VÝPRAVY DRUŽIN 2008

Výpravy družin se staly akcí méně prestižní, než je kupříkladu táborové putování, které je u chlapců přeci jen více oblíbené, nicméně tento rok oproti minulým se stal výjimečným, jelikož se na této výpravě sešlo celkem šest řadových členů ze Lvíčat a tři vedoucí. Vítěznou družinu, a to Ropáky, tento rok čekalo probádání přírody a zajímavostí, které se nacházejí v chráněných krajinných oblastech Český kras a Karlštejnsko.

Ve středu 4. června 2008 tuto výpravu zahajovala družina Ropáků na hlavním vlakovém nádraží v Kladně, pod vrbou. Sešli jsme se v počtu tří. Za Ropáky zde byl Bagy a Saša a z vedoucích dorazil Tumaj. Zdeněk se omluvil z účasti, dostal atraktivní nabídku na focení. To už nám nebránilo nic v tom, abychom se přesunuli na autobusovou zastávku ke Kauflandu, kde jsme vyčkávali příjezdu autobusu s označením A 24, který nás zavezl do Prahy na Zličín. Na autobusovém nádraží jsme rychle prokličkovali mezi autobusy a nastoupili do čísla 311. Tento BUS nás odvezl do cílového místa, a to do obce Bubovice. Zde jsme vystoupili a necelý kilometr jsme pochodovali až na základnu jeskyſářů, kterou nám zajistil náčelník klubu Ness.

Když jsme dorazili na základnu, naskytl se nám velmi zajímavý pohled na budovu připomínající úzkou vysokou nudli, která dříve sloužila jako trafostanice. Nicméně po vystoupání vysokých schodů a po otevření hlavních dveří se nám odkryl krásný útulný domeček, který se mně osobně moc líbil. Pravda moc místa zde nebylo, ale vše bylo dokonale vyřešeno tak, že konečný počet devět osob nebyl problém uskladnit. Avšak dva dny a dvě noci si Ropáci a Tumaj užívali každý jedno patro pro sebe. Pomalu se blížil večer, a tak jsme se navečeřeli, a jelikož bylo ještě vidět, šli jsme prozkoumat blízké okolí. Zašli jsme se podívat do Solvayových lomů, kam jsme se později vypravili se všemi družinami a s panem průvodcem a dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí o tomto lomu. To už se blížil večer a my jsme směřovali zpět k základně. Na základně jsme zahráli ještě pár kostkových a karetních her a šli jsme spát.

Druhý den ráno jsme si přivstali, jelikož jsme museli stihnout autobus do Berouna, který nám jel z vesničky Svatý Ján pod Skalou. Rychle jsme se nasnídali, vyčistili zuby a zabalili ty nejpotřebnější věci do jednoho batohu, o který jsme se celý dnešní den střídali.

V Berouně jsme vystoupili na autobusovém nádraží a hned nás uvítaly všudypřítomné kachny. Přešli jsme most, který vede přes řeku Berounku, a pokračovali jsme historickým jádrem Berouna až k vlakovému nádraží. Zde převzal mapu s buzolou od Tumaje Bagy a od této chvíle nás vedl jen a pouze on. Musel se naučit, jak správně zorientovat mapu a jak se podle ní řídit v terénu. V tomto mu pomáhal hlavně Tumaj. A jak šla Bagymu orientace v terénu? Inu, řídil se hlavně podle rozcestníků, které jsme na trase míjeli. První byl hned na nádraží v Berouně. Na další Bagy narazil v obci Jarov. Třetí rozcestník byl u přehrady vodní nádrže Suchomasty. Trošičku problémem byl v pořadí čtvrtý rozcestník v Havlíčkově mlýně, kde končilo zelené značení a navazovalo zde značení žluté a rozbíhalo se hned do dvou stran. Nicméně Bagy si s tím poradil na jedničku a my pokračovali dále v cestě. Vystoupali jsme kopec a zastavili se u první zajímavosti na naučné stezce, která tu vede pospolu se žlutou značkou. Byla to Aksamitová brána. Aksamitová brána je bývalá jeskyně s propadlým stropem, takže zůstal jen „vstupní oblouk“ ve tvaru brány. Vnitřek bývalé jeskyně je zcela zakryt stromy rostoucími po obvodu skály, takže je „uvnitř“ stále příjemné chladno a šero. Prohlídli jsme si tuto zajímavost a menší odbočkou se šli podívat na Jelínkův most. Jelínkův most je asi devět metrů vysoký přirozený „most“ přes vápencovou rozsedlinu v masivu Kotýzu. Bohužel toto místo není zrovna ideálně značeno, takže našemu zraku byla tato zajímavost dobře ukryta. To už jsme však plnou parou uháněli ke Koněpruským jeskyním. Zde Tumaj zakoupil lístky na prohlídku jeskyní. Dostali jsme výborného průvodce a pospolu s dalšími turisty jsme šli obdivovat tyto krásné krápníkové jeskyně. Vše jsme si prohlídli a Tumaj vše zdokumentoval. Než jsme se nadáli, byl zde konec prohlídky. Nás čekala cesta do Srbska, kde pro Bagyho nastal vytoužený moment: Oběd v restauraci. Ještě před Srbskem jsme si udělali drobnou odbočku do Kodské jeskyně.

