V pondělí 1. března 1999 jsem se už chystal jít spát, když volal Jirka Archman ze Žlutic kvůli pozemku u vrchu Vladař. Hned první slova byla, že mně nepotěší. Šáf z Chyšského statku o táboře prý nechce ani slyšet. Má jich prý na svých pozemcích už devět, a že to chce likvidovat. Nic nepomohlo tvrzení, že místo o které máme zájem my, leží ladem.

Teď nám zbývá buď místo u Nebřezin, další u Kralovic, pak Těmice, louka u Dolního Bezděkova a zaplať pánbůh i Peklo v Tlestkách u Černíků.

Před polednem 7. března jsme převezli s Grizzlym sporák na propanbutan, na kterém plánujeme vařit, z loděnice k nám do čtyřky. Až jsem se divil, že tam bylo všechno. Byl tam totiž uskladněn hodně dlouhou dobu.

Kdyby nevyšlo, nebo nebylo vhodné, ani jedno z uvedených míst, byl jsem připraven požádat o pomoc pozemkové fondy. Jarmila (moje žena – pozn. autora) mi sehnala adresy na Karlovy Vary, Plzeň-sever a Plzeň jih.

Nadešla sobota 13. března 1999 a nikdo tehda netušil, jak důležitý den pro Lvíčata na další léta to byl!

Vyrážíme s Grizzlym z Kladna a cestou se zastavujeme v Pekle, tedy v Tlestkách, ale Černíkovi tu nebyli.

V Nebřezinách jsme zaparkovali na plácku naproti zrušené prodejně jednoty, patrně na návsi. Kousek před tím jsme viděli u silnice koloniál a prodej plynu. To se může hodit.

Přešli jsme po mostu přes Střelu, tedy na pravý břeh, minuli cestu vedoucí podle řeky a po několika desítkách metrů zabočili vlevo do kopce, přes který jsme se dostali nad vytipovanou louku. Ta je totiž přístupná pouze přes hospodářství, které nejspíš někomu vrátili v restituci, anebo tudy přes pole.

Z vrchu jsme sestoupili k řece, prošli po cestě lesem a vstoupili na louku. Je velká a mírně se stáčí vpravo, stejně jako řeka. Je tu i slabý pramínek vody. To jsem ostatně věděl z dřívějška, když jsme tudy před léty procházeli vandrem s kamaráda a později i se Lvíčaty v rámci výprav družin. Celkem třikrát jsem tudy kdysi procházel.

Na místě jsem zjistil, že mám ve foťáku opět jenom hodně malý kousíček filmu. Po výpravě jsem ho ustřihl a zbylý založil znovu do aparátu v domnění, že tam ještě pár snímků je. Nebylo.

I na protějším levém břehu je louka, ovšem užší, kde bychom si dokázali tábor také představit, ale tady je ten pramen.

Prozkoumali jsme ještě cestu odpojující se od té, na kterou jsme před tím narazili v lese, ale ta po čase končí malou loukou ve svahu, takže jediný přístup je sem opravdu pouze přes statek. K tomu jsme došli, ale velký vlčák nás donutil vrátit se zpět přes ten kopec.

Ke statku jsme přišli zpředu od mostu. Byly tu tři zvonky. Zkusili jsme ten horní. Přišla mladičká slečna. Začal jsem jí vysvětlovat, oč nám jde s úvodní otázkou, komu patří ty louky tam dole. Prý jim, ale že o nich rozhoduje táta. Toho na moji žádost zavolala.

Setkali se u dveří na druhém straně dvora. Ona začala vysvětlovat, proč tu jsme a on zamítavě kroutil hlavou. Pak přišel k nám, představili jsme se navzájem, podali si ruce a on nás vyslechl, ale nevypadalo to dobře.

Půl hodiny jsme si povídali a pan Eret, jak se jmenuje, radil, ať prý hledáme výš proti proudu, protože tady kousek se do řeky vlévá Kaznějovský potok, a ten přináší kaly z Kaznějova a při nízké vodě je tu hrozně bahna. Pozemky tam prý patří nějakému panu Dubovi z Plas.

