Září 1998

Tento titulek vás bude v našem časopise provázet po celý následující oddílový rok. V těchto dnech je to totiž přesně deset let, kdy začal vznikat náš oddílový tábor. Že bude v Nebřezinách, o tom v tu dobu neměl nikdo ani páru. Postupně vám budu vyprávět, jak došlo k rozhodnutí tábor jenom pro Lvíčata pořádat, co všechno jsme pro to museli udělat, jaké jsme s tím měli starosti, kdo jak při tom pomáhal a jak to všechno dopadlo.

Jednotlivá vyprávění vám vždy přiblíží, co se událo ten který měsíc. Nicméně svoje vzpomínání musím začít ještě před prvním zářím roku 1998.

Celých čtrnáct let jezdíval náš oddíl na letní tábor do Borku u Žlutic, kde dodnes existuje táborová základna našeho klubu, s jejímž vybudováním jsem v roce 1983 aktivně pomáhal. Původní idea byla, že tábor bude pro dva tehdy spolupracující oddíly, Vlaštovky a tehdejší Lvíčata.

Věci se však zapletly tak nějak jinak, než jsme si původně plánovali, a tábor začal soužit nejen našim dvěma oddílům, ale vešel se i třetí, složený z dětí, které s Vlaštovkami či Lvíčaty neměly pranic společného. Navíc hned první rok byly uspořádány tři turnusy s odůvodněním, že základna musí být plně využita, takže tam začaly jezdit nejen cizí děti, ale i vedoucí mimo náš okruh.

Nedopadlo tedy vše tak, jak jsme si to s kamarádem Jirkou Holým – Georgem původně plánovali, ale jó špatné to také nebylo. Lvíčata měla kam jezdit a v okolí Borku u Žlutic jsme prožili nejedny krásné prázdniny.

V průběhu let se ovšem změnilo mnoho. Jako hlavní vedoucí už nejezdil George, ale kamarád Martin Stuchlý – Márty, který na prvním boreckém táboře dělal instruktora. S ním bylo možno se vždy dohodnout. Byl ochoten diskutovat o skladbě programu a ustoupit ze své pozice, pokud jsem mu předložil důvody, proč s ním v tom či onom nesouhlasím. Musím podotknout, že tomu bylo i naopak, že i já jsem dokázal změnit původní plány, pokud jsem ty jeho seznal dobrými.

Bohužel pak se stalo, že na Mártyho místo nastoupil jeho vrstevník a bývalý spolužák, se kterým jsem si zdaleka tolik nerozuměl a protože jsme oba velice prchliví, hrozilo stále nebezpečí výbuchu při nějakém střetu.

Náš první společný tábor jsme si dávali navzájem pozor, aby k takové situaci nedošlo, ale druhý rok se to nějak nepovedlo a drobné či větší střety mě ubíjely a ničily ve mně radost z práce s dětmi. Kupříkladu před táborem jsme se dohodli, že každý oddíl bude mít svoji celotáborovou hru. My tu naši začali hned první den tábora a večer na poradě jsem se dozvěděl, že bude celotáborovka pro všechny oddíly. Co bylo ještě horší, že se oba příběhy odehrávaly v Jižní Americe. Že z toho měli kluci guláš, to si dovedete představit. Na druhou stranu musím sebekriticky poznamenat, že i k neporozumění jsou zapotřebí minimálně dva lidé, takže nemalá část viny jde i na můj vrub.

Ten rok jsme pořádali putování družin, které vedlo z Karlových Varů přes Komáří rybníky, kde jsem měl být já jako živá kontrola. Na tuto výpravu za námi přijeli kamarádi Petr Černík – Čert a jeho mladší bráška Pavel – Čertíček, oba bývalí členové a později i vedoucí družin, s Čertíčkovou slečnou Martinou Tauschovou – Rosničkou.

Na určené místo jsme dorazili večer v úterý 29. července roku 1998. Nocovali jsme v opuštěné chatě na břehu většího ze zdejších rybníků, a když jsme dokončili vzpomínání na léta minulá, došlo na povídání o současnosti a já se klukům, Rosnička už spala, svěřil se svými problémy a jen tak jsem si na závěr povzdechl, že začínám uvažovat o osamostatnění a vybudování táborové základny pouze pro náš oddíl, pro Lvíčata.

