První říjnovou sobotu roku 2009 se uskutečnila první výprava Pavoučků v tomto oddílovém roce.
Na srazu to nevypadalo nijak radostně. Z deseti členů družiny se tu sešla polovina, tedy pět chlapců. Jenže sotva jsme vyrazili směrem k lesu, volala první maminka, že kluk asi něco spletl, že byl u rozdělovského kostela, ale tam nikdo. Zkrátka si synek spletl čas srazu. A tak nás Zdeněk dobíhal. Bahňák na něj rád počkal.
Jako druhý nás dohonil Fanda, za což mohu já, Tumaj, protože na internetu byl původně čas srazu v 9.00, což Fandova maminka zaregistrovala. Až týden před akcí jsem čas změnil na 8.30. Oni jeli na pozdější čas, ale naštěstí nás uviděli a ve spleti jednosměrných ulic našli. Teď nás bylo sedm plus dospěláci. (Znovu se omlouvám).
Ještě později volal Šklebíkův táta, že synek nějak pozapomněl, že je výprava, a že by rád ještě… jestli to jde... Tak jsme se domluvili a Šklebík nás dohnal. A tak bylo přítomno osm z desíti chlapců, kteří v tu dobu do Pavoučků chodili.
Teď teprve mohl Šmuc rozjet připravený program naplno. A že bylo co dělat. Jedna soutěž stíhala druhou a vše bylo protkáno hrami, za které sice nejsou body, ale vždyť pokaždé nejde o to, urvat ze všeho co nejvíc.
Den plynul až příliš rychle, ale chlapci Pavoučků nepromarnili ani jedinou jeho minutu. Hráli si na řidiče aut – to byla etapovka, házeli Tumajovou čepicí do dálky, podbíhali točící se lano, nosili svoji čepici co nejdál od čáry a vraceli se rychle zpět, což museli všechno stihnout za pouhých deset vteřin. Když k tomu připojíme třeba stavbu ze šišek a plížečku nazvanou „Lovec s lukem“, pak máme takzvaný reprezentativní vzorek toho, co se na 81. výpravě Pavoučků odehrálo.
Tumaj