Do zahájení historicky prvního samostatného oddílového tábora Lvíčat scházelo posledních deset dnů, deset dnů usilovné práce, deset dnů shánění, starostí, ale pak…

Ve čtvrtek 1. července 1999 jsem odpoledne na dílně vyrobil maličkou krabičku na brousek a protáhl jsem zbylá prkna, která se na táboře mohou použít na cokoli. Cestou domů se stavuji u Hokra, ale trysky na sporáky tam vůbec nevedou. Stejně jsem nepochodil ani u Kudláčka, kde mi řekli rovnou, ať se nesnažím, že už se tento typ nevyrábí. Alespoň tam měli pérka na knoflíky, které v klubovně montuji na sporák.

Doma balím věci na stavbu. Stavěl se Piškot domluvit se, kdy s Breberkou (se svoji slečnou) přijedou. Dohadujeme se, že zítra přijede naložit některé věci do klubovny, ale přiveze je až v sobotu.

Telefonicky se připomněli Poldi s Martinou a Maidy s Markétou. Já pak volám nadlesnímu Manovi a domlouvám schůzku na zítra na 17,00 hodin na návsi v Nebřezinách.

V pátek druhého ještě dopoledne volám Ájovi, aby se stavěl na dvou místech a zeptal se tam na ty trysky. Holík se na nás vykašlal, což mně mrzí.

V práci prosím šéfa o kramle, které tu jsou už celé rezaté. Je to první věc, kterou mi odmítá. Prý by se mu mohly hodit.

Odpoledne všechno zdržuje Milan, který nečeká v domluvenou dobu. Proto i ke klubovně přijíždíme se zpožděním. Nakládáme všechno, co bude potřeba ještě dnes a k tomu i velký stan. Piškot bere další věci.

V Nebřezinách na návsi nikdo oproti dohodě nečeká. Zajíždíme až k tomu polorozbořenému domku, odkud to budeme nosit přeci jenom o něco méně, než z návsi. Áj s Grizzlym čekají na kraji lesa. Prý vyhlíželi auto, které zastaví na návsi. Takže je vlastně všechno v pořádku. Nosíme postupně věci lesní pěšinou a já pak odcházím na sraz s panem Manem. Ten, když zjistil, že jsme z Kladna, se svěřuje, že jeho táta sloužil v Poteplí a tam to já velice dobře znám. Kousek proti vodě má moje máma chatu. A tak znal inženýra Rohlu i hajného Kůgla. Možná to pomohlo i pro naše jednání, jehož výsledkem je povolení: Co je ve stráni suché, je naše s podmínkou, že budeme nechávat nízké pařezy. V tom není problém.

V podvečer přijíždí Poldi s Martinou a hned se zapojují do nošení věcí. Kolikrát kdo jsme šli, to nevím, ale nějak nám to nevadilo. Všichni jsme věděli, že to bude dřina, a my se na ni dokonce těšili.

Když jsme nesli poslední várku, bylo slyšet z louky pod strání, jak pan Eret seká trávu. Prosekával kus cesty k místu našeho tábora. Poznávám se s paní Eretovou, která se zdá být stejně správná jako její manžel. Hned se začala omlouvat, že letos pro nás nebudou mít mléko, protože mají telata, ale příští léta, že to bude možné. Příští léta, že to bude možné! Všimli jste si toho? Oni s námi počítají i do budoucna. Nesmíme je zklamat!

Natahujeme hadici a voda nám teče až k louce. Na tu zatím nesmíme. Není posekaná. Eretovi se dostali kousek od plánovaného tábora s tím, že k nám to udělají v dalších dnech. Oni to postupně berou na krmení a my po nich nemůžeme chtít víc.

Na kraji lesa jsme vytvořili pořádné ohniště a pokusili se odklonit potůček, aby netekl hned okolo tohoto tábořiště. Milan se pustil do sekání kopřiv na místě, kde budeme stavět umyvárnu. Zapojujeme vodu do sudu, který se naplňuje za devadesát minut. Za hodinu a půl tedy nateklo dvě stě litrů. Skvělé!

