládli v naprosté pohodě, takže zbyl čas ještě na dvě soutěže.

V prvním případě jsme měli strefit deset šišek do kýble a na kolik pokusů se nám to podaří. Zdálo se to být jednoduché, ale…

Později jsme hráli zvláštní honičku. Babu měl po celou dobu určeného času jeden. Pokud někoho plácnul, ten se musel zastavit a široce se rozkročil. Pokud mu totiž jiný hráč prolezl mezi nohama, osvobodil ho a vrátil do hry. Úkolem baby bylo na konci časového limitu mít co nejvíce vyřazených soupeřů.

I pobyt Lvíčat na Borůvce měl konec. Nasadili jsme na okna Borůvky okenice, zavřeli dveře, stoupli si do řady a rozloučili se s naším tábořištěm tichým sborovým „ahoj“. Pak cesta dolů k potoku, nakládání věcí do aut a cesta do Kladna.

I tahle výprava skončila a my všichni máme zase o další zážitky více.

tumaj
2020-01-11
počet zobrazení: 2181