Oddílové Vánoce

Vánoční výprava bývá zvláštní tím, že se na ní poprvé v oddílovém roce mají možnost setkat všichni členové Pavoučků i Lvíčat. Je to první příležitost, aby se ti starší seznámili s nováčky z řad těch mladších a samozřejmě i naopak. Tady se také nováčci z Pavoučků poprvé setkávají se všemi vedoucími Lvíčat a nová Lvíčata s Kubou Homolkou, kterého z činnosti jinak neznají.

Sraz k této výpravě byl jako obvykle u rozdělovského kostela, kde Tumaj převzal naše batohy, které jsme naložili na vozík a my se vydali pěšky do Libušína.

První co nás čekalo, bylo rozdělení do pokojů, po kterém následovala večeře a po ní první soutěž, při které jsme ve družstvech měli co nejrychleji posílat tenisák pod stoly, aby prošel pod každým v jednom směru, ale také napříč s tím, že na pořadí stolů nezáleželo.

Ve stejných skupinách jsme pak skákali snožmo do dálky, ale bylo to složitější. První z jednoho družstva skočil, pak skákal první z druhého, ovšem do protisměru. Tak to šlo dál a podle postoje posledního skokana vedoucí určili vítěze.

Velkými souboji pak byly boje o liščí ocásky – šátky zastrčené vzadu za kalhoty. Každý bojoval proti každému a přesto, že se vytvořily malé skupinky, v nichž dotyční spolupracovali, nakonec museli spojenci rozhodovat mezi sebou. Dost často se však stalo, že takovou skupinku vyřadil někdo jiný a nakonec to stejně bylo o jednotlivcích. Jako první dvou vítězství dosáhl Kryštof, který tak tento turnaj vyhrál.

Druhý den ráno po snídani jsme se rozdělili opět do družstev, zcela jiných, než která byla včera, a začalo velké soutěžení, pro které si Bahňák a Standa připravili vlastní verze vánočních zvyků. Jako první přišlo lití olova, které možná znáte z filmu Pelíšky. Ovšem my nikam nic nelili, ale vytvářeli jsme různé „obrazce“. Vedoucí určili, kolik nohou, rukou, hlav či zadků má být na zemi a členové družstev se museli dohodnout a požadovanými částmi těla se dotýkat země. Nesmělo nic chybět, ale ani přebývat.

Ačkoli venku nebylo nejlepší počasí, bylo namrznuto a do toho drobně pršelo, vydali jsme se do lesa, abychom tam „sbírali“ jmelí. Na strom jsme tak trošku lezli, ale jenom kousek nad zem. Z každého družstva nastoupil jeden soutěžící, který si vybral strom, na kterém měl co nejdéle vydržet, tedy klasický medvěd brtník, ovšem tentokrát ve velké soutěži.

Když prý se šupina z vánočního kapra vloží do peněženky, drží se v této úschovně bankovek a mincí peníze. Šupiny nám nahradila cédéčka a na družstvech záleželo, kolik jich dokázala nasbírat v určeném prostoru. Každý směl mít v jednu chvíli u sebe jedno cédéčko, takže záleželo na rychlosti i na spolupráci celého družstva.

Před obědem jsme stihli ještě další dvě části našich soutěží. V té první jsme házeli střevícem – botou – a ne za sebe, aby nám ukázal, zda se do roka vdáme (což by zejména u kluků byl jistý problém), ale na stůl. Důležité bylo strefit se na stůl, kde bota musela zůstat.

Další vánoční zvyklostí bylo pouštění lodiček, ale my namísto toho házeli celé ořechy do kastrolu s vodou a znovu bylo důležité strefit se a umístit co nejvíce ořechů do cílového místa.

Po obědě dostala družstva další úkol, tentokrát dát dohromady alespoň čtyři verše koledy, které k Vánocům neodmyslitelně patří. Předvedení však bylo plánováno až na mnohem později, takže družstva měla dostatek času něco vymyslet.

Spojení Vánoc a kapra vedlo Bahňáka a Standu k další soutěži, ve které všichni vedoucí krom Tumaje představovali kapry a členové družstev rybáře, kteří se pustili do výlovu rybníka. Zkrátka bylo zapotřebí pochytat všechny vedoucí – kapry za co nejkratší čas.

A co takhle pečení cukroví na Vánoce? Jak tohle převést do soutěže? Od startu vyběhl první člen družstva, přenesl židli z jednoho místa na druhé (to jako předvánoční úklid), sbalil na dvou stolech dva ručníky (to balil těsto), ustřihnul proužek papíru (na řetězy na stromeček), bafnul tác se čtyřmi hrnečky, se kterými proběhl určenou trasu (příprava stolování) a běžel do cíle, kde předal štafetu dalšímu.