Já si chystám spaní u ohniště pod tím vysokým smrkem, kde jsou všechny naše věci. Je tu takový pěkný dolík plný jehličí, který mi vyhovuje. Ostatní si staví stany z konstrukcí a celt určených na střechu umyvárny a latríny na posekané části louky, tedy kousek od mého nocležiště. Pan Eret nám to dovolil.

Noc byla krásná a teplá. A těch svatojánských mušek, to byl rej.

V sobotu ráno jsem vstal první a vyměřil jsem a vyznačil místo pro umyvárnu. Když vstal Áj, začali jsme zkopávat terén právě v místě budoucí umyvárny. Šlo jenom o kousíček. Grizzly vstal jako třetí a šel do lesa na kulatinu. K němu se později přidali i ostatní, když vstali a samozřejmě posnídali.

Dopoledne jsme položili základy umyvárny a telefonicky zjistili, že Hopik se včera zdržel v práci, takže přijede dnes vlakem. Do Nebřezin jsme pro něj poslali spojku. Kolem poledne dorazil Čertíček, který měl přijet původně také vlakem, ale pak si řekl, že bude potřeba nějaké nářadí, to naložil v Tlestkách do auta a přijel po vlastní ose. I nás našel sám. Prostě se vydal od mostu po levém břehu přes kopřivy, až dorazil k našemu místu.

Hopik dorazil podle změněného plánu a chvilku po něm i Piškot s Breberkou. Když jsme čekali na posledně jmenované, dostavil se i Láďa, kterého přivezl táta. Z Piškotova auta jsme přenosili všechny věci pod smrk. Při tom jsme pokračovali ve stavbě umyvárny.

Piškot s Breberkou se pustili do kopání jámy na latríny. Áj s Láďou vyrobili stojan na sud na vodu, to aby byl výš, než bude roura s kohoutky. Čertíček pak vymyslel skvělé vulkanické těsnění, které nám pomohlo při propojení sudu a kohoutkové roury.

Pomalu se blížil večer a my se sešli u ohně. Hrálo se trošku na kytary, zpívalo a popíjelo dobré moravské vínko, které dodal Hopik. Já šel spát jako první a vůbec mi nevadilo, že ostatní ještě sedí, povídají a zpívají. Byla to taková pěkná ukolébavka. Usnul jsem, ani nevím jak.

Neděle se probudila do překrásného dne, který však pro nás vůbec nebyl dnem odpočinku. Kluci hned po ránu dokončili přívod vody do stále ještě nedokončené umyvárny a pak jsme se vydali do lesa na kulatinu na další stavění. Hop s Milanem se postarali o vystavění konstrukce nad latrínou a Piškot s Poldim o vsakovací jámu pod umyvárnou.

V době našeho oběda paní Hájková přivezla Láďovi jídlo, protože i to málo, co si chystal, nechal na chalupě. Co jedl do té chvíle, nevíme.

Odpoledne jsme se dohodli, že zajedeme do Kladna pro další věci a při zpáteční cestě, že se stavíme v Tleskách pro vanu. Nejprve jsem deset minut hledal klíčky od auta, a když se to podařilo, šlo s námi několik lidí pro celty na velký stan, které byly zatím ještě v autě. Skoro u obce jsme potkali Maidyho s Markétou, kteří cestu pohodlně našli podle plánku, který jsem jim k tomu účelu dal.

V Kladně jsme vysadili Áje a zajeli do klubovny pro díly na lavice, stoly, pro konstrukce na stany, šroubení na rozvod vody, kotel na ohřev vody v umyvárně a další věci. Při zpáteční cestě jsme se podle plánu stavěli v Tleskách, ale vanu jsme ve dvou spolu s Láďou nedokázali naložit na zahrádku. Je totiž litinová. No, aspoň ji tam od nás nikdo neukradne.