Když jsme se pořádně najedli, vyrazili jsme podél Berounky směrem na Hostim a zpět na vypůjčenou základnu. V jednom již nepoužívaném lomu, který byl při cestě, jsme se pokusili najít nějakou drobnou zkamenělinu, bohužel se nezadařilo. Po návratu na základnu jsme se šli vykoupat pod pumpu, kterou Nessik se svými kamarády nedávno čistili a odkud jsme celou dobu brali pitnou vodu. Poté jsme sešli do jednoho z lomů a tam se pokusili připravit překvapení pro kamarády ze Lvíčat. Z kamenů jsme sestavili znak České tábornické unie. Pod vedením Tumaje se nám to povedlo a tento znak je důkazem, že jsme toto místo navštívili. Ještě jsme stačili přinést trochu dřeva a už se sešeřilo a byla tu druhá noc.

Třetí den jsme zahájili poklidnou ranní hygienou a snídaní. Nikam jsme nespěchali. Času bylo dostatek. Dnes nás čekala trasa Malá Amerika, Mexiko, Velká Amerika a nákup v Mořině. Vyrazili jsme ze základny a po chvilce cesty jsme se „ztratili.“ Naštěstí ne nadlouho, jelikož nás Tumaj hned správně navedl, takže jsme si cestu nijak dramaticky neprodloužili. Napojili jsme se na červeně značenou cestu, kde vede i naučná stezka a opět nás vedl Bagy. Míjeli jsme rozcestníky Boubová, Bubovické vodopády, Kubrychtova bouda a Králova studně. Dále jsme to vzali neznačenou zkratkou, která se napojuje na žluté značení, a to nás zavedlo přímo k lomu Malá Amerika. Lom Malá Amerika (Rešná, Nákladový lom, Amerika, Školka). Na dně lomu je Rešenské jezero a lom je dlouhý asi 150 metrů. Dno lomu je zatopeno již zmiſovaným Rešenským jezerem, poloostrůvek u severní strany lomu je přístupný jen po vodě nebo horolezecky z takzvané galerie, to je z oken bývalé hlavní štoly, či podzemními chodbami. Nadmořská výška dna lomu Malá Amerika je 348 m. Je to nádherný úkaz toho, co dovede člověk vytvořit.

Dále naše cesta směřovala do dalšího lomu Mexiko (Trestanecký lom, Deštivý lom, lom Schniloušák). Je 300 metrů dlouhý, 100 metrů široký a 80 metrů hluboký. Lidové názvy vycházejí z toho, že na dno lomu nesvítí nikdy slunce, ani uprostřed léta. Na dně je několik menších jezírek.

Poslední zastávka, a to ta nejhezčí a nejdelší, nás čekala v lomu Velká Amerika, kam jsme i sestoupili. Lom Velká Amerika (Východní lom, lom Východ) má velikost asi 750×150 metrů, hloubka bývá udávána v rozmezí 67 až 80 metrů, a je to největší ze zdejších lomů. Byl to úžasný pocit vidět něco tak monumentálního a ohromného. Naše kroky směřovaly do dnešního cíle, a to do obce Mořina, kde nás čekal velký nákup. V Mořině jsme se naobědvali a jen tak tak jsme stihli autobus, kterým jsme původně jet neměli, ale jelikož jsme vše stihli rychle, jeli jsme tímto spojem do Bubovic. Teď nás čekal jen necelý kilometr na základnu, kde už na nás čekala posila tvořená z Mufíků a Katůmy, kteří včera dojeli do Srbska, přespali v lese a prošli vlastně stejnou trasu, co dnes my.

Nemarnili jsme čas a dali se do příprav večerního ohně. Někdo řezal dřevo, někdo pomáhal s úklidem u ohniště a práce nám šla pěkně od ruky. Zanedlouho dorazila i poslední družina Medvědů pod vedením Kuby. A Lvíčata byla pro tuto výpravu kompletní. Rozdělali jsme oheſ a začali si opékat večeři, a to vuřty. Po večeři jsme šli na procházku spojenou s koupelí pod pumpou a taky jsme si zahráli první soutěž. Z klacků se na cestě vytyčil čtverec a každý si našel jeden kámen. Úkolem bylo v každém kole dopravit kámen co nejblíže k cíli. Hrálo se na tři vítězný a nejrychleji se to povedlo Sašovi, který v této soutěži zvítězil. Večerní program vyplnila návštěva veřejně nepřístupné jeskyně se jménem Arnoldka. Tuto návštěvu pro nás zařídil náčelník klubu Ness, který je u jeskyſářů a má možnost tuto jeskyni párkrát do roka navštívit.

