Pololetky na hradě prožilo dvanáct Lvíčat

Dlouho bych asi musel hledat, pokud bych chtěl najít, kolik let jezdíváme se Lvíčaty o pololetních prázdninách na hrad Helfenburk u Úštěka na Českolipsku. Píďův táta, Miloslav Kníže zvaný Hopik, je totiž členem sdružení Hrádek, které se o tuto památku stará, udržuje ji, opravuje a drží zde víkendové služby, které zpřístupní hrad veřejnosti. Hopik si kvůli nám bere službu vždy na přelomu ledna a února, to abychom sem mohli jet i my.

Z Kladna jsme vyjeli v pátek ráno, někteří z hlavního nádraží, ostatní ze zastávky Kladno město. Po dvou přestupech a více než dvou hodinách cesty vlakem jsme se vydali k hrádku pěšky, což trvalo další hodinu a pět minut.

Po poledni jsme byli v cíli, naobědvali jsme se a pustili se do potřebných prací. Jedna parta šla ke studánce pro vodu, dva siláci došli s Hopikem k jeho autu pro potraviny, které náš kamarád přivezl již včera. On spolu s Píďou vyrazili o den dříve, to aby mohli zatopit a vyhřát prostory srubu, kde jsme byli ubytováni. Poslední část z nás tou dobou řezala a štípala dřevo.

Již na poslední schůzce před touto vícedenní výpravou jsme se rozdělili do trojic, které bojovaly o části obrázku, jež simuloval cestu k Podivnému hradu, ze kterého se do této doby vrátili všichni zatím jenom zbědovaní a brzy nato zemřeli.

Naši malí hrdinové se vydali k tomuto hradu také s přesvědčením, že to budou právě oni, kterým se bude dařit, kteří se zmocní bájného zlatého pokladu.

Zde na výpravě se nejprve všichni v našem příběhu setkali se slepým bylinkářem, který jim dal několik dobrých rad a hlavně zázračné koření, které jim může pomoci v nesnázích.

Jako zázračné koření nám posloužila obyčejná šestistěnná kostka. Každý člen party hodil kostkou a číslo, které mu padlo, bylo šťastným číslem celé party, takže každá trojice mohla mít až tři šťastná čísla. A také měla! Ve všech partách totiž každý člen hodil jiné číslo.

Od starého bylinkáře skupiny pozorovaly hrad. Tam po hradbách chodila stráž. Bylo jasné, že k hradu by se člověk mohl dostat, když stráž odejde na druhou stranu a než se vrátí. To trvalo dvě minuty.

První se k hradu vydali Starosta s Violou a Hankou, ale nestihli to. Cibulka s Fandou a Karolínou také překročili limit, ale hodili na kostce jedno ze svých šťastných čísel a stalo se něco podivného. Strážce, který je viděl, přivolával posily – lučištníky. Mezitím si naši kamarádi přičichli ke koření – hodili kostkou, a protože jim padlo jejich šťastné číslo, stali se pro strážce hradu neviditelnými! Postoupili.

Na hrádku jsme rozjeli jednu ze soutěží, jejíž výsledky se počítaly do celoročního hodnocení jednotlivců. Tumaj nechal házet Lvíčata na schody vedoucí na hradby. Kdo se strefil v prvním kole na první schod, pokračoval v druhé části na schod druhý. Kdo se nestrefil napoprvé, musel opakovat pokus na stejný cíl. Jako první se podařilo dosáhnout na dvanáctý schod Viole, která tak vyhrála.

Následoval druhý hrací den naší velké hry, kde se na plnění prvního úkolu sešly opět dvě party. Byli to opakující Starosta s Violou a Hankou a nově Píďa s Trumpetkou a Ondrou. Obě trojice tentokrát úkol splnily.

Cibulka s Karolínou a Fandou postupovali již jakýmsi podzemím, do kterého vstoupili jeskyní, jejíž vchod objevili pod hradem. V jednu chvíli se ozval podivný rachot, který sílil. Naše výprava něčím uvolnila klády, které se teď valí proti nim. Klády nahradilo lano, kterým vedoucí točili, a každý z trojice je musel pětkrát přeskočit, což se poslednímu nepodařilo a on byl zraněn kládou.

Opět přišlo na pořad zázračné koření a opět pomohlo. Padlo zázračné číslo, zraněný byl vyléčen a patra tak mohla následující hrací den pokračovat dalším úkolem.