Mezi tím ostatní dokončili základní konstrukci latríny a nainstalovali na ni jako střechu stanové celty, vykopali odpadní jámu, na sud namontovali plovák se samozavíráním přívodu vody, pokud se sud naplní. Ještě týž den jsme napojili a napustili kotel na ohřev vody a na umyvárně se objevila střecha také ze dvou starých celt. Latríny byly již plně provozuschopné, i když stěny zatím chyběly. Ale šlo to na nich skvěle. Věřte.

V pondělí ráno 5. července 1999 jsme nejprve rozřezali staré celty, mnohdy poničené plísní, které jsme použili jako stěny okolo latríny. Ta je teď kompletní včetně pisoáru. K odpadní jámě jsme udělali zábradlí a Milan dokončil vahadlo u přítoku vody do sudu. Hop s Breberkou prosekali křoviska okolo pěšinky vedoucí od Nebřezin a Poldi skopal některá místa na přístupu od horní pěšinky dolů k táboru. Abychom se cítili civilizovaně při jídle, sešroubovali jsme dva stoly určené do jídelny a k tomu pár lavic.

Odpoledne jel Čertíček a Milan domů. Využili jsme toho a já s Grizzlym jsme je doprovodili do Tlestek, kde nám pomohli naložit tu těžkou vanu. Pak jsme poprosili pana Ereta, aby nám dovolil s ní zajet až k brodu. Ten však navrhl mnohem lepší řešení: Složili jsme ji na valník a oni až večer pojedou sekat trávu, tak nám ji přivezou.

Mezi tím ostatní kamarádi upravili terén okolo umyvárny a vyrobili poklop na vsakovací jámu. Pak jsme prodloužili přívod pitné vody až do umyvárny na čištění zubů.

V dálce začalo hřímat. Eretovi přijeli pro trávu a nám dovezli vanu. Tu jsme hned dotáhli na místo do umyvárny.

Pan Eret se pak přišel na naše dílo podívat a mimo jiné se zeptal: „A tuto tady budete nechávat?“ Opět jsem se usmál a namítl, že to záleží na něm, zda nám povolí tu tábořit i další léta. On pak podle zvyku znovu zopakoval, že to záleží na tom, jak se budeme chovat. Myslím si však, že je vše na dobré cestě…

Bouřka nás minula, takže jsme mohli v pohodě postavit na čerstvě posekané louce velký stan. Zatopili jsme také pod kotlem, ale ze sprchy to moc neteče. Je malý tlak. Prakticky pouze ze sudu. Nicméně vana se dá napustit po jisté úpravě doslova až po okraj.

I v úterý, druhý svátek, tedy 6. července, nás čekala spousta práce, ale všechno bylo v poklidu. Po ránu jsme dali celty na stěny umyvárny a pak jsme sešroubovávali zbylé stoly a lavice do jídelny. Poldi zatím udělal zábradlí před umyvárnu i za ní, aby nikdo nešlapal do míst, kde leží na zemi hadice na vodu.

Kolem poledního odjel Piškot s Breberkou a my ostatní jsme přestěhovali všechny věci do velkého stanu s tím, že na nářadí jsme udělali jeden malý stan před tím velkým. Poklidili jsme všechno kolem umyvárny a bylo najednou odpoledne. Odjeli všichni ostatní a na místě jsme zůstali jen v trojici Grizzly, Láďa a já.

Blížila se bouřka, která nás tentokrát neminula. Láďa se tou dobou koupal ve vaně a já s Grizzlym jsme pozorovali blesky. Ještě nepršelo. Pak to ale fouklo směrem od Berounky, tedy od východu, a skoro to smetlo stan. Začali jsme běhat kolem, zatloukat víc kolíky a natahovat šňůry. To už pořádně lilo. Naštěstí byl déšť teplý a tak to moc nevadilo. Aspoň se nemusíme sprchovat.

Po dešti se z potůčku za umyvárnou stal pěkný dravec. Využil jsem většího množství vody a protáhl jeho koryto dál. Zase se to ale vsakovalo do louky. Co bylo horší, že z hadice nám začala téct špinavá voda. Nahoře to začalo víc tryskat ze země a bralo to i drobné kamínky, které nám ucpaly přechod mezi rourou ze země a hadicí. Musel jsem to tam rozebrat a pročistit. Pak už to bylo zase dobré.

