Pololetní výprava Lvíčat na hrad Helfenburk

Díky našemu kamarádovi Hopikovi, panu Miloslavu Knížetovi, tatínkovi Pídi, již řadu let můžeme o pololetní prázdniny jezdit na hrad Helfenburk, kde trávíme skvělé chvíle. Řekněte, komu se podaří bydlet třeba jen tři dny a dvě noci na hradě? Lvíčatům. Takže moc děkujeme.

Letos jsme se opět vydali na tuto výpravu auty, protože jelo málo dětí, v takovém případě je to levnější a časově výhodnější. Sraz jsme měli jak na kladenském vlakovém nádraží, tak na vlakové zastávce Kladno – město. Na prvním místě se setkali Tumaj s Bárou a Starostou, kteří pak přejeli na zastávku v Rozdělově, kde se připojili Hopik, Píďa, Bahňák, Kačka, Juddy, Standa, Ondra, jeho táta a mladší sestra, tedy dvojice, která si s námi dohodla účast ještě v době, kdy Ondra do Lvíčat nechodil. Jen dodám, že malá Bára, tedy Ondrova sestra, začala po této výpravě chodit do Pavoučků.

Jakmile na hrad dorazily osádky dvou prvních aut, vydali se někteří z nás ke studánce pro pitnou vodu a zbývající se dali do řezání a štípání dřeva. K této činnosti se pak přidali i ostatní, kteří dorazili třetím autem o trošičku později. Vyhrabali jsme také nafoukané listí, pod kterým zmizelo i zdejší ohniště, a ti nejmenší je vyvozili mimo hrad.

To už ve srubu v kamnech hořel oheň a Tumaj na nich začal připravovat oběd, ke kterému dnes byly špagety se Špagetkou z konzervy. Každý to Tumajovi moc chválil, ale nejspíš proto, aby zítra nemusel vařit on sám.

Jakmile jsme umyli kotlíky od oběda, přišla na řadu první soutěž této výpravy, ke které jsme využili krásně rovnou plochu nádvoří hradu, kde Tumaj nakreslil šest polí, do kterých jsme pak házeli tenisákem, a úkolem bylo, aby se míček dotkl v každém poli pouze jednou. Nejúspěšnější byl v této soutěži Ondra.

Tou dobou jsme opustili hrad a vydali se na malou procházku po okolí, kde nás čekal závod v házení stébla do dálky. Každý hodil své stéblo, které někam dopadlo, a kdo byl nejdál, ten si připsal bod. Kdo získal tři body, končil, což se první podařilo Báře, která tak vyhrála.

Malým obloukem a kousek přes les jsme se vrátili na hrad, kde jsme si dali teplý čaj a svačinku, po které následovalo několik úžasných koulovaček, při kterých jsme dobývali hrad, který bránili nejprve Bahňák se Standou, pak další z nás.

Zdálo se nám, že jsme odehráli sotva pár her, ale už se začalo stmívat a Tumaj nás volal do srubu, kde jsme se nejprve opět osvěžili horkým čajem a pak začali hrát Hopikem připravené zvláštní „Člověče nezlob se!“ pro sedm hráčů. Možná nebudete věřit, ale tahle hra nám vydržela až do večerky a nikdo se při tom nenudil.

Další den dopoledne jsme každý nafasovali kanystr na vodu a vydali jsme se na procházku kol

hradu a ke studánce pro vodu. Zpět jsme šli sice nejkratší možnou cestou, ale docela dlouho, protože jsme se zastavili kvůli dvěma soutěžím. V prvním případě jsme házeli výkonnostní kolíky do jednotlivých polí. Každý nafasoval kolíky všech přítomných a pak měl některý z nich hodit do prvního pole, další do druhého, třeba i napřeskáčku. Pokud někdo nestrefil některé pole, ta další se mu již nezapočítávala. Nejúspěšnější byl Ondra, který tak dokázal, že i nováčci mohou v našich soutěžích vítězit.

Druhá soutěž byl vlastně běžecký závod. Každý z nás měl s sebou jeden kanystr s vodou, tedy stejnou zátěží, se kterou jsme měli doběhnout co nejrychleji asi sto metrů, ale do kopce. Odtud si prvenství odnesla Kačka.

Po návratu na hrad nám Tumaj vysvětlil pravidla další soutěže. V prvním kole Tumaj hodil z mostu dolů tenisák a my měli za úkol hodit svůj šátek co nejblíže míčku. Komu byla naměřena nejmenší vzdálenost, házel v dalším kole dolů tenisák, ke kterému jsme se opět strefovali svými šátky. První, kdo získal tři vítězství z jednotlivých kol, byl Píďa, který tak vyhrál celou soutěž.

Další desítky minut jsme věnovali prohlídce hradu včetně návštěvy věže a takzvané trucovny, tedy místnosti ve věži, kterou zdejší dobrovolníci velice pěkně vyzdobili a zařídili. Tato část věže je však běžnému návštěvníkovi nepřístupná. My měli to štěstí, že jsme tu byli s Hopikem, který nám půjčil klíče.

I k další soutěži jsme využili most vedoucí od hradního paláce ven, ovšem tentokrát opačně, házeli jsme na něj. Každý dostal tři tenisáky a snažil se je hodit na most, a pokud se mu podařilo, že se míček dotkl plochy mostu, získal bod. Když tenisák na mostě zůstal, bylo to za tři body. Odtud si prvenství odnesla Bára.