Pak zazněla ta slova, která si pamatuji dodnes velice přesně: „Strýčku, já si myslím, že je dost starých lvů, kteří ti s tím pomohou.“ Tu památnou větu pronesl Čert, a já se v ten okamžik rozhodl!

Hned po táboře jsem jel se svým šéfem někam d o Prahy, a když se ptal, co tábor, svěřil jsem se mimo jiné s neshodami, které tam mám, a hned využil příležitosti a zeptal se ho, jestli by nás nechal mezi Vánocemi a Novým rokem, kdy bývá celozávodní dovolená, udělat zase podsady. Minulou zimu jsme totiž dělali nové do Borku. Pochopil mě. On se totiž před časem také podnikatelsky osamostatnil, když předtím měl dva společníky a také to nedělalo dobrotu. Uspěl jsem!

V polovině srpna jsme jeli s rodinou na dovolenou k Adršpašským skalám a já si při putování tím kouzelným krajem osnoval plány. Vypočítával jsem si, kolik budeme potřebovat stanů, kolik peněz, kolik jich máme v oddíle a kolik budu muset požadovat po klubu. Krom toho jsem si maloval plánky kuchyně a jídelny podle vzoru tábora v Borku, ale aby se do nich vešly poskládat podsady i jiné věci, aby se nemusely nikam vozit.

Ještě jsem ze sebe nestačil smýt prach adršpašských cest a už mi volal Čert, jestli mohou s bráškou přijít. Tušil jsem, že to bude něco k táboru. To co mi však nabídli, předčilo veškerá očekávání. Oba kluci jsou napůl majitelé pozemku u Tlestek nedaleko Jesenice u Rakovníka a jsou ochotni nám jej poskytnout na tábor!

Hned v týdnu jsem se jel na tu louku podívat, ale nejprve jsme se s Čertíčkem stavěli na městském úřadu v Jesenici a paní starostka proti táboru nic nemá, ale problém by prý mohl být s referátem životního prostředí z Rakovníka.

Louka, kterou vlastní Čerti, je pěkná, pro tábor vhodná, i když nějaké velké hřiště by na ní nevzniklo. Nicméně je kousíček od lesa a pět kousíčků od rybníka. Poblíž je i studánka, ale také chaty. V každém případě jsem byl klukům vděčný a skoro jsem se styděl jim říct, že mám v merku jistou louku kousek od Odlezelského jezera. Oni však pochopili, že pokud najdu výhodnější místo, bude to lepší pro celý oddíl a svůj pozemek brali jako případnou zálohu.

Co se té louky nedaleko jezera týká, tak to jsem ještě o prázdninách zašel za paní Janskou do Chrašťovic do obchodu a ta mě napojila na jistého pana Fraňka, který mi prozradil, kdo je majitelem luk tam kolem potoka. Tu, na kterou jsem si nejvíc myslel, obhospodařuje Zemědělské družstvo Mladotice a jinak patří dvěma restituentům, takže by nemusel být problém. Co bylo pak úžasné, že jsem nedaleko toho „našeho“ místa, uprostřed luk, objevil normální studnu s pumpou! Když jsem pětkrát pohnul její pákou, začala vytékat voda. Koleje zjevně čerstvě vyjeté od aut, mě pak utvrdily v přesvědčení, že voda bude dobrá, neboť vše nasvědčuje tomu, že se někomu vyplatí pro ni jezdit autem.

První středu v měsíci jsme mívali sezení klubu, schůzku, na které se sešli zpravidla všichni vedoucí oddílu a lidé kolem Borku. Ačkoli jsem chtěl s myšlenkou oddílového tábora vyrukovat, až budeme mít zajištěné místo, okolnosti mě přiměly udělat to už teď. A bylo to možná dobře. Toho sezení se účastnilo hodně lidí, kteří znali našeho hlavního vedoucího, znají i mě, a měli pro náš záměr pochopení, což nám velice pomohlo hlavně při pozdějším hlasování, aby oddíl Lvíčat dostal od klubu šedesát tisíc korun na výstavbu nové táborové základny.

