Tak nám počasí nakonec vyšlo!

Ještě na celé dopoledne soboty 22. září 2012 byl předpovídán déšť, ale když se poránu roztrhaly mraky, rozhodl Tumaj, že přeci jenom vyrazíme podle původního plánu do lesů kolem řevničovského nádraží.

Pár minut před půl desátou jsme vystoupili z vlaku a vydali se na opačnou stranu, než bývá zvykem. Tumaj volil jinou trasu, než jsme zvyklí při společných výpravách s Pavoučky, ale hlavně se chtěl dostat k jisté rokli, o které bude řeč o něco později.

Krátký úsek jsme museli jít po silnici ve dvojicích pěkně v útvaru, ale sotva jsme zabočili na lesní cestu, dostalo se nám volnosti, což mnozí brzy využili k hledání hub, kterých tu podle cesty rostlo docela dost, možná víc než uprostřed lesa.

Překřížili jsme malý potůček, o kterém jsme se dozvěděli, že je to Klíčava, a tudíž tuto vodu můžeme za několik týdnů pít z našich městských kohoutků.

Když jsme vyšli na takovou krásnou širokou cestu, vysvětlila nám Dumbo pravidla první soutěže, která byla jednoduchá. Nádech, tutání a chůze či běh co nejdále bez dalšího nadechnutí. Do neskutečné vzdálenosti od startovní čáry se dostala Kačka, která tuto soutěž vyhrála. Krom Fandy tady všichni ostatní pak získali prémii tří bodů za to, že se ve druhém kole zlepšili oproti výkonu z kola prvního.

Pak se projevila naplno ta pravá houbařská vášeň a vedoucí dětem v tomto nebránili, naopak jim ještě pomáhali hledat, ovšem pouze okolo cest, po kterých jsme procházeli.

Když jsme míjeli takový statný buk, nechala Dumbo zastavit znovu a to bylo jasné znamení, že se bude soutěžit. Tentokrát šlo o odraz tenisáku od zmíněného stromu do dálky. Zkrátka soutěžící hodil míček do stromu, od kterého se měl dostat co nejdál. Největší výsledek ze všech tady zaznamenal Píďa.

Další soutěž byla co do pravidel jednoduchá, co do provedení však dělala mnohým členům Lvíčat jisté problémy. Na startovním stromu byl uvázán jeden konec prádelní šňůry. Ta byla stočena, řekněme do přadena, a úkolem bylo pokud možno bez dotyku provazu se zemí, za což bylo deset trestných vteřin, jej natáhnout k libovolnému stromu, tam ho uvázat druhým koncem, pak aby se člověk nepustil provazu přeběhnout k prvnímu stromu, provaz odvázat, smotat, přeběhnout či přejít k dalšímu stromu a tam znovu uvázat. Tak to šlo až k cílovému stromu. Nejlepšího času v této náročné disciplíně dosáhla Bára.

V průběhu předchozí soutěže si nikdo ani nevšiml, že se na nějaký čas ztratili Saša s Tumajem, kteří mezitím připravili bojovku, která zapadala do velké hry Dobrodružství profesora Janského, kterou jsme zahájili na předešlé schůzce. Kousíček od nás byla rokle vytvořená kdysi těžbou opukového kamene a v ní naši vedoucí vytvořili tři kamenné mohyly, ke kterým připojili kartičky s oddělitelnými očíslovanými lístečky, které děti v případě nálezu odtrhly na důkaz, že právě tuto mohylu našli. Problém byl v tom, že okolo rokle strážili vedoucí, kteří po vetřelcích stříleli kulivem. Kdo byl zasažen, musel se vrátit na naše tábořiště pro nový život. Kdo se dostal do rokle, nebyl již atakován a mohl v poklidu hledat mohyly, potažmo lístečky.

Nejnižší součet čísel z lístečků dala dohromady odvážná Kačka, která měla dvě jedničky a jednu dvojku, za což si vysloužila šest kamenů do naší hry. Druhý skončil Fanda se součtem osm, třetí Píďa a čtvrtá Ája měli shodný součet čísel deset, ale Píďa měl nižší číslo, takže skončil lépe. Za nimi pak skončili Bára se třináctkou a Starosta s nejvyšším možným součtem osmnáct, což prozrazuje, že byl neprůbojný a ke všem třem mohylám se dostal jako poslední.

