Webové stránky Lvíčat

Malý tábor Lvíčat

Úplným zakončením minulého oddílového roku a branou do nového byl již tradičně Malý tábor Lvíčat, kde se každoročně opakují ty neúspěšnější hry z velkého tábora Lvíčat, a proto zde není o zábavu nouze. Letos si pro nás připravil svůj program Tumaj a ten vytáhl ty nejlepší perličky, které jsme si zde mohli zopakovat.

Byl pátek 26. září a blížil se čas srazu na hlavním kladenském nádraží pod vrbou.

Na místo se dostavili Pef a Standa, jakožto zástupci řadových členů Lvíčat, Filip a Saša, jakožto zástupci deváťáků, kteří si jeli též zavzpomínat na velký tábor, a jako doprovod vlakem byl vyslán Katůma. Nepříjemnost, která nás potkala hned na kladenském nádraží, se bohužel občas stane. Bagy, který byl též přihlášen na tuto výpravu, bohužel nedorazil na již zmiňovaný sraz, a proto jsme museli odjet bez něho.

Další cesta vlakem proběhla téměř bez komplikací, když nebudu počítat, že pro nás musely České dráhy vypravit speciální vlak a my se do cílové stanice dostali s menším zpožděním. Po příjezdu do Plasů nás čekala už jen pětikilometrová pouť na táborovou základnu poblíž Nebřezin bez batohů, které nám Tumaj v Plasích odebral a na místo odvezl autem.

V době našeho příchodu na louku byla již úplná tma, a proto jsme se rychle ubytovali ve vyhřátém stanu, který zde postavili vedoucí. Ti vyráželi z Kladna s Tumajem dříve, aby stihli vše připravit. Přivítali jsme se zde s Tumajem, Kubou, Bahňákem a Petrem, a to už nastal čas k vybalování věcí a ukládání se ke spánku.

V sobotu ráno hned po budíčku jsme se vydali vařit vodu na čaj, což obnáší nejprve rozdělat oheň. Příprava čaje nebyla pro táborníky velký problém, a tak během půl hodinky jsme seděli a snídali v teple velkého stanu. Po snídani přišlo zahájení programu, a to hned velkou vzpomínkou, byla to první etapa z celotáborové hry Alvaréz, i když poněkud upravená.

O co šlo. Na táborové louce jsme do řady rozestavěli čtyři lavičky, pro každého soutěžícího jednu. Na lavičky vedoucí umístili dřevěné kostky a každý dostal tenisový míček. Úkol byl jasný – vždy přímým úderem míčkem shodit co nejrychleji všechny špalíčky. Nejlepší mušku a nejvíc štěstí při této soutěži měl Standa, který si připsal první vítězství.

V pořadí druhá soutěž se hrála také na táboře a šlo o hodinový golf. Čtyři jamky plus jedna (správně jich má být dvanáct) mají symbolizovat hodinový ciferník a úkolem je zdolat je všechny na co nejméně úderů. Po celou dobu byla hra vyrovnaná, a tak se rozhodovalo až na poslední, páté jamce, kde se nejlépe vedlo Filipovi. Ten také zvítězil. Ještě poznamenám, že pátá jamka v pořadí byla nejobtížnější, jelikož byla v místech, která předtím pořádně rozryla divoká prasátka.

Další soutěží byla zkouška zraku, též hraná na táboře. Úkolem při této soutěži je pokusit se z co největší dálky zakreslit pět koleček, která byla natištěna na papír do čtvercové sítě o rozměrech pětkrát pět čtverců a připíchnuta napínáčky na vlajkový stožár. Zrak jako rys měl při této soutěži Pef, který ani v jednom ze čtyř pokusů nezaváhal a měl vše zakreslené bez chyby.

Čtvrtá soutěž byla jednoduchá. Šlo o hod botou do dálky. V každém kole získal bod ten, kdo hodil botou nejdále, a úkolem bylo nasbírat co nejdříve pět bodů. Nejúspěšnějším odhazovačem bot se stal Filip, který si připsal již druhé vítězství na této výpravě.