V tento moment jsme si zahráli tolik oblíbenou koulovačku o hrad, což dodalo celému zápolení nebývalý nádech.

Stmívalo se, do večeře bylo daleko, a tak jsme se sešli v podkroví srubu, kde jsme měli připravené spaní, a tady si zahráli škodiče. To je úžasná hra se šesti šestistěnnými kostkami, ve které se může škodit protihráčům a ve které dopadl nejlépe Judman.

Po večeři jsme se opět přesunuli do podkroví a až do přípravy na večerku jsme hráli mafii. Jen pro úplnost doplním, že vždy zvítězili občané a třikrát hru končíval Corado Catani, který se nejprve zeptal a pak občanům oznámil jméno posledního mafiána.

V sobotu ráno bylo potřeba nejprve umýt špinavé kotlíky a hrnce od včerejší večeře. Ten čas jsme s ostatními využili na řezání a štípání dřeva do zásoby.

Hned potom následoval další hrací den naší velké hry, kde i poslední parta ve složení Judman, Bára a Detr splnila první úkol a dostala se v našem příběhu nepozorována strážemi k hradu.

Píďa, Trumpetka a Ondra, stejně jako Starosta, Viola a Hanka procházeli imaginárním podzemím a stejně jako první parta setkali se i oni s kutálejícími se kládami, v našem případě skákali přes provaz, ale ani jedna parta úkol nezvládla.

Cibulka se svými kamarády Karolínou a Fandou se dostali již na hrad a měli pocit, že se tu natáčí historický film. Všichni tu byli oděni ve starobylých oblecích. Na film tu ale chyběla kamera, režisér a štáb. Tohle je skutečnost. Jenže co naše současné, vlastně budoucí šaty? Támhle se na šňůře suší jakési oděvy. Netrvá dlouho a vy převlečeni procházíte hradem. Náhle se na vás oboří jakýsi hromotluk a křičí cosi o darmožroutech. Vedle vás je koza na řezání dřeva, na ní poleno a na polenu zavěšená pila. Berete pilu a začínáte řezat. Muž je zjevně spokojen. Zdá se, že jste splnili jeho přání a tím splynuli s ostatními.

Úkolem vedoucí trojice v této části hry, a ostatních později, bylo uříznout do jedné minuty jedno polínko z určené klády. Nebylo to těžké. Stačilo něco kolem půl minuty a úkol byl splněn.

Před obědem a dalším hracím dnem nás čekal velký turnaj na způsob sguasche (čti skvoše). Někdo z jednoho družstva vyhodil tenisový míček na střechu srubu a soupeřící družstvo jej mělo chytit. Dovolen byl i jeden odraz od země, případně odraz od jednoho ke druhému hráči, který už musel míček chytit do rukou, ne tedy na tělo. Družstva se vystřídala každé proti každému a vítězové Starosta s Violou a Hankou nastoupilo proti vedoucím, kteří vyhráli navzdory tomu, že jim to Tumaj pořádně kazil.

V posledním dopoledním hracím dni se hned tři party pokoušely splnit druhý úkol – přeskakování klád. Judmanovcům se to napoprvé nepodařilo, zatímco Starostovci a Píďovci byli konečně úspěšní.

Cibulka s Fandou a Karolínou zatím vypozorovali, že na tom podivném hradě je jedno místo, vstup do hradního paláce, který nikdo nehlídá. V našem příběhu toto místo střídavě jeden z trojice pozoruje, zatímco dva další řežou dříví. Pozorovatele si k jeho nelibosti všimlo malé děvče, které mu ale prozradilo, že tam v zemi jsou jakési bodce, které vyjedou vzhůru kdykoli se tam někdo snaží projít, a probodnou ho. Že prý se tam někam musí hodit nějaký kámen…

Tato část hry probíhala na Helfenburku v místě zvaném konírna, kde je vchod do malé prostory se zídkou, ve které je dole otvor. Do něj se měli naši hrdinové strefit tenisákem. Každý měl jeden pokus. Nepodařilo se! Navíc tady nepomohlo ani kouzelné koření. Co teď? Jedině se pokusit o totéž příští hrací den.

Oběd jsme dnes vařili venku na nádvoří v kotlících na ohni rozděleni do tří skupin. Dřevo jsme si nalámali, nařezali či naštípali ze zdejších zásob, protože v okolí hradu jsou klasické větve, na kterých se nejlépe vaří, nadobro vysbírány, jako na většině podobně hojně navštěvovaných míst.

