Výprava Pavoučků do podzimního lesa

Na sraz u kostela v Rozdělově nás v chladném sobotním ránu přišlo jen sedm Pavoučků a čtyři vedoucí. Od kostela nás Tumaj dovedl na kraj města do míst, kde se to jmenuje „Na Cimrmanském“ a odkud každý rok startuje také kufroběžecký závod „Běh Járy Cimrmana“. My jsme tady na kraji lesa u zbytků závory hráli první soutěž. Úkolem bylo trefit se dřevěným kolečkem do kovového sloupku nebo aspoň být co nejblíže.

Další zastávku jsme si zpestřili házením lana do dálky. Počítal se nejvzdálenější konec lana.

Kmeny na cestě jsme využili hned pro několik následujících soutěží. Klády nám v první soutěži sloužily jako překážky, které jsme přelézali či podlézali. Při druhé běžecké soutěži jsme zase naopak museli po kládách běhat. Oba závody byly samozřejmě na čas. Čím rychleji, tím lépe.

Poslední kládovou soutěží byla soutěž skupinová. Dvě skupinky se pohybovaly po kládách a její členové se různě vyměňovali, přelézali podle různých pravidel, například jsme se řadili podle věku nebo abecedně podle jmen. Vyhrála skupina, která splnila úkol rychleji a jejíž členové z kmenů nepadali. Tato soutěž nebyla započítávána do bodování.

Pak jsme se přesunuli zase o kousek dál a tam jsme si zahráli „běh s kolíkem“. Hrálo se na cestě bez překážek. Jednalo se o to, v daném časovém limitu doběhnout co nejdále, položit kolík na zem a včas se vrátit. Komu se povedlo včas se vrátit a jeho kolík byl nejdále, dostal bod. Kdo měl body dva, vyhrál a ve hře nepokračoval.

Pokračovali jsme v putování a v lese narazili na přístřešek podobný krmelci. Tam jsme se rozdělili do dvou skupin. Naším úkolem bylo hodit míček přes střechu tak, aby se alespoň jednou dotkl na soupeřově straně střechy a soupeř jej následně nechytil. Šlo o další ze soutěží čistě pro zábavu, kterou Tumaj nepočítal do celkového bodování.

Na kraji lesa jsme narazili na místo, kde rostla velmi vysoká tráva. Tumaje to inspirovalo k vyhlášení další soutěže – najít a přinést co nejdelší stéblo. Soutěž vyhrála Jana a už jsme šli všichni se svými stébly na další „stéblovou“ soutěž – hod stéblem. Postavili jsme se na první pařez a museli jsme se strefit do dalšího pařezu. Pokud jsme se trefili, pokračovali jsme v dalším kole hodem na následující pařez, pokud ne, museli jsme házet ze stejného místa i v dalším kole. Vyhrával ten, kdo první došel na poslední (pátý) pařez.

Šli jsme zase dál a u cesty jsme hráli opět jinou hru – hod šátkem na větev. Úkolem v této hře bylo hodit šátek na větev, kterou Tumaj určil, a šátek musel na větvi zůstat viset. Komu se to povedlo, získal bod, a kdo získal body dva, vyhrál a dál nepokračoval. V téhle soutěži se mi dařilo a skončil jsem druhý za Romanem.

Následující zastávka byla vyhrazena nikoli hrám, ale obědu. Po obědě jsme pokračovali v putování, až jsme došli k cestě, kde byla závora, a ta inspirovala k další soutěži – soupeřilo se v tom, kdo všech sedm koleček prohodí otvorem ve šraňce. Některým Pavoučkům se dokonce povedlo prohodit všechna kolečka. Po dvou kolech jsme se vydali na další cestu.

Přešli jsme opatrně silnici a zapadli na druhé straně zase do lesa. Když jsme byli od silnice dost daleko, pověřil nás Tumaj úkolem, aby si každý z nás nasbíral dvacet smrkových šišek na další soutěž. A aby nám to netrvalo dlouho, tak i samotné sbírání bylo na čas a Tumaj vyhodnocoval pořadí podle toho, kdo byl se sbíráním nejrychleji hotov. Nasbírané šišky jsme hned využili i v následující soutěži – srážení dřevěných koleček z pařezu. Nejlepšímu vrhači Majdě se to povedlo na čtyři pokusy.

Pokračovali jsme po cestě skoro až k další silnici, kde jsme se zastavili na další soutěž. Tentokrát bylo naším úkolem hodit dřevěné kolečko tak, aby se v daném prostoru dotklo země a potom se dokutálelo co nejdál. Celkem měl každý pět pokusů. Kde se kolečko zastavilo nebo sjelo z cesty, toto místo nám Bahňák vyznačil výkonnostním kolíkem.

Po krátkém úseku jsme přišli do míst, kde nebyl hustý porost a kde Petra vyhlásila „evoluci“. To byla další bodovaná soutěž, kde cílem bylo „stát se člověkem“. Na začátku jsme byli všichni „vajíčka“ a „kulili“ jsme se po hrací ploše. Pokud se potkala dvě vajíčka, tak vítěz střihání „kámen – nůžky – papír“ se stal „kuřetem“. Kuře mávalo křídly a pípalo a hledalo další kuřata. Z kuřete se stal dinosaurus, který za pokřiku „dino dino“ hledal další praještěry, následující vývojové stádium byla opice a konečně na konci řetězce člověk. Výsledkem bylo, že z nás na konci bylo několik lidí a po jedné opici, dinosaurovi, kuřeti a vejci. Byla to velká legrace, a tak jsme si hru ještě dvakrát zopakovali.

Mezitím než Bahňák připravil další hru, tak jsme si zahráli šátkový golf. Na startovní metě jsme hodili šátkem co nejdále směrem k cílové metě a z místa, kam šátek dopadl, jsme opět házeli dále. Účelem hry bylo dostat se z jedné mety na druhou na co nejméně hodů.

Zatímco jsme házeli šátkem, tak Bahňák připravil hledání rozstříhané zprávy. Rozdělili jsme se do tří skupin. Jedna skupina hledala zelené lístečky, druhá skupina modré lístečky a poslední (moje) skupina lístečky červené. Lístečky byly ukryté ve vyhrazeném hracím poli. Hledali jsme celkem třináct lístečků a s jedním lístečkem od Tumaje jsme pak skládali zprávu, kterou jsme potom měli přečíst. Tato hra se naší červené skupině moc nepodařila a skončili jsme v ní bohužel poslední.

Pro společnou fotografii, která nám bude připomínat dnešní hezký den, jsme Tumajovi zapózovali před poslední hrou této výpravy.

Závěrečná hra připomínala rozmotávání gordického uzlu. Náhodně jsme se pochytali za ruce a potom jsme se měli z toho shluku postupně vymotat. Celkem jsme se snažili rozmotat třikrát, tato hra ale již neměla na konečný výsledek žádný vliv, neboť nebyla započítávána do bodování. Gordický uzel z našich těl jsme vždy zdolali a povedlo se nám rozmotat se, abychom se mohli v klidu a v dobré náladě vrátit domů.

Autor: Basti

Fotografie z akce jsou zde

tumaj
2013-12-01
počet zobrazení: 2061