Při dešti se ukázalo, že díry ve střeše velkého stanu jsou tak nemalé, že to prostě teče dovnitř. Grizzly přišel s nápadem rozříznout jenu starou celtu a natáhnout ji přes exponované místo. Ten nápad byl skvělý. Když jsme celtu natáhli, nebyla jedné díra mimo náhradní střechu.

Večer jsme si sepsali, co všechno máme ještě udělat. Je to jenom pár věcí.

Slabou hodinku po té průtrži mračen se paní Eretová přišla přes řeku zeptat, jestli jsme v pořádku…

Ve středu sedmého sedmý jsme s Láďou zajeli do Plasů nakoupit potraviny a pár věcí, co potřebujeme. Stavěli jsme se také na poště a v masně. Všude by mělo být vše bez problémů.

Po návratu šel Láďa sekat kopřivy okolo pěšinky, které se tam naklonily po včerejším dešti. Grizzly upravoval odvodnění okolo umyvárny a já dával na hadice svorky, které jsme koupili ve městě. Později jsme z latěk udělali rošt před latrínu, kde se po včerejším přívalu vody objevilo bahno.

Po obědě jsme si na chvilku lehli a usnuli jsme spravedlivým spánkem. Probudil nás až déšť. Nebyl tak intenzivní, jako včera a pomohl nám ke zjištění, že do velkého stanu už nepoteče. Horší to bylo s řekou. Její hladina se opět o trošku zvedla. Jestli to do pátku neopadne, pak nevím, jak to sem všechno dopravíme.

Protože jsme měli všechno hotové, rozhodl jsem se jet do Kladna už dnes. Hned v Nebřezinách jsem potkal paní Eretovou. Ta mě ujišťovala, že voda v řece do pátku určitě opadne. Zná to tady.

Ve čtvrtek 8. července 1999 jsem hned po ránu volal kvůli lednici. Je předělaná na propan butan a mohu si pro ni dojet večer mezi šestou a sedmou s tím, že si v restauraci U Klímů vyzvednu majitele, který tam pracuje, a sjedeme pro ni. Proto jsem zavolal do práce Jirkovi Lérovi, zda by nám to odvezl na vozíku. Souhlasí a ještě radí, kde se mám ještě zeptat na ty nešťastné trysky do sporáku. Hned v prvním obchodě mi je paní prodala za čtyřicet osm korun.

Samozřejmě jsem je hned jel namontovat, ale zjistil jsem, že je to něco úplně jiného. Proto jsem jednu vymontoval a zajel zpátky. Paní se omluvila, že jiné nemá a vrátila mi peníze. Dál se stavuji v Plynoservisu v Olbrachtově ulici. Tady je také nemají, ale prý když si tyhle přinesu, tak je předělají. Svěřuji se, že to potřebuji do zítra, protože to je na tábor. Paní se na mne podívala tázavým pohledem a zeptala se: „Vy znáte paní Hravětovou?“ Vytřeštil jsem oči. Především mě překvapilo, že Ájova maminka se do shánění trysek také zapojila. Kdo ví, kolik rodičů se podobně angažovalo a já to ani nevím. Takže moc díky i všem takovým.

Zajel jsem pro zbylé trysky do klubovny a zavezl je do Plynoservisu. Zítra ráno se pro ně mám stavět v půl sedmé.

Odpoledne jsem si v poklidu zabalil věci a večer jsme s Lérou zajel pro tu lednici, kterou jsme převezli do klubovny k ostatním věcem.

Nadešel pátek 9. července 1999 – poslední den před prvním táborem.

Hned ráno jsem byl v půl sedmé v Plynoservisu, ale paní tu ještě nebyla a pán, který dorazil jako první, to nemohl najít. Ujistil jsem ho, že se pro to stavím a jel jsem pro Bahňáka, Ivana, Áje a Hluka a s Katůmou, kterého jsem vezl už z domova, jsme spěchali do truhlárny.

