Říjen 1998

Minule jsem vás v našem časopise obeznámil především s důvody, které mně vedly k rozhodnutí pořádat tábor pouze pro náš oddíl a také s tím, co se v důsledku toho odehrálo v srpnu a strhlo září roku 1998. Dnes vám budu vyprávět kapitoly měsíce října onoho roku, kdy se mnohé podařilo, jiné však s optimismem nemělo příliš společného.

Měsíc říjen byl především ve znamení shánění, všelijakých nákupů a také mnoha různých jednání. S odstupem času k těm nejdůležitějším událostem řadím to z 12. října 1998, kdy jsem byl vyslán služebně do Prahy za jistou prací, která však trvala velice krátce a já toho využil k návštěvě jisté školky, ve které tehdy pracovala jistá Anička Hacaperková, elitní kuchařka, která ještě dva roky před tím vařila na našem táboře.

Anička mi ten den sice nic konkrétního neslíbila, ale sotva se datum tak nějak převrátilo z dvanáctého na dvacátého prvního října, jel jsem k nim domů, a již ve spolupráci s jejím manželem Karolkem, jsme dávali dohromady seznam nádobí, které budeme potřebovat. Z toho plyne, že Anička po poradě doma moji nabídku přijala a ti, kdož s námi v posledních deseti letech na tábor jezdí, ví, jak důležitý krok to byl.

Ještě před tím, hned prvního října, jsem koupil na spojování podsad další panty, kterých měli minule málo. Stejný den jsme s kolegou Lukášem Padevětem jeli k nim na chalupu pro plechový sud, který hodláme využít k umyvárně jako zásobník vody. Pokud chceme používat alespoň pět kohoutu, a předpisy v tom smyslu tak nějak hovoří, pak je tento rezervoár nutností. Slabá hadice vedená přímo od pramene by to stoprocentně „nestíhala“.

Sud jsme odvezli k Mártymu, bývalému hlavnímu vedoucímu z Borku, na zahradu, kde nám dovolil takové věci skladovat. Díky jak Lukášovi, tak Mártymu.

Na první říjnovou schůzku (5. 10. 1998) přinesl Mob skvělou zprávu. Jeho maminka pracující na dráze ví tam u nich o dvou metrových korytech, která sháníme do umyvárny. Jakmile zjistí okolnosti, dá nám vědět a my je budeme moci odvést do „skladu“ k Mártymu.

V oněch letech jsme měli s kamarády táborovou osadu, která však neměla stálé tábořiště, ale každoročně jsme pořádali nedaleko vlakové zastávky Kosobody výroční oheň u příležitosti založení osady. Já letos jel jenom na zahájení, protože se o mě pokoušela nějaké chřipajzna. Tam mně Čerti ujistili, že litinová vana, kterou mají na chalupě v Tlestkách, je připravena pro náš tábor. Také prý seženou od známých brutar na ohřev vody.

Třináctka je pro některé jedince nešťastným číslem, ale v naší rodině to neplatí. Můj starší brácha se mamince narodil třináctého a k tomu ještě v pátek a já jsem na svět přišel ve třináct hodin. Z toho lze usoudit, že třináctý říjen 1998 nebyl špatným dnem. Byl jsem u příbuzných česat jablka, a když jsme se s tetou Janou bavili o táboře, nabídla mi kusy látek po její tetě, ze kterých by se daly ušít potahy na molitany.

Na poslední schůzce měsíce Mob opět přišel se zprávou, tentokrát nedobrou. Než maminka zjistila, zda ta koryta můžeme odvézt, někdo to udělal rychleji a já se obávám, že mu neslouží k mytí těla, ale že za ně dostal ve sběrně jenom pár kaček.

Koncem října využíváme každoročně čtvrtletní prázdniny k vícedenní výpravě na Borůvku, která je kousíček od Odlezelského jezera a tudíž nedaleko od louky, kterou se snažím získat na náš tábor. Z toho důvodu jsem nechal děti svým kolegům a vydal se do Mladotic, kde se opět setkávám s agronomem panem Vodrážkou a nově s panem Bischofem (Bižhofem), který je členem představenstva družstva. Podle jejich slov vše vypadá nadějně. Kéž to tak i dopadne!

Vzhledem k tomu, že ten den byla schůze představenstva družstva a protože předseda je dlouhodobě nemocen a dochází právě jen na tyto schůze, rozhodl jsem se zajít do Mladotic ten den ještě jednou a přímo za předsedou.

Setkali jsme se spolu snad jen na minutu a já pochopil, že je všechno jinak. Vůbec se mnou nechtěl o táboře mluvit, vůbec nechtěl vyslechnout, co a jak si představujeme a že jsme ochotni i udělat nějakou brigádu pro družstvo. Prý o všem rozhodne odpoledne představenstvo.

Ještě jednou jsem se stavěl u pana Bischofa a snažil se mu vysvětlit, jak se mnou předseda jednal a poprosil jej, ať se za nás přimluví, že nejsme žádní lumpové. V zoufalství jsem však plácal nemožné a jistě ne příliš souvisle. Bál jsem se toho, že nejvyšší šéf je proti a ostatní členové představenstva se raději nebudou, jak to tak bývá, moc angažovat.

Onu výpravu si mě kluci moc neužili. V pátek, předposlední den měsíce října, jsem se opět vzdálil, když jsem šel do Chrašťovic do telefonní budky volat panu Bischofovi. Tehdy ještě mobily nebyly běžnou záležitostí a používali je jen někteří z progresivních podnikatelů.

Pan Bischofov mě podle očekávání nepotěšil. Podle předpokladu předseda byl proti našemu táboření tam dole na té louce a prý to sváděl na myslivce, že tam je hnízdiště divočáků, a tak oni budou určitě proti. Ovšem sám pan předseda je náruživým myslivcem. Bum! A pak odkud fouká vítr. Holt nemáme v mladotické zemědělském družstvu na své straně toho nejsilnějšího spojence.

Dál prý se na té schůzi hovořilo ještě o dvou dalších loukách, které by nám mohlo družstvo nabídnout. Ta první, jak jsem vyrozuměl, je ona pod trampskou osadou Azimut, což by asi nedělalo moc dobrotu a mohli bychom se zejména o víkendech stát terčem různých nájezdů třeba náhodných návštěvníků kempu. Ta druhá louka je hned u železniční trati kus nad Spálenkovým mlýnem, což je chatkový tábor, který je v létě v provozu a přiznávám se, že takové sousedy už vůbec nechci.

Výsledky těchto jednání jsem považoval za velkou prohru, ale věděl jsem, že teď už nemohu couvnout, teď musím udělat všechno pro náš nový tábor. Přes všechny výhrady k nabízeným náhradním loukám jsem se tehdy rozhodl počkat na oficiální vyjádření družstva a pak teprve dělat další případně kroky.

Tumaj
2008-10-06
počet zobrazení: 2060