Poslední soutěž před obědem byla na pravidla velmi jednoduchá. Jednalo se o soutěž – vyhoď míček do vzduchu, polož kámen co nejdál od kruhu a znovu chyť míč s tím, že musíš při chytání být v kruhu. Zde si s námi zahráli i vedoucí, kteří se snažili překonávat rekordy. Každopádně každá soutěž má svého vítěze a tím se mezi chlapci stal Saša.

To už nás čekalo vaření oběda a poté zajímavé zjištění. Tumaj nám řekl, že další program bude probíhat přibližně dvacet kilometrů od tábora a vzápětí dodal, že pro nás Petr připravil možnost vylézt si na skálu v přírodní rezervaci Kozelka, což je oblíbené místo pro horolezce. Nalézá se zde asi dvě stě známých horolezeckých cest úrovně 3 až 9 a obec Malá Doubravice je známá natáčením filmu Cesta z města.

Pro ty, kdo měli zájem, Petr vybral dvě skály. Mezi odvážlivce se přihlásili Filip, Bahňák a Saša. První skála, kterou Petr otestoval, byla s číslem dvacet jedna, a právě tuto skálu se pokusili tito staří lvi zdolat.

První šel Saša. S dopomocí se vyškrábal do poloviny skaliska a s postupem času si začal uvědomovat, jak velkou chybu udělal, když se pustil do lezení. Nešlo mu to ani nahoru a jen stěží dolu, ale o to měl větší radost, když se po tomto velkém vyčerpání dostal zpátky na pevnou zem. Jako druhý lezl Filip a ten se ukázal jakožto lezec na správném místě. Onu skálu zdolal. Poslední z řady zájemců byl Bahňák, který využil své síly a obratnosti a byl živým důkazem, že i tak velký starý lev dokáže neuvěřitelně lézt po skalách. Filip s Bahňákem se pokusili zdolat ještě jedno skalisko s číslem dvacet a též oba dva uspěli. Saša už raději zůstal na zemi.

Myslím si, že toto zpestření se Petrovi povedlo a jsem rád, že nás na ty skály vzal. Určitě si za to zaslouží spousty díků. Hodiny neúprosně oznamovaly to, že je nejvyšší čas vydat se zpět autem do tábora. První skupinu Tumaj odvezl autem před Plasy a dál už musela po svých. Druhá skupina šla pěšky od Kozelky a Tumaj je naložil na cestě zpět.

Když jsme se všichni sešli v táboře, byla naprostá tma. Rozdělali jsme oheň a začali opékat lanšmít, který byl k večeři. Tumaj s Katůmou zahráli pár písniček a byl čas jít spát.

V neděli ráno nás čekal znovu úkol uvařit čaj, protože když se ráno do žaludku nalije něco teplého, tak tělo hned lépe funguje. Posnídali jsme a pak nás čekal dopolední program, který probíhal v lese.

První soutěží dne byl indiánský fotbal od studánky k posedu, který je poměrně dost vzdálen od startu. A proto Tumaj vyhlásil pětibodovou prémii všem těm, kteří dojdou do cíle. Nejrychlejším Indiánem a zároveň fotbalistou se stal Saša, který překonal převýšení jako první. Všichni tuto soutěž zvládli, takže si připsali na své bodové konto po pěti bodech.

Právě na kopci začaly soutěže jako takové. Na velkém táboře se všem chlapcům nezapomenutelně vryl do hlavy projekt X a to nejspíš vedlo Tumaje k tomu, aby vymyslel podobně vyhlížející projekt, a to projekt Y, Jenže se nedaly poskládat dvojice, které vznikly při projektu X. Kupříkladu Saša měl tehdejšího parťáka až v dalekém Londýně. Proto bylo nutné poupravit pravidla. Projekt Y byl založen na svázání dolních končetin šátkem natěsno k sobě. Výsledkem bylo, že jsme při zdvižení rukou vypadali jako písmeno Y, odtud tento název. Tím pádem nešlo o projekt dvojic ale o projekt jednotlivců.