Tato cesta do neznáma dala celým výpravám družin 2008 naprosto jiný rozměr. Já můžu jen říci, že to byl úžasný zážitek a že bych si to klidně ještě jednou zopakoval. Do jeskyně nás doprovázel sám náčelník (bývalý člen oddílu) spolu s kamarádem Klavídem (také bývalým členem oddílu Lvíčat), a z vedoucích s námi šli Katůma s Kubou, Tumaj nás doprovodil ke vstupu do jeskyně a čekal na nás venku, pár set metrů od vchodu. Šel s námi i Nessův pes, který zůstal na povrchu uvázaný u stromu.

Co je to Arnoldka, mohli byste se ptát. Člověk by si řekl: „Jéje. Lezli do nějaký pětimetrový díry a hned z toho mají Vánoce.“ Omyl!!! Arnoldka je nejhlubší jeskyně Českého krasu. Nachází se u lomu Čeřinka. Z nového vchodu se sestupuje po soustavě žebříků do Hlavního tahu, který je tvořen tunelovitými klesajícími chodbami a v Příbově dómu se větví na Panoptikální tah s úžasným bahýnkem a vlastní Hlavní tah, který končí jezerem s nepravidelně kolísající hladinou (momentálně je na dně této jeskyně sucho), takže koupel se konala pouze bahenní. Celková délka chodeb je 1360 metrů. Hloubka je 111 metrů. Po dvou hodinkách prolézání a plížení v podzemí jsme se dostali zpět na povrch zemský. Byla již temná noc, a proto jsme se ihned začali navracet zpět na základnu. Bohužel už bez Nessikova psa, který se nejspíš začal obávat toho, že jsme ho na místě zapomněli, a tak si překousal vodítko a zaběhl se. Tím se Nessovi ztížila celková situace, nemohl se navrátit na Kladno, ale musel celou noc hledat svého pejska. Vše nakonec dobře dopadlo, pes se našel, ale nikdo by nehádal kde. Zatoulal se až do Lomu Amerika, kde popíjel alkohol se všudypřítomnými trampy a vůbec mu to nevadilo. Po návratu na základnu přišla na řadu důležitá večerní očista, jelikož nánosy bláta byly doopravdy obrovské.

Čtvrtý den ráno jsme posnídali a okamžitě začalo velké čištění a praní. Nejprve jsme vyprali vše, co jsme měli s sebou v jeskyni, a poté přišly na řadu vypůjčené přilby. Když jsme si splnili všechny povinnosti, přišlo na řadu malé mezidružinové klání. Prvním úkolem družin bylo ve vytyčeném prostoru posbírat všechny rozházené útržky papíru a z těchto kousků složit mapu, která byla na papíře natisknuta. Nejlepšího času dosáhla družina Ropáků, která tuto soutěž vyhrála.

Další družinová soutěž spočívala v tom, že se kameny vyznačila trasa, družině se zavázaly oči a úkolem bylo projít celou trasu, postupně se dotknout všech značících kamenů a stopoval se čas. Opět se nejlépe vedlo Ropákům, kteří si připsali druhé vítězství.

Třetí soutěž v řadě mezidružinových soutěží byla jednoduchá, úkolem družiny bylo z kamenů postupně postavit co nejvyšší věžičku. Zde se nejlépe vedlo družině Mufíků.

Závěrečnou soutěží byl běh do kopce. Tady záleželo na rychlosti družiny a zde své kvality předvedli Medvědi, kteří zvítězili. Blížil se čas oběda, proto jsme se začali navracet zpět na základnu. Po obědě nás čekala návštěva Solvayových lomů. Prohlídku jsme zahájili návštěvou muzea. Muzeum je rozčleněno do čtyř místností a do čtyř tématických celků.

První místnost – Lomařství. V této expozici je ukázka těžké práce v lomech a dolech. Speciálně je věnována lomům v okolí. Naleznete zde informace o téměř všech lomech v Českém krasu, ale též z Prokopského údolí. Popsány jsou podrobně jednotlivé metody těžby vápence. Uprostřed místnosti je realistický model běžného provozu lomu z období kolem roku 1942. Ukazuje přibližný stav kolejí, cestu vápence od lomového vozíku přes drtič a třídič až do vozíků lanovky. V této místnosti je též malá sbírka důlního záchranářství. Druhá místnost – Jeskyſářství. Český kras v sobě ukrývá mnoho podzemních prostor. Existují jeskyſářská sdružení, která tyto jeskyně mapují (například Geospeleos). Na zdi je dominantou mapa Amerik s kompletním štolovým systémem. Ve vitrínách je výstavka mapování jeskyní, o pomůckách používaných k jeskyſaření a o svítilnách používaných v podzemí.