Už už jsme odcházeli s přesvědčením, že jsme opět nepochodili, když se nás pan Eret najednou zeptal: „A kde byste ten tábor chtěli mít.“

„Tam dole na té louce, jak tam ústí ta cesta. Tam je totiž malý pramen vody, který bychom chtěli využít.“ odpověděl jsem.

„Tomu říkáte pramen?“ divil se, „To na druhý straně, tam v lese, tam je pod takovým kořenem studánka. Já když tam chodím sekat trávu, tak ani nejdu nahoru. Vyhrábnu si takovou jamku, počkám, až se to odkalí a z toho piju.“

Vytušili jsme příležitost a nabídli samozřejmě finanční kompenzaci za pošlapanou trávu, kterou nebudou moci sekat a řeč přišla i na případnou pomoc v hospodářství.

Náš hovor nakonec trval víc hodinu a my odcházeli s příslibem, že když se nám nebude nic líbit tam vejš, nebo nás tam nebude chtít pan Dub pustit, tak nám svoji louku ne jeden rok půjčí.

S telefonním číslem v kapse a s velkou nadějí jsme se rozloučili.

A ještě jeden postřeh: Slečna Eretová, která po celou dobu rozhovoru byla u nás, asi také jezdila na tábory, protože občas utrousila poznámku ve smyslu: „To je jako u nás.“

Přešli jsme most a po levém břehu těsně kolem řeky prošli na onu druhou louku. Je tam horší tráva, taková ta ostřice, ale kousek níž je takový vyvýšený břeh a hlavně rovný. Z lesa tam opravdu vytéká voda a je jí hodně. Došli jsme proti proudu až k pramenu vzdálenému odhadem sto padesát metrů, který vyvěrá pod pěšinou vedoucí na jednu stranu do Nebřezin, na druhou kopíruje řeku někam dolů po proudu.

Vydali jsme se kousíček dolů po jakoby po proudu řeky až pod jakousi skálu. Pak jsme se vrátili ještě jednou dolů k louce a já odkrokoval místo, kde se potůček začíná vylévat na louku a zastrčené do křoví, zda by se sem nevešla umývárna. Vešla!

Ještě jednou jsme přešli celou louku a moc se nám líbila. Prohlédli jsme si vše, co jsme chtěli a znovu vyšli k prameni malého potůčku. Tentokrát jsme se vydali směrem na Nebřeziny. Cestou jsme potkali lidi, kteří měli dvě prázdné lahve na vodu. Šli snad k „našemu“ prameni?

Vyšli jsme po pěšince z lesa na cestu a pak mezi domky jen kousíček od zaparkovaného auta, nicméně jsme se odtud vydali ještě k jednomu místu, které jsem před tím vyhlédl na mapě, a mladá Eretová o něm také mluvila, že jsou tam silné prameny železité vody. Byly, a hodně silné. I louky jsou tu ucházející, ale blízko chat.

Shrnuto: Eretovic louka je pro nás nejlepší. Ostatní jsou opravdu moc blízko civilizace. Námi protěžované místo sice také není daleko od statku, ten je teď dokonce vidět, ale až se stromy obalí listím, tak by se měl „ztratit“.

Také pramen vody prýštící nad loukou hovoří pro toto místo a navíc je to uprostřed lesa, a tak by voda mohla být pitná a dala by se svést samospádovým vodovodem až do tábora do kuchyně, minimálně do umývárny. To by ale chtělo hadice tak kolem těch sto padesáti metrů. To musíme příště změřit. Také by to znamenalo upravit onen pramen a udělat tam opravdovou studánku.

Vodu pak musíme nechat přezkoušet, ale ta skutečnost, že tam ti lidí šli s prázdnými flaškami, a pak jsme je potkali ještě jednou, když se vraceli, nám dává naději, že voda odtamtud bude dobrá.

Při zpáteční cestě jsme se stavěli v Plasích na oběd, pak na Borůvce a nakonec ještě jednou v Pekle. Teď už tam byla Anička i se Slávkem a Bublinou. (Jedná se o tu Bublinu a nikoli o toho, tedy našeho Bublinu. Pozn. red.) Hned jsme se s nimi hned rozdělili o nejnovější zážitky.

