Již dříve jsem kontaktoval kamaráda Jardu Knížete – Hospodu (Hopikova tátu), aby se pokusil někde ve strojírnách, kde pracuje, najít tu řemenici pro pana Ereta, která má až 120 cm v průměru. Jarda mi dnes, v pondělí 5. dubna 1999, dohodil pana Kovačíka, kterého znám i já z dřívějška. Volal jsem mu, ale on, pokud se má po něčem ptát, potřebuje ještě další rozměry. Hned jsem volal panu Eretovi, a ten že to vše doměří.

Druhý den jsem v práci po šichtě vyvrtal díry na spojovací kolíky do nohou stolů do jídelny. Večer volal pan Eret potřebné rozměry na tu řemenici.

Hned ve středu předávám rozměry řemenice panu Kovačíkovi. Prý mi zavolá, kdyby někde něco objevil. On pracuje snad u vodohospodářů a možná by něco vyšašil někde na nějaké přehradě, kde je elektrárna.

V pátek 9. dubna se svěřuji s problémem kolem řemenice svému šéfovi a on mi dává několik tipů, kde by se to snad dalo sehnat.

Odpoledne slepuji z prkem spárovku na pláty stolů do jídelny a na výdejní pult. Ta prkna jsou dosti seschlá – ohnutá, ale na těch plátech to tolik vadit nebude.

Sobota 10. dubna 1999: Od rána jsem na dílně a pracuji na stolech i lavicích do jídelny a na výdejním pultu. Všechno jsem to zařezal na čisté rozměry, vykolíkoval a vyfrézoval obloučky. Stihl jsem ještě obrousit plochy, ale to už jsem toho měl opravdu dost. Unavený, ale spokojený odcházím domů.

Během dne si přišel Pepík Vejdovský, soused od vedle, půjčit vrtačku. Zatáhl jsem ho do shánění řemenice. Prý se zeptá v hospodě kluků ze šachty. Tam se mnohdy sežene kde co.

Odpoledne jsem šel kousek od dílny na podběl a vedle byl pan Pirochta, šéf zámečníků. Dali jsme se do řeči a v hovoru přešli k našemu táboru, a tak jsem se mu svěřil, že sháním tu řemenici pro pana Ereta. Dal mi telefon i adresu na výrobce takových věcí, ale je to prý drahá záležitost.

Druhý den v neděli jsem na dílně dobrousil hrany všech těch plátů včetně kulatin. Byla to fuška. Všechno ručně. Na tohle stroje nemáme. Ale je to komplet hotové.

V pondělí 12. dubna odvážím z dílny všechno, co jsem tam v poslední době vyrobil, do „čtyřky“ vedle klubovny. Dopoledne šéf volal na šachtu kvůli té řemenici, ale zatím je to bez výsledku. O dva dny později, ve středu, v práci zase zůstávám déle a začínám dělat stolek, na kterém budou lavory na mytí ešusů, na který jsem dočista zapomněl.

Ve čtvrtek jsem zjistil u Bondyho, kolik stojí hadice na samospádový vodovod. Mají ji za 32,- Kč za metr, my potřebujeme asi 200 metrů, takže to vyjde 6.400,- Kč.

V pátek 16. dubna kupuji ve Vestavu ventily a těsnění do přívodu ke kotli na ohřev vody na koupání. Šroubení, které bude potřeba na rozvod vody v umyvárně, kupuji jinde. Tam ho neměli.

Ve středu 21. dubna 1999 jedu s Milanem Krčmářem, bývalým členem Lvíčat, který nám bude na táboře dělat hospodáře, do Prahy za Aničkou Hacaperkovou a dohadujeme některé detaily ohledně kuchyně, kupříkladu, jaké by měla mít vybavení krom plynového sporáku. Mluvíme už jasně o táboře v Nebřezinách, i když stále nevíme, jak se vyjádří Městský úřad v Plasích, což nám trošku komplikuje přípravy.

V pátek třiadvacátého dubna jsme s několika klukama čistili celty z klubového tábora v Borku. Tamější vedoucí se opravdu nedokážou dohodnout ani na takové maličkosti. Navíc, čistit to až teď na jaře, je trošku pozdě. Ale to je můj názor a jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl pro náš samostatný oddílový tábor. Vždycky mě děsně dráždilo, když někdo kašlal na jakoukoli údržbu materiálu, na zacházení s ním. Vždyť se to všechno hrozně ničí!

Když pak náčelnice klubu Vydra hledala někoho, kdo to vyčistí, vzal jsem to a každý běh to stálo pět stovek. Proč si nepřivydělat. Trošku mě mrzelo, že na tu brigádu přišli jenom Choroš a Petr, později pak Grizzly s Láďou a chvilku nám pomáhal Fidel.

Konec dubna 1999: Pokud mám chvilku čas, zůstávám v práci a po šichtě dělám na stolku na mytí ešusů. Vyrábím také bukový rám na dřezy na mytí nádobí, které nám dodala paní „Mobová“ (maminka Moba). Kluci zámečnický od vedle nám navařili na trubku zatím jenom plechy na přimontování ke stěně umyvárny. Šroubení na kohoutky, které jsem jim dodal, jsou prý z materiálu, který se špatně vaří a mohlo by to zlobit, odlupovat se. Musím koupit „varné“. Kdo se v tom mám vyznat!

Od pátku 30. dubna do neděle 2. května 1999 jsme byli po dlouhé době na Borůvce. Milan Krčmář přijíždí se svou dívenkou, které se přezdívá „Sestřička“ a která se kolem nás již dříve mihla. Ta má napojení na jakéhosi skautského vůdce, jehož středisko zaniklo, a on prý vlastní louku na Malé Trasovce (kousek od Žlutic). Letos ji prý již někomu půjčil, ale pro příští léta by možná mohla být volná pro nás.

Moje rozhodnutí je však toto: Vyčkat, jak dopadneme v Nebřezinách, a teprve v případě neúspěchu využít nabídku Aničky Černíkové a udělat letošní tábor u nich na chalupě. Pro další léta se pak eventuelně budeme zajímat o to místo na Malé Trasovce.

I za tuto informaci jsem však rád. Moc mě těší, jak velké množství lidí je ochotno pomoci, třeba jenom zdánlivou maličkostí, radou, dohozením nějakého známého…

Tumaj
2009-03-29
počet zobrazení: 2057