Než jsme se vydali na oběd, který opět připravil Tumaj, zahráli jsme si klasický boj o čepice s tím, že kdo zůstal jako poslední, zapsal si bod, kdo je měl tři, končil.

Odpoledne jsme odešli kousek od hradu do lesa, kde jsme nejprve obešli hranice herního prostoru. Pak každý z nás dostal na záda třímístné číslo, které měl pokud možno uchránit před zraky ostatních, ale zároveň měl zjistit čísla ostatních. Nejlépe si vedl Píďa, který první odevzdal čísla všech soupeřů.

Na hradním nádvoří je písečný povrch, do kterého se velice dobře malují čáry. Tentokrát Tumaj načrtl kruh a když jsme v jeho rukou uviděli tenisák a kámen, bylo nám jasné, co přijde. Je to na první poslech jednoduché, ale provést to pak už je dost náročné. Člověk stojí v kruhu, má vyhodit do výšky tenisák, udělat klidně i kroky mimo kruh, odložit kámen, ne hodit na zem, vrátit se do kruhu a chytit tenisák. Zkuste si to. Hodit jednou rukou míček a druhou položit kámen, už to je samo o sobě problém, protože obě ruce mají tendenci udělat stejný pohyb, tedy hodit. My jsme nakonec měli dva vítěze, protože Kačka i Juddy měli výkonnostní kolík skoro stejně daleko od kruhu, takže nebylo možné napřesno určit, který z této dvojice je lepší.

Pak jsme přešli do míst, kde je z jedné strany hradební zeď a z druhé skála, na které býval hradní palác. V tomto jasně ohraničeném koridoru jsme měli za úkol pomocí klacku vrhnout do dálky takový kus dřeva s očkem, do kterého se klacek zapíchl. Našli se i borci, kteří ono „udělátko“ mrštili přes hodně vysokou zeď mimo hrad. Naštěstí jsme je pokaždé našli, a tak mohla být soutěž vyhodnocena a jako nejlepší vyhlášen Juddy.

A do třetice nám posloužil zdejší most k další soutěži. Tentokrát jsme házeli šátek do dálky s tím, že jsme ho směli při odhodu držet pouze za jeden cíp. U mostu se opět dařilo nejlépe Píďovi.

Večer se náhle vkrádal nejen do okolních lesů, ale i do prostor hradu, takže jsme se přesunuli do srubu, kde jsme hráli nejprve bingo a pak několik kostkových her, mezi kterými opět největší úspěch zaznamenal škodič. Pro úplnost doplním, že v bingu jak úhlopříčku, tak kříž a nakonec i všechna čísla měl nejdříve vyplněná Píďa, ve hře do osmnácti byl nejúspěšnější Ondra, škodiče vyhrál znovu Píďa a plus, mínus, krát, děleno, vyhrál pro změnu Ondra. Tak se stalo, že večerní soutěže vyhráli ti nejmladší z nás.

Náš poslední den na Helfenburku začal doplněním dříví do srubu a pak dalšími velkými koulovačkami, boji o hrad, do kterých se opět zapojili i někteří vedoucí.

Protože jsme tu byli auty, nemuseli jsme spěchat na vlak, a tudíž nám po obědě zbyl ještě čas na čtyři soutěže i malou hříčku.

V první soutěži, jsme odpalovali tenisák pomocí hole ze špalku do dálky, což se nejlépe povedlo Starostovi, jímž odpálený míček se dokutálel téměř až ke vstupní bráně.

Většina z nás pochopila, co bude další soutěží, hned jak nás Tumaj vyzval, abychom si ve stráni každý utrhl tři stébla. Ano, šlo o boj o šípy, který je častou zábavou našeho oddílu a kdy se jednotlivci snaží překřížit svým stéblem stébla, která leží na zemi. Pokud se toto povede, stává se šťastný házeč jejich majitelem. V tomto případě se nejvíce radoval Juddy, který tuto disciplínu vyhrál.

A opět Tumaj maloval do písku na zemi a stejně jako na úplném začátku to byla pole, do kterých jsme házeli tenisák. Ale tentokrát jsme měli při prvním hodu strefit prvním zásahem první pole, kdo to splnil, házel v dalším kole do druhého pole a znovu, kdo se strefil, pokračoval hodem na pole třetí, zatímco neúspěšní hráči se museli pokoušet strefit pole ještě nezískané. Jako první všechna pole obsadila Kačka, která si tím vykompenzovala neúspěch v odpalu míčku.

Tenisák jsme využili i k poslední soutěži, ve které šlo vlastně o takový skoro hokej. Větví připomínající hokejku jsme měli dopravit míček určenou trasou, přesněji objet s ním určená místa. Tady se znovu blýskl Juddy.

Protože nám zbýval ještě čas, zahráli jsme si na závěr malou obíhačku, ve které se mohl pronásledovaný hráč zachránit tím, že si stoupl do kruhu před kteréhokoli kamaráda, který se tak stal pronásledovaným.

Úklid všech prostor námi používaných jsme zvládli hned po obědě, takže teď nám zbývalo už jenom rozloučit se s hradem a vyrazit na cestu k autům. Na Kladno jsme jeli již každá osádka samostatně, tak že Hopik odvezl Píďu, Ondru s tátou i malou Barčou, Bahňák Rozdělováky Kačku, Juddyho a Standu a Tumaj Starostu s Bárou.

Fotografie z celé akce uvidíte zde

Na této akci fotil také Standa

tumaj
2013-03-24
počet zobrazení: 2067