Závěrečná vícedenní výprava Pavoučků

Pokud některý Pavouček od závěrečné vícedenní výpravy očekával třeba jenom malé dobrodružství, pak se dočkal hned na začátku, to když v Kralovicích přijel autobus skoro o čtvrt hodiny později, nám tím pádem ujel v Mladoticích další přípoj a v dané situaci zbyla jediná možnost: Pokračovat dál ty tři kilometry pěšky!

Tady jsme se ovšem dostali do malého problému. Cestami vedoucími k Potvorovské hoře, chcete-li k naší Borůvce, dlouho nejel žádný traktor ani nikdo nešel, takže byly zarostlé vysokou trávou, v horším případě dokonce kopřivami. Navíc tento podrost byl mokrý od předešlého deště, a tak jsme brzy všichni měli nejen mokré boty, ale i nohavice kalhot.

Po dosti strastiplné cestě mezi poli a přes louky jsme se konečně dostali do lesa, kde Tumaj volil sice až krkolomnou cestu, ale již mimo mokré louky.

Ten večer ohniště u Borůvky vypadalo jako stonožka nebo jako sušárna, to jak jsme na jeho kamenech sušili boty, kalhoty i další mokré věci.

Druhý den ráno Ríša rozdělal oheň, abychom si uvařili čaj ke snídani, po které jsme zašli do nedalekých Chrašťovic nakoupit další potraviny, a po návratu začal očekávaný program výpravy.

První soutěž byla inspirována nedávným výročím vzniku zdejšího jezera. Sedmadvacátého května to bylo přesně sto čtyřicet let, kdy se po velké průtrži mračen sesul ohromný kus skal Potvorovské hory, který sklouzl do údolí Mladotického potoka a tam vytvořil ohromnou hráz, za kterou začalo vznikat Odlezelské jezero, které je nejmladší jezero v Evropě vytvořené přírodními jevy.

Velký Jakub již v Rakovníku na nádraží nechal devět našich členů rozdělit do tří skupin po třech. Tyto trojice teď bojovaly proti sobě. V tomto konkrétním případě se členové jedné trojice chytili každý jednoho stromu a ostatní měli za úkol je od kmene co nejdříve oddělit.

Z místa těchto bojů jsme se šli podívat na vyhlídku, což je ono místo, kde se tehdy utrhla ta skála, která se svezla do údolí a zahradila potok, který do několika týdnů napustil jezero, které bylo později pro svůj neobvyklý vznik vyhlášeno přírodní památkou.

I další soutěž byla pro zmíněné trojice a znovu byla inspirována sesuvem skály. Tehdy tu musela být jakási změť kamenů, po které se nejspíš muselo porůznu skákat, tu šlápnout, tu se přidržet rukou, občas si pomoci i zapřením celého těla pomocí hlavy. Jeden z vedoucích vždy určil, kolik nohou, rukou, hlav či zadků má mít družstvo na zemi a soutěžící se museli co nejrychleji dohodnout, aby splnili zadání, které mohlo znít třeba: Pět rukou, čtyři nohy, jedna hlava a jeden zadek.

Pokračovali jsme v malém toulání se v okolí Borůvky a Jakub brzy vyhlásil závod v hodu do dálky šátkem, který nesměl být nijak zauzlovaný. Ten nejvzdálenější v určitém kole znamenal bod, a kdo dosáhl dvou bodů, končil.

Byl čas začít připravovat oběd, na což se mnozí Pavoučci velice těšili. Vždyť vařit budou v kotlících na ohni. Protože tu bylo pět kluků a čtyři děvčata, rozdělili jsme se přesně takhle a začali sbírat dříví na oheň. Pak v každé skupině samostatně někdo zapálil chrundu, od ní slabé klacíky, na které se po vyskočení plamenů přidalo silnější dříví… Přesně tak, jak to dělal ráno Ríša.

Víte, že těm malým táborníkům to šlo docela dobře? A to museli nejprve uvařit vodu, pak v ní kolínka a nakonec přidat konzervy s gulášem. Jak jim chutnalo, to vidíte na obrázku vlevo.