Třetí místnost – Nákladní lanovky. V Českém krasu bylo mnoho vápencových lomů, kde k dopravě kamene byla použita lanovka. Hlavním objektem je zde lanovkový závěs s korbičkou ze zdejšího lomu. Dobře zobrazuje systém upínání závěsu na tažné lano. Dále je zde menší sbírka různých lanovkových korbiček okolních lomů. Na stěnách je mnoho nástěnek s technickými daty lanovek a mnoho historických fotografií. V muzeu jsme navštívili ještě strojovnu s mnoha zajímavými ukázkami techniky, která se používala v době těžby. Zajímavost, která mě upoutala, byla v rohu místnosti stojící kamna „Musgrávky“ (v orig. Musgraves), o kterých se pochvalně zmiſuje Jára Cimrman při své cestě na severní pól. Po prohlídce muzea nás čekala projížďka dobovým důlním vláčkem. Poté jsme navštívili jednu ze štol s názvem „Průtahová štola“, která v dnešní době slouží jako depo lokomotiv, kterých je v podzemí ukryto nespočet. Toto byl závěr návštěvy Solvayových lomů a my jsme se opět vraceli zpět k základně. Čas, který zbýval do večera, vyplnilo několik soutěží. První soutěží byl běh okolo tří stromů. V časovém limitu jedné minuty jsme se měli co nejvíckrát dotknout postupně tří určených stromů. Nejvíce stromů se dotkl Filip, který si připsal vítězství z této soutěže.

Druhá soutěž byla jednoduchá. O co šlo. Úkolem bylo vyhodit výkonnostní kolík do výšky tak, aby přeletěl větev a poté zase kolík chytit. Počítalo se, počet bezchybných přehozů v jednom kole a výsledky z jednotlivých kol se sčítaly. Vítězství suverénně získal Sam.

Poslední soutěž dne byla také s výkonnostním kolíkem. Úkolem bylo dopravit kolík co nejdále za čáru. Musel se však položit na zem a nesměl se házet. Každý zvolil jinou taktiku, ale tou nejlepší se stala ta Filipova, který soutěž vyhrál. Byl již večer, a tak jsme se navrátili zpět na základnu a zde se u táboráku hrála oblíbená hra Mafie.

Závěrečný den ráno po snídani jsme vyrazili na procházku plnou soutěží s cílem Svatý Jan pod Skalou. Tumaj zde použil pásmo soutěží, které se mělo hrát již na dřívější výpravě, ale tehdy to neumožnilo počasí. Šlo o házení různými předměty, které si každý vybere sám, ovšem o tom, jak se bude házet, rozhodoval los. Pro první hod propůjčil svůj předmět Filip. Házelo se do dálky mezi nohama, pravou rukou. Dodám jen, že se házelo pomůckou, která se používá při střelbě z luku, a nejdál ji dopravil Sam. Pro další soutěž z této řady propůjčil předmět Bagy. Házelo se karabinou z klíčenky mezi nohama levou rukou, do dálky. Pro úplnost dodám, že znovu zvítězil Sam. Poslední soutěží s tímto zaměřením, a vůbec poslední soutěží na této výpravě, byl hod Andílkovým futrálem na nůž. Házelo se normálně, pravou rukou do dálky a zvítězil Pef. To jsme se dostali k dnešnímu cíli, a to ke kostelu Svatého Jana. Zde jsme bezplatně mohli vstoupit a obdivovat tuto historickou památku včetně přilehlé jeskyně. Dále jsme vyšplhali i na kopec tyčící se nad vesničkou Svatý Ján pod Skalou, odkud je překrásný pohled do kroutícího se údolí Kačáku.

To se však čas na dopolední program začal krátit a my jsme se začali navracet zpět na základnu, kde nás čekala příprava oběda, po kterém jsme sbalili své věci, uklidili po sobě a rozloučili se ze základnou geospeleologů. Ještě jsme se vyfotili pospolu s bývalou trafostanicí a uháněli si to na autobus, který nás odvezl na autobusové nádraží na Zličín. Jelikož to bylo poslední místo, kde bylo možné vyhlásit výsledky, tak právě zde jsme se dozvěděli, že se nejúspěšnějším hochem této výpravy stal Sam, který vyhrál svou poslední výpravu, kterou se Lvíčaty zažil. To už jsme však nastupovali na autobus, který nás zavezl na Kladno. Všichni hoši se svezli na stanici ke Kauflandu až na Sašu, který jel až k Nemocnici. Esen

Tumaj
2008-09-04
počet zobrazení: 2127