Venku byla naráz tma a my začali připravovat všechno na slavnostní štědrovečeři. Rozdělili jsme se do různě početných skupinek, z nichž jedna připravila skořápkové lodičky se svíčičkami, nejpočetnější nanosila do klubovny stoly a židle, ozdobila stromeček a připravila vyzdobenou slavnostní tabuli, další vyložila na tácy cukroví a poslední skupinka v kuchyni připravila na talíře bramborový salát, ke kterému namísto ryby či řízku osmažila sekanou.

Všechno bylo připravené, teď jen určit, kde budou sedět ti, kteří nejedí salát, ale sekanou ano a ti, kteří naopak sekanou ne, ale salát mohou.

To už jsme všichni byli převlečeni do svátečního, kdo měl, tak do zelené košile se znakem oddílu, a po zaznění tónů první koledy a cinkání zvonku jsme vešli do svíčkami a světýlky od stromečku osvícené klubovny ke slavnostnímu stolu.

Spořádat salát i se sekanou nedalo našim dětem moc práce, a tak mohlo dojít na rozdávání dárků, což bývá záležitost napínavá, vzhledem k počtu našich členů a tudíž i dárků radostná, ovšem dosti zdlouhavá, ale nikoli nudná.

Kdo z nás jaký dárek dostal a od koho, je jen těžko zjistitelné, ale já věřím, že byl každý nakonec spokojený.

Dárky našly své adresáty a my se přesunuli do vedlejší místnosti, kde byl připraven ten největší kastrol až po okraj naplněný vodou, a my na hladinu začali jeden po druhém pokládat své lodičky vytvořené skořápkou z vlašského ořechu se svíčičkou, samozřejmě zapálenou. Všichni jsme pak dlouho sledovali tu podivnou podívanou, tu hru světélek pohybujících se na hladině.

Když skončila ona oblíbená podívaná, rozkrojil si každý jablko a Bahňák vyzval družstva k přednesu vlastních koled, které nebyly vždy zpívané, ale třeba pouze zarecitované. Porota složená z vedoucích pak určila pořadí družstev.

Ručičky hodinek ukazovaly čas právě tak akorát k přípravě na večerku, což se také stalo. Děti z Pavoučků a Lvíčat uléhaly unavené z náročného programu, ale spokojené z toho, co všechno dnes zažily, i z dárků od svých kamarádů.

Druhý den ráno, sotva jsme posnídali cukroví, určil Bahňák opět čtyři kapitány, kteří si k sobě vybrali družstva, ve kterých absolvovali velký kvíz obsahující kupříkladu vlajky států, pohádky – jejich názvy, hádání večerníčků podle melodie patřící k tomu kterému příběhu, a tak dál.

Venku na rozdíl od včerejška bylo teplo a jasno, takže se nádherně lepil sníh, čehož jsme využili k velké soutěži tří družstev, která měla za patnáct minut postavit co nejvyšší stavbu ze sněhu. Možná to byla trochu náhoda, že opět vyhrálo družstvo, které si k sobě vybral Kryštof, ale bylo to hlavně proto, že se tato skupina nebála netradičního stavění, což ukazuje fotografie o trošku níž.

Po vyhodnocení staveb došlo na velký boj. Smělo se útočit pouze sněhovými koulemi a nikdo se nesměl dotknout soupeřovy stavby ani do ní jakkoli strčit. To se nakonec stalo, ale pouze proto, že jeden obránce strčil do útočníka, který shodou okolností nejvyšší stavbu srazil k zemi. Vzhledem k tomu, že toto nebylo již soutěžní klání, nechali vedoucí pokračovat hru dál.

Než byl připraven oběd, rozehráli jsme oblíbenou hru na blázny s tím, že tentokrát se hrálo o umístění a tudíž i o body. Sluší se doplnit, že si nejlépe vedl Ajdam.

Po obědě jsme se pustili do balení věcí a do úklidu, což jsme stihli tak akorát do momentu, kdy jsme potřebovali odcházet na autobus, kterým jsme se přesunuli do Rozdělova, kde na nás již čekali rodiče a prarodiče.

Rozloučili jsme se naším obvyklým způsobem, rozebrali si batohy a rozešli se domů. V následujícím týdnu nás čekaly ještě schůzky a po nich již vánoční prázdniny a s nimi i opravdový Štědrý večer…

Fotografie z celé akce jsou zde

tumaj
2013-01-17
počet zobrazení: 2057