Ušli jsme kus cesty a dostali se do míst, kde cesta prochází dlouhým tunýlkem pod železniční tratí, která tu vede po vysokém náspu. Tady jsme si připravili kulivo, Saša a Standa si vybrali družstva a pak jsme bojovali o zmíněný tunýlek. Byly to sice jenom tři souboje, poměrně rychlé, ale skvělé.

O něco později jsme prošli okolo pramene Merklovka, kde ze země vyvěrá železitý pramen. Někteří neodolali a napili se, nebo spíš zkusili, jak taková železitá voda chutná.

Přešli jsme další úsek našeho putování a odpočinuli si na lavičce, která tu k tomuto účelu byla zbudována. Navíc zde byl vyhlášen hod Tumajovým něčím, tentokrát čepicí k cíli. Po třech pokusech měla svoji značku nejblíže Kačka.

Šikovnostní disciplíny dnes zastoupilo pokládání šišky co nejdál od čáry s tím, že hráč si musel držet libovolnou rukou nohu za kotník, druhou nohu musel mít nataženou a volnou rukou položit, případně posunout, ne cvrnknout, šišku na zem. Nejdále položená šiška byla do Starosty.

Děti si ještě nestihly vzít svoje batohy, když Tumaj zvolal číslo dvacet a začal počítat. Pravidelní čtenáři článků z našich výprav již vědí, že se jednalo o „Desítku“, tu stále oblíbenou schovávací hru, kterou může zařadit kterýkoli vedoucí na kterékoli výpravě. Tentokrát se ukryli všichni, ale Ája a Bára si nechaly u cesty batohy, takže byly počítány jako nalezené.

Desítka nás pak provázela ještě dál a několikrát si ji vyzkoušel vyhlásit i Standa, který byl dnes první výpravě jako vedoucí.

Takovou krátkou, ale dramatickou soutěží bylo hledání co nejdelší šišky. Dramatické bylo měření, kde rozhodovaly milimetry. Nejdelší šišku měla Bára.

Když jsme procházeli po cestě, která byla vysypaná kameny, vybídlo nás to k soutěži ve stavbě věžiček, kdo poskládá na sebe více kamenů. Tady byl nejúspěšnější Starosta, kterého sice předčil coby čerstvý student architektury Saša, ale samozřejmě mimo možnost bodovat.

Když Dumbo nechala připravit šátky, strachovali se někteří, že bude soutěž bez zrakové kontroly. Jenže my jsme šátky tentokrát použili jako veverčí ocásky. V určeném herním prostoru se pohybovali všichni soutěžící, kterým vzadu koukal šátek zastrčený za kalhoty. Úkolem bylo soupeřům tento ocásek vytrhnout a zůstat jako jediný s touto trofejí. Kdo vyhrál dva souboje, končil, což jako první zvládla Ája.

Jen o kousek dál u cesty byla halda klád, ze kterých Tumaj vyprostil takovou slabou, ale přeci jen ne nejlehčí, se kterou jsme pak házeli do dálky. Největší sílu prokázal Starosta, který opět vyhrál. Pro zajímavost doplním, že Starosta v jedné řadě jednu soutěž vyhrál, druhou prohrál, znovu vyhrál, další prohrál a teď opět vyhrál.

Blížili jsme se k řevničovskému nádraží, ale čekala nás ještě jedna zajímavá soutěž. Dumbo se Standou vytvořili pomocí lan mezikruží, tedy malý kroužek uprostřed velkého kruhu. Jeden z nás se pak stal obráncem a ostatní útočníky, kteří měli za úkol naházet do středového kroužku co nejvíce kuliv, kterých měl každý pouze pět. Obránce se pak snažil v tomto svým protivníkům zabránit.

Nakonec této dramatické podívané jsme přečetli výsledky a jako nejlepšího vyhlásili Píďu, který byl nejlepším obráncem v obou kolech.

Teď už jsme se vydali k nádraží, kde se všechny děti neočekávaně vrhly na sbírání kaštanů, takže do příjezdu vlaku bylo o zábavu postaráno.

Ti, kteří bydlí v Rozdělově, vystoupili na tamní zastávce, takže na nádraží pod vrbou nám chyběla Kačka, která byla na této výpravě nejúspěšnější a která důkaz dostala od Tumaje již před vystoupením U Zvonečku. Nicméně naši výpravu zakončilo klasické hlasité Ahoj.

Váš GeTe

Fotografie z této akce jsou zde

Fotil také Standa

tumaj
2012-10-05
počet zobrazení: 2058