První soutěží tohoto projektu byl sprinterský běh. Startovali jsme z cesty a měli jsme oběhnout čtyři stromy a vrátit se zpět na cestu. Start byl hromadný. Samozřejmě, že se svázanými dolními končetinami se žádné extra rychlé běžecké časy zaběhnout nedají. Nejúspěšnějším běžcem – skokanem se stal Pef.

Druhá projektová soutěž byla odpočinková a záleželo zde na šikovnosti. Házelo se šátkem do dálky. Šátek se směl různě zmuchlat, ale nesměl tam být uvázaný ani jeden uzlík. Hrálo se na tři vítězné body a ty nejrychleji nasbíral Filip. Během této soutěže nás opustil Tumaj, který musel jít k Eretům vypůjčit si traktor pro převoz věcí přes řeku.

Další soutěží projektu Y byl hod tenisákem na cíl, který představoval pařez. Znovu se hrálo na tři vítězné body a ty nejrychleji nashromáždil Standa.

Pro čtvrtou soutěž se svázanýma nohama byl vymezen prostor na cestě asi patnáct metrů dlouhý. Úkolem bylo překonat ho na co nejmenší počet skoků. Skoky se sčítaly a nejméně jich dokázal udělat Filip, který v této soutěži zvítězil.

Další soutěž vymyslel Petr a byl to další z jeho experimentů. Snažili jsme se snožmo odkopnout špalík dřeva co nejdále. A hle, vznikla z toho další projektová soutěž. Pro úplnost doplním, že nejdále se špalík dokutálel Filipovi.

Poslední soutěží projektu Y bylo dostat se poslepu se zavázanýma očima a svázanýma nohama ke Kubovi, který se vzdálil a začal tleskat. To byl náš signál, kterého jsme se měli držet a co nejrychleji se k němu dostat. Standa byl ten šťastlivec, který dorazil ke Kubovi jako první, a připsal si jedno z dalších prvenství na této výpravě.

Nastal již čas oběda, a tak jsme se začali navracet zpět k táboru. Zde nás čekalo vaření oběda a balení všech věcí. Vše jsme úspěšně a ještě s dostatečnou časovou rezervou sbalili a naložili na valník, takže zbyl dostatek času na zahrání poslední etapy z celotáborové hry Alvaréz, a to hledání pokladu. Dnes padlo štěstí na Standu, který poklad našel, a jelikož je to kamarád, tak se taky se všemi rozdělil. Úplně závěrečná soutěž proběhla na již vyklizené louce. Tumaj k ní využil míst vypálených od kamen, vždy tam vznikl symbol připomínající „!“. Házelo se tenisákem na cíl a úkolem bylo mít tenisák třikrát co nejblíže. To se povedlo opět Standovi, který i v této soutěži zvítězil.

To už byl nejvyšší čas rozloučit se s táborovou základnou, naskočit na valník a přejet na něm na druhý břeh k Eretům, kde jsme všechno složili. To, co se vezlo na Kladno, jsme naložili na vozík a to, co zůstává v Nebřezinách, jsme uložili zpátky do podsadovníku. Pak jsme vyrazili na vlak do Plasů a odtud se vydali vlakem na Kladno. Cesta proběhla hladce a utekla jako voda. Po příjezdu na kladenské nádraží jsme se dozvěděli výsledky. Nejúspěšnějším chlapcem této výpravy se stal Saša, který nasbíral padesát šest bodů. Tumaj vyhlásil i nejlepšího z řadových členů Lvíčat, a tím se stal Standa. Pak jsme se hlasitým sborovým „ahoj“ rozloučili a odebrali se do svých domovů.