Únorová výprava Pavoučků – jako na jaře

Letošní zima je k nám velice milosrdná, a pokud to teď nezakřiknu, pak nás ani jednou nevyhnala do klubovny, i když na únorové výpravě Pavoučků některým bylo po ránu zima na nohy.

Ke sté devatenácté výpravě našich nejmladších kamarádů jsme se sešli právě u klubovny, kam dorazili Basti, Jirka, Roman, Honza se svým kamarádem Jakubem Houškou, který k nám dosud nechodil, a Sofie s Ríšou. Z vedoucích tu byli Kuba a Tumaj.

S malým zpožděním jsme vyrazili sídlištěm k lesu u Rozdělovského fotbalového hřiště, kde jsme k první soutěži využili zdejší prolézačky a lanovku. Zde Kuba zorganizoval opičí dráhu, kterou každý absolvoval celkem dvakrát s tím, že druhé kolo bylo nepovinné, ale každý k němu nastoupil a lepší čas se počítal. Vítězem se stal Ríša.

Prošli jsme okolo rozdělovského jezírka, kde kousek odtud Kuba vysvětlil pravidla varianty na oblíbenou „desítku“, kterou v tomto zimním či mokrém prostředí není možní využít. Vedoucí podle zvyklostí zvolal nějaké číslo a úkolem bylo najít pařez a na ten se postavil. Přiznávám, že to bylo snazší, než se ukrýt a nebýt viděn z cesty, ale jednoduché také ne. Najděte rychle pařez, na kterém se udržíte. Po svém to vyřešil Roman, který si vzal klacek, stoupl si na malý pařez a využil ten klacek jako hůl – oporu. Inu, když se přemýšlí…

Dva hoši si postěžovali, že je trošku zebou nohy. To bylo v místě kousek od psího cvičiště, kam na louku svítilo sluníčko a kde proběhla zajímavá soutěž dvojic. Kluci se samozřejmě dali dohromady a Sofie vyšla jako lichá. Aby si zahrála, přidělil jí Kuba Tumaje. Oč ale šlo? Jeden z dvojice měl zavázané oči a dostal tenisový míček. Druhý viděl, ale musel stát na cestě a směl svého kamaráda navigovat pouze ústně, tedy povely. Úkolem bylo svého spoluhráče navést k soupeři, kterého šlo vyřadit ze hry zásahem hozeným míčkem. A tady právě měla výhodu Sofie. Tumaj ji nejen dobře vedl, ale nechal ji postupně sebrat i všechny míčky, takže soupeři neměli čím útočit. Sofie postupně vybila všechny protivníky a stala se vítězem této úžasné hry.

Sluníčko rozehřálo studené nohy a my mohli pokračovat v cestě hlouběji do lesa, kde jsme nejprve objevili jakýsi rádoby bunkr z větví.

Po prohlídce této stavby jsme pokračovali kousek dál a opět na sluncem zalitém místě jsme dali nejprve malou svačinku, v průběhu které si nováček Jakub vyřezal výkonnostní kolík.

Ten zatím nebyl potřeba, protože jsme tu házeli stéblem do dálky. Kuba položil na cestu dva klacky. První byl odhodovou čarou, druhý označoval místo, které soutěžící musí stéblem překonat. V prvních několika kolech se dařilo všem. Až když byla druhá čára dosti daleko od té první (Kuba totiž po každém kole tuto metu posouval dál) začali někteří vypadávat, až tu zbyl poslední právě nováček Jakub, který tak vyhrál svoji první soutěž u nás.

Pokračovali jsme v cestě a Tumaj nechal na jednom rozcestí hlasovat, kudy půjdeme dál. Byla to jenom taková ukázka demokratického rozhodování, protože později jsme se stejně stočili plánovaným směrem.

Procházeli jsme místem, kde jsme kdysi hráli takovou zajímavou soutěž, kterou jsme si dnes zopakovali. Vedoucí vyhodili do vzduchu deset tenisáků, a kdo jich posbíral nejvíce, ten získal bod. Dva body pak znamenaly zápis do pořadí. Tady se vyřádila Sofie, která ale často bojovala o jeden míček a počet jí unikal. I proto slavil úspěch její bráška Ríša, který ony dva body získal jako první a po pár kolech.

Několik nově pojatých desítek, tedy vyhledání pařezu a jeho obsazení, nás doprovodilo k poli, přes které jsme museli přejít, abychom se dostali na louku, kde jsme pokračovali v našem programu. Jenže to pole bylo na povrchu rozmrzlé, tak dva centimetry, a tak jsme si na boty nabalili bláto, které pak dostat z bot nebylo snadné, ale trochu jsme je vydupali.