Po obědě jsme se pustili do další zábavy, kterou otevřel velký souboj trojic, které si tentokrát navzájem kradly šišky ze soupeřových hnízd a nosily je do svých.

Nejočekávanější zábavou však byl závod lodiček, na který se každý chystal už během dopoledne, kdy si musel připravit svoje plavidlo. Jakub pak všechny odvedl k můstku přes potok u Spálenkova mlýna a tam všichni naráz hodili svoje loďky do proudu. Někomu se loďka na druhé straně mostu objevila dříve, jinému později, ale nakonec stejně záleželo na tom, komu dříve dopluje do určeného cíle.

Bylo velice teplo a nevyužít toho, že jsme u jezera, ke koupání, by bylo více než nerozumné. Jediný, kdo nešel do vody celý, byl Vojta, který se dušovat, že mu umyté nohy stačí. Ti, kteří umí plavat, se odvážili i dál od břehu, slabší plavci či neplavci museli zůstat na mělčině, to vše pod stálým dohledem obou přítomných vedoucích.

Po osvěžující koupeli jsme se zašli podívat na místo, kde vznikla před sto čtyřiceti lety hráz a odkud přes několik vodopádů dodnes odtéká voda z jezera. U studánky jsme nabrali pitnou vodu, vrátili se k Borůvce a došli pro dřevo na ohníček, na kterém jsme si opékali vuřty k večeři.

Než jsme se všichni vystřídali v pečení, bylo docela pozdě. Tumaj pak vyndal kytaru a začal na ní hrát písničky známé, méně známé i pro mnohé zcela neznámé a říkal, že se je jistě brzy naučíme.

Poslední den pobytu Pavoučků na Borůvce začal samozřejmě snídaní, po které hned následovala další soutěž našich malých skupinek. Každá trojice vytvořila hada, který se po celou dobu soubojů musel držet pohromadě. Poslední měl pak za kalhoty napůl zastrčený šátek, který tvořil ocásek každého hada. No a úkolem prvního, tedy hlavy hada, bylo soupeřům šátek – ocásek vytáhnout.

To už byla v okolí Borůvky vyznačena trasa velkého závodu, ve kterém měly děti odpovídat na různé otázky či splnit jednoduchý úkol. Jeden po druhém postupně vybíhali na trasu a každý se snažil být nejen nejrychlejší, ale také správně odpovídat.

Po běhacím závodu přišla taková zvláštní soutěž. Každý si vzal do pusy vodu a měl ji tam udržet co nejdéle, nesměl ji ani vyplivnout ani polknout.

Aby se to trošku rozproudilo, vyhlásil Jakub soutěž v minutových liščích ocáscích. Tady si dal každý ze zadu za kalhoty šátek, který polovinou vyčníval ven, což byl opět liščí ocásek. Pak byl určen jeden, který měl minutu na to, aby vytrhal co největšímu počtu hráčů ocásky – šátky. Takto se postupně prostřídali všichni.

Před obědem jsme stihli ještě další zajímavou soutěž. Někde v prostoru u Borůvky se všichni krom jednoho schovali. No, schovali není správný výraz. Někam si sedli, stoupli nebo lehli. Jednomu hráči byly předtím zavázány oči a jeho úkolem bylo prozkoumat poslepu co nejlépe celý prostor a tam najít co nejvíce hráčů.

A bylo poledne a s ním i vaření oběda. Tentokrát jsme dělali krupicovou kaši, což je poměrně rychlé. I tak jsme pak stihli tak akorát zabalit si věci, uklidit po sobě a šup na autobus.

Cesta zpět do města už probíhala bez problémů, nikde nám nic neujelo, nikde nebylo zpoždění, takže jsme se vrátili do Kladna podle plánu plni dojmů z třídenní výpravy plné zábavy a hraní.

Fotografie z Borůvky zde

tumaj
2012-08-27
počet zobrazení: 2057