Doma jsem vypozoroval, že jsem hrozně nervózní. Ani radost z úspěšného jednání nedokážu najít. Mám obavy, že to všechno stejně nevyjde. Mám strach, že se stane něco, co nám onu úžasnou naději zhatí! Hned zítra ale budu volat pana Ereta a oznámím mu, že jeho louka se nám zdá tou nejlepší. Doufám, že si to nerozmyslel!

Druhý den večer, tedy v neděli, jsem napotřetí dostihl telefonicky pana Ereta doma. Souhlasí! Na jednu sezonu prý to s námi zkusí. Smlouvu o pronájmu dopilujeme v týdnu. Mám se s ní stavět. Pak ještě zbývá souhlas Obecního úřadu. Snad to vyjde!

V úterý odpoledne 16. března 1999 jsem začal připravovat smlouvu (její návrh) a dopis (žádost) na Městský úřad v Plasých a druhý den jsem volal panu Eretovi a dohodl se na zítra, že přijedu kvůli smlouvě.

Ve čtvrtek 18. března jsem odvezl z družiny domů mladýho, najedl se a vydal se do Nebřezin. Dorazil jsem ve tři čtvrtě na šest. Pan Eret dojil, a tak jsem šel s foťákem na louku. První snímek beru od brodu, Pak z dálky to malé návršíčko, kde by měli stát stany. Pak fotím vše, co se dá. Chci mít komplet dokumentaci. Jdu i k pramenu a dělám dva snímky. Je tu ale dost šero, a tak nevím, jak to vyjde.

Vracím se do stavení a akorát přijíždí nějaký zákazník nechat si sešít sedadlo k malé motorce.

Teď se dostává na mně. Jdeme k panu Eretovi do dílny. Živí se jako čalouník. Hospodářství je psané na paní, ale majitelem pozemků je on a něco mají pronajaté od jakési tety a od pozemkového fondu. Tyto pozemky chtějí ale koupit.

Dohadujeme podmínky smlouvy. Nejdřív data, čísla pozemků a nakonec nájem. Pan Eret neví. Pak navrhuje tisíc korun a šel by i níž. Já s tou tisícovkou souhlasím. A rád. Hovoříme i o souhlasu Městského úřadu z Plasů. Přitom se dovídám, že Nebřeziny mají pouze obecní radu, které předsedá pan Eret, ale jinak patří pod Plasy.

Dohodli jsme vše potřebné s tím, že já to doma přepíšu načisto a pošlu poštou k podpisu.

V hovoru se „přiznávám“, že jsem o šest let mladší. Pan Eret se tomu diví. Odhadoval mě na víc než je jemu.

Když odcházím, hovoří pan Eret o turbíně, kterou chce po mnoha letech zprovoznit a že shání řemenici a jestli by se prý na Kladně nějaká taková nenašla, když tam máme ty hutě. V žertu pak říká, že by to bylo bez nájmu a klidně na deset let. Slibuji, že se pozeptám.

Po cestě domů jsem konečně pocítil radost z tohoto úspěchu naplno, i když na druhou stranu mám stále obavy. Co například na to úřad v Plasých?

Pátek 19. března jsem začal v práci, samozřejmě po šichtě, připravovat prkna na stoly a lavice do jídelny, plus výdejní pult do kuchyně. Večer jsem pak volal Jardu Knížete – Hospodu, Hopikovýho tátu, zda by nevěděl o nějaké té řemenici. Slíbil, že se podívá a pozeptá.

Následující neděli jsem přepsal načisto smlouvu s panem Eretem napsal dopis na Městský úřad do Plas. Zítra to půjde poštou.

Ve středu 24. března jsem opět zůstal déle v práci a pokračoval na výrobě stolů a lavic. Už mám všechno vyhoblované a načisto mám nařezané lavice a výdejní pult.

Když jsem šel v sobotu 27. března na výpravu, byl ve schránce dopis od pana Ereta. Ani jsem ho neotevíral. Dozajista tam byla podepsaná smlouva o pronájmu louky.

Začíná se blýskat na lepší časy.

Tumaj
2009-03-03
počet zobrazení: 2058