Předjarní výprava Pavoučků – sto dvacátá

Podle kalendáře byla sice ještě zima, ale počasí se tvářilo spíše jarně, což nám plně vyhovovalo. Sluníčko se sice ukázalo až dost pozdě odpoledne, ale nepršelo a nebyla zima. Jen tak na okraj – tuto zimu nás Pavoučky, stejně jako Lvíčata, ani jednou počasí nevykázalo do klubovny, takže naše výpravy probíhaly celé zimní období venku.

Sešli jsme se jako obvykle u kostela v Rozdělově, ovšem pokud jdeme na jednodenní výpravu. Ta dnešní byla zvláštní tím, že byla v pořadí celkem sto dvacátá.

Kdo z dětí se této jubilejní akce zúčastnil, ukazuje fotka zde nahoře, při druhé soutěži této výpravy, což byl hod výkonnostním kolíkem k cíli. Všichni přítomní na povel hodili svůj výkoňák k malému kolíčku a kdo byl nejblíže, získal bod. Kdo měl tři body, končil, což se jako prvnímu podařilo Ajdamovi.

Zmínil jsem se, že toto byla druhá soutěž. Ta první byla na družstva. Tumaj předal jednomu členovi družstva staré stopky a soupeřící skupina měla sledovat jejich pohyb mezi členy družstva. Po jistém čase mělo druhé družstvo označit toho, kdo u sebe stopky má. To samé, ovšem s vyměněnými úkoly, se hrálo ještě jednou.

Pokračovali jsme dál k dnes vytyčenému cíli, ale když jsme míjeli padlý strom, využili