Nevím, jak je to možné, ale na výpravách Pavoučků, ovšem i Lvíčat, je nejpopulárnější okamžik, kdy vedoucí vyhlásí oběd.

Po posilnění jsme se hned pustili do dalšího závodění. Kuba připravil trasu člunkového běhu, tedy soutěže, ve které jsou rozmístěny tenisáky zhruba po jednom metru a soutěžící pro ně postupně běhá. Smí tedy mít u sebe pouze jeden míček a ty, v tomto případě osm, nanosit postupně za čáru. Toto nejrychleji stihl Jakub.

Tumaj před druhým kolem vyhlásil prémii pro každého, kdo se zlepší, což se podařilo Romanovi, Kubovi, Jirkovi a Bastimu.

Další soutěž nebyla běhací. Každý si měl přinést co nejvíce klacků, ze kterých jsme pak stavěli věže. Vždy na povel vedoucího každý položil dva klacky nejprve na zem, pak křížem na ty dva první, další opět křížem na ty druhé, a tak dál, než ta která stavba spadla. Poslední, kdo v této stavební soutěži zůstal, a tudíž i vyhrál, byl Ríša.

Následoval velký turnaj, ve kterém bojovali proti sobě vždy dva aktéři. Kuba vhodil do pole kartičku, která se otočila buď obrázkem nahoru, nebo tiskem. Podle toho, co padlo, musel ten který soutěžící utíkat za určenou metu, nebo naopak honit prchajícího a snažit se ho chytit, než onu metu překoná. Hrálo se v každém souboji na dvě vítězství a systémem každý s každým. Nejlepší postřeh i běh prokázal Jakub, který tento turnaj vyhrál.

A ještě jeden velký souboj nás čekal. Ze šátků jsme si vytvořili liščí ocásky, o které jsme pak bojovali. Ve vytyčeném prostoru louky bylo naším úkolem vytrhnout šátek soupeřům a svůj uhájit. Kdo zvítězil, dostal bod, kdo dosáhl dvou bodů, končil. To se podařilo Sofii, která tak byla v této disciplíně první.

Na naší oblíbené louce, kam chodíváme i při výpravách s rodiči, jsme uspořádali ještě velký fotbalový zápas, který pravda jedno družstvo vyhrálo pět ku dvěma, ale o to tolik nešlo, jako o to, zahrát si něco populárního, třeba na základní úrovni.

Uklidili jsme po sobě, rozloučili se s tábořištěm a vyrazili směrem ke Kladnu. To ovšem neznamenalo, že končíme se soutěžemi. Důkaz přišel hodně brzy, když Kuba poslal Tumaje do lesa a dětem přikázal kopáním dopravit tenisák tam, co je náš vedoucí.

Šli jsme delší dobu, překřížili jsme silnici u vlakové zastávky Kladno Rozdělov a vešli do lesa, vlastně již nedaleko naší klubovny. Ani toto ale nebyl konec výpravy. Na jednom místě jsme posvačili a o kousek dál uspořádali soutěž v odrazu tenisového míčku od stěny. Tady byl opět nejlepší Jakub.

Pomaloučku jsme prošli na hřiště u vodojemu, kde jsme dostali kratičké osobní volno, po kterém následovala poslední soutěž této výpravy, taková další trošku opičí dráha. Museli jsme se desetkrát otočit okolo sloupku a pak vyběhnout na pohyblivý chodník, ten překonat a dostat se do cílového místa, což byl kmen smrk. Nejrychleji tuto dráhu proběhl Honza, který tak vyhrál svoji první soutěž této výpravy.

Celkově to ale byla poslední soutěž této výpravy. Ještě jsme si kratičce zahráli obdobu vybíjené každého proti každému, kterou hráváme mnohdy na závěr našich schůzek, ale v klubovně.

Dorazili jsme před klubovnu, kde Tumaj předal Jakubovi důkaz pro nejúspěšnějšího v bodování na této akci. Bohužel, tento chlapec do Pavoučků chodit nebude, protože má v úterý jinou aktivitu. Třeba se ale ukáže někdy později.

Pak už jsme se jenom rozloučili a v doprovodu našich rodičů či prarodičů šli domů, mnozí plni dojmů z tohoto krásného dne a z další vydařené výpravy.

Fotografie z této výpravy najdete zde

Tumaj
2014-02-27
počet zobrazení: 2056