První velké vítězství jsme měli za sebou!

Na první schůzce oddílového roku 7. září 1998 jsem řekl klukům o záměru vybudovat vlastní táborovou základnu včetně důvodů, které mě k tomu vedou, a někteří se divili proč? Vždyť v tom Borku to prý nebylo až tak hrozné. A já byl najednou tak nějak rád, že ty naše dospělácké neshody kluci ani moc nepociťovali. Na druhou stranu jsem měl o hodně složitější situaci při odůvodnění svých kroků. Mnozí to pochopili až později…

V pátek 11. září 1998 jsme měli v práci volno, protože neměla jít elektřina a já toho využil a jel jsem na Borůvku, odkud jsem vyrazil pěšky do Mladotic na družstvo. Jejich předseda je prý dlouhodobě nemocný, a tak mě přijal zastupující agronom pan Vejražka. Po čtvrthodinovém povídání jsem odcházel s příslibem dalších jednání a s tím, že si máme poslat oficiální žádost.

Protože ten den byl druhý pátek v září, začali se za mnou sjíždět kluci na tradiční Setkání starých lvů. Logicky tu přišla řeč na tábor a nejeden bývalý člen potvrdil Čertova slova tam od Komářích rybníků, když se hlásili, že nám určitě pomohou. Samozřejmě, že jsme zašli i na louku, kde by náš tábor mohl být a tam jsme měřili hlavně takový „výklenek“ do jakéhosi houští, kde by bylo ideální postavit kuchyni a jídelnu, jak jsem se již zmínil, takovou, aby se v ní daly skladovat podsady.

Hned v pondělí jsem odeslal dopis na mladotické družstvo.

Koncem září, kdy v současnosti s naším oddílem pořádáme Malý tábor Lvíčat, konával se tehdy Malý tábor klubu a jezdily na něj všechny tehdejší oddíly, které byly tou ještě dobou čtyři. Dnes bohužel existují už jenom dva poslední, my a Pandy. Při odjezdu za mnou přišla maminka Vojty Kalába s tím, že jejímu tatínkovi vrátili les kdesi mezi Táborem a Pelhřimovem a že prý není problém tábořit tam. Poděkoval jsem jí a vysvětlil, že teď máme rozjednané místo tam u jezera, ale kdyby to tam nevyšlo, že rád jejich nabídky využiji. A ještě dodám, že Malý tábor klubu vznikl na základě dřívějšího a nyní obnoveného Malého tábora Lvíčat.

Akce se tehdy vydařila, ale opět se na ní projevily některé negativní jevy, které mě vedly k rozhodnutí pořádat samostatné tábory. Program měl připravený vedoucí oddílu Tuláci Josef Kot – Sušenka, odchovanec Lvíčat. Jemu měli být k dispozici všichni další vedoucí, ale nebylo tomu tak. Dost často jsme u dětí zůstali jen my dva a naši instruktoři. No, aspoň nám to nikdo nekazil a kluci ze Lvíčat poznali první z důvodů, co mně na spolupráci s některými vedoucími vadí.

V průběhu celého září jsme pak s kamarády, především s Jakubem Vrtíkem – Grizzlym, hledali, kde získat tu či onu maličkost pro náš tábor. Políčeno jsme měli kupříkladu na koryto do umyvárny, což se nezdařilo, objednali jsme i patnáct celt na stany, koupili panty na spojování podsad, či vruty na jejich sešroubovávání a začali hledat, kde koupíme vysušená prkna právě na podsady. Od mého rozhodnutí vybudovat oddílovou táborovou základnu uběhly dva měsíce a několik dnů a já jsem přesvědčen, že jsme za tu dobu udělali hodně pro zdar tohoto možná bláznivého nápadu.

Jak to šlo dál, to se můžete dozvědět v pokračování našeho vyprávění hned v příštím vydání Čtyř listů pro Lvíčata.

Tumaj

Tumaj
2008-09-19
počet zobrazení: 2059