Na dílně jsme nejprve museli přenosit velká okna, abychom se dostali na podlahy uskladněné na půdě. Ty jsme na lyžinách spouštěli z patra dolů a skládali vedle baráku. I podsady, postele a pak police jsme vynosili ven. V devět hodin přijel Karel Kapitán. To už tu byli i Mob a Choroš. Navíc nám pomáhali kolegové Lukáš Padevět, Vláďa Paulíček a Léra.

Naložili jsme všechno na auto a zatím co se Karel přesouval ke klubovně, já se stavěl pro trysky. Prý jsme se s paní minuli tak o dvě minuty. Ptám se, kolik budu platit. Prý nic, když je to na tábor a pro paní Hrabětovou, nic se neplatí.

Moc jsem děkoval a spěchal ke klubovně. Byli jsme tam dřív, než Karel s náklaďákem. Nakládáme všechno, co se na korbu ještě vejde, jeden sporák, nádobí, koryto, celty a další. Karel odjíždí s Ájem a my ostatní nakládáme další věci do mého auta. Mezi tím se „ztratil“ Milan, který jel pro levnější konzervy a „odešel“ mu výfuk.

Kluci se vydali domů a já vyrazil do Nebřezin. Před Plasama jsem předjel Karla a ukazoval mu cestu. Zajeli jsme až k brodu, kde to všechno skládáme na hromady a později nám to nadvakrát převáží na traktoru pan Eret.

Grizzly s Láďou ještě narychlo natírají alespoň sokle podlah gumoasfaltem, aby to netrpělo od země. Z Nebřezin se pokouším dovolat Milanovi na mobil (tehdy to byla ještě velká vymoženost a ne samozřejmá věc, jako dnes), ale neozývá se mi. Někde se zatoulal.

Po páté hodině odjíždíme s Ájem zpět na Kladno, kde jsem vyzvedl jízdenku na zítra a znovu se snažím dohnat Milana. Marně. Až později se sám ozval, že už je v táboře a všechno že prý s klukama přenosili do velkého stanu.

Volám ještě Maidumu a využívám jeho dřívější nabídky na pomoc odvozu věcí na tábor. Domlouvám s ním, že se zítra sejdeme u Milana, kterého povezu na tábor.

Sobota 10. července 1999 – Den Dé nadešel. Na nádraží pod vrbou přebírám děti. Jsou tu všichni, a protože je tu i Léra s vozíkem, nakládáme kufry a bágle. Přijíždí vlak a kluci do něj pod vedením Áje nastupují. Začíná historicky první samostatný oddílový tábor Lvíčat.

Vlak odjel a já frčel pro Milana a Maidyho. Společně jsme zajeli ke klubovně a naložili druhý sporák, lednici a molitany. Maidy odjíždí a já s Milanem dáváme ke mně ještě pár drobností.

Maidy už na nás v Nebřezinách čekal, chviličku po nás dorazil i Léra s kuframa a hned na to i Anička s Karolkem. Tak jsme se pěkně sešli. Celá kolona teď zamířila k Eretům, kde jsme vše přeložili na valník traktoru a pan Eret nám to převezl přes řeku. Kluci už tam byli. Složili jsme všechny věci a začali stavět stany…

Ještě tři dny nám trvalo, než jsme udělali na našem táboře všechno potřebné a celé ty tři dny to ty kluky pořád bavilo. Ostatně dělali si to pro sebe.

Pak teprve začal opravdový oddílový tábor Lvíčat plný programu a dobrodružství.

V samotném závěru tábora nám pan Eret dovolil u něj tábořit i v dalších letech. Podařilo se! Máme vlastní oddílovou táborovou základnu.

A vidíte. Ono to je již deset let, kdy se tyto události odehrály. Deset let od okamžiku, kdy jsme poprvé postavili stany na louce pana Ereta pod Nebřezinami a já znovu děkuji všem, kteří se na výstavbě tohoto našeho tábora tehdy i později podíleli.

Tumaj
2009-06-28
počet zobrazení: 2059