Po obědě si Tumaj i ostatní vedoucí trošičku zdřímli. Jejich hodní mladí kamarádi je nechtěli rušit, a tak v naprosté tichosti hráli škodiče.

Jejda! Vždyť my musíme odehrát další hrací den! Tak rychle ven a jdeme na to!

Judmanovi se podařilo přeskákat klády a Starosta i Píďa hravě uřízli polínko. Nejhůře dopadla Cibulka, jejíž trojici se ani napodruhé nepodařilo poslat míček do určeného otvoru.

Čas mezi jednotlivými hracími dny vyplňovala vždy nějaká soutěž pro jednotlivce. V tuto chvíli se mělo házet tenisákem od ohniště k výpadové brance na co nejmenší počet pokusů. Každý hráč dostal do začátku deset bodů a kolik hodů k dosažení cíle vyplýtval, tolik se mu odečetlo. Ti nejlepší to zvládli na tři pokusy, nejméně úspěšný na pět.

Tenisák byl i rekvizitou další soutěže, kde nastoupila děvčata proti klukům. Ten malý kulatý nesmyls měl být kopán střídavě všemi členy a mělo se s ním co nejrychleji obkroužit vnitřní nádvoří Helfenburku, ovšem kluci a dívky v protisměru. Aby to bylo spravedlivé, hrálo se i druhé kolo, ve kterém si obě party vyměnily směr. Vítězi se stala děvčata, která vyhrála ve druhém kole v kratším časovém rozdílu, než kluci v prvním.

V následujícím hracím dni nebyl problém pro Judmana a jeho kamarády uříznout do jedné minuty polínko z určené klády, a tak prakticky dohnali ztrátu na ostatní party. Těm se totiž na místě, kde se házelo tenisákem do maličkého otvoru na vzdálenost tak čtyř metrů, nedařilo a všechny se zatím v naší hře nedostaly dál.

Přišla další mezihra, ve které jednotlivci házeli tenisák do skalní stěny, od níž se měl odrazit co nejdále. To se podařilo Karolíně a hurá zpět na Podivný hrad.

Všechna družstva se sešla na stejném místě, u vchodu do hradního paláce, kde bylo zapotřebí strefit se do onoho otvůrku tam naproti. Judmanovci to napoprvé nezvládli, ale ostatní měli konečně štěstí a míček některému z nich vklouzl alespoň na chvilku do určeného místa. Tím byly vyřezeny z provozu ony bodce vyjíždějící ze země a hned tři trojice prošly do dalšího podzemního komplexu.

Vyplňující soutěž v hodu šátkem na cíl vyhrál Starosta a jak rychle přešli naši členové k dalšímu hracímu dni, přejdeme i my v tomto vyprávění.

Zatímco se Bára, Detr a Judman snažili dostat míče do otvoru tam u vyjíždějícícvh bodců, další patry se dostaly k velkým dubovým vratům, která byla samozřejmě něčím uzamčena. Po chvilce si kdosi všiml, že výplně vrat jsou složeny ze šestnácti kazet a na každé z nich je jedna slabika. Teď je zapotřebí tohle rozluštit. Povede se to někomu?

Ani jedna parta nebyla úspěšná a všechny proto použily zázračné koření. A hle, tentokrát to pomohlo! Přes vrata přejel v jednom směru paprsek světla po úhlopříčce. Někteří až později pochopili, že to byl směr, kterým se měl text číst. Tento hrací den ale zůstal vstup do hradu zapovězen pro všechny hrající.

Venku už byla tma, v podkroví srubu příjemné teplo a my se sešli k první večerní soutěži. Jednalo se o Bingo, kde jsme hodnotili první úhlopříčku, pak druhou a nakonec všechna čísla. Nejšťastnějšími byly Hanka, Karolína a opět Hanka.

Ještě jednou, dnes naposledy, proběhl hrací den naší velké hry, ve které se Judmanovi napoprvé podařilo strefit míčkem otvor, a tak se i jeho partě otevřela cesta do hradního paláce.

Ostatní podruhé luštili nápis z vrat, tentokrát úspěšně. Hned tři party se dostaly pod jakési točité schodiště, kde nalezly i kus jakési stromové kůry, o které se psalo na dveřích…

Večerní program pokračoval dvěma kostkovými hrami. V té první bylo zapotřebí naházet pokud možno rovných osmnáct bodů. Komu se to podařilo či byl nejblíže, ovšem nesměl přehodit, získal bod. Při zisku tří bodů soutěžící končil. To se jako první podařilo Karolíně.

V druhém případě jsme měli postupně naházet sto dva bodů. Mohli jsme v každém kole házet neomezeně, ale pokud nám padla jednička, to, co jsme nasbírali, nám nebylo počítáno. Mnozí tedy naházeli třeba kolem patnácti a raději to podepsali, protože to se jim přičítalo a už jim to nikdo nemohl vzít. Přes velké riskování se tady prosadil Judman, který těch sto dva bodů získal jako první. Hra však byla velice vyrovnaná a na druhém místě byli hned tři, Cibulka, Fanda a Píďa.

Poslední den našeho pobytu na hradu Helfenburk začal samozřejmě budíčkem, pokračoval osobní hygienou a snídaní. Hned nato následoval další, předposlední hrací den. V něm Judman se svými kamarády přečetl správně text z vrat a dostal se do věže hradu.

V té ovšem byly, a po schodech vzhůru stoupaly, ostatní tři party. Tedy jako. Na věž Helfenburku vždy vystoupila pouze jedna patra a házela dolů tenisový míček, který se ostatní snažili chytit. Všemi třemi trojicemi hozený míček dolů nikým chycen nebyl, ani později ten Judmanův.

Tumaj ukončil příběh z Podivného hradu vyprávěním: „Stojíte na věži. Máte v ruce onen kousek kůry nalezený za dubovými dveřmi. Dole vznikl zmatek. Stráže ukazovaly nahoru a stejně tak prostí lidé. Ti první se strachem, ti druzí s jásotem. Vyhodili jste tu kůru do vzduchu. Ta se ve větru různě komíhala, točila a měnila směr letu. Jeden ze strážců ji téměř chytil, ale to malé děvče, které vám poradilo tam u vchodu do hradního paláce, do toho chlapa strčilo a kůra dopadla na zem. V ten moment se tam dole stalo něco nepochopitelného. Jako mávnutím kouzelným proutkem všichni zmizeli. Dole bylo jenom prázdné nádvoří. Chvilku jste váhali, ale pak jste se přeci jenom odvážili sejít po schodech dolů, kde na staré zřícenině průvodce hovořil k návštěvníkům: „A tak podle pověsti zotročené obyvatele tohoto hradu zachránila trojice dětí, které sice nezískaly žádné zlato, ale jejich pokladem bylo vědomí, že pomohly lidem, kteří to tolik potřebovali.“ A tím končí i náš celý příběh.“ dodal.

Já teď doplním, že to s tím nezískáním zlatého pokladu nebylo až tak pravda, protože pro všechny účastníky naší hry byly připraveny čokoládové mince ve zlatě zabarvených obalech.

Teprve poslední den a po ukončení velké hry se účastníci naší výpravy dostali společně na věž, kde jim Cibulka přečetla zhuštěnou historii hrádku. Pak jsme sešli do místnosti pod střechou věže, která je zařízena jako, řekněme, klubovna moderních pánů z Helfenburku a kde jsou na stěnách erby všech členů sdružení. I Hopik tu má ten svůj a Viola ho dokonce poznala. Je to švihadlo v zeleném poli označujícího Hopika, postavičku z jednoho kresleného seriálu, podle kterého má náš kamarád přezdívku.

Závěr programu patřil opět velkým bojům o hrad. Opět jsme se rozdělili do dvou skupin, jedna bránila, druhá dobývala. Naše souboje s kulivem dokonce obdivoval jeden z návštěvníků, který měl pro naše zápolení plné pochopení, až se skoro omlouval, že přišel takhle nevhod.

Oběd, úklid ohnišť, balení. Jestli něco nemám rád, pak je to nedělní balení. Je to předzvěst konce víkendu, konce pěkných zážitků. Ale co naděláte. Všechno jednou musí skončit, i naše pololetní výprava na hrad Helfenburk.

Samozřejmě, že jsme museli po sobě uklidit i ve srubu, dojít pěšky do Úštěka na nádraží a třemi vlaky, tedy se dvěma přestupy, jsme dojeli do Kladna. Protože někteří z nás vystupovali v Rozdělově a jiní jeli až na hlavní nádraží, vyhlásil Tumaj výsledky bodování jednotlivců při čekání v Kralupech. Nejvíce bodů překvapivě, ale zaslouženě získal Fanda, který se tak stal druhým majitelem profesionálně vyrobeného výkonnostního kolíku.

Fotografie z Vánoc jsou zde

tumaj
2014-02-26
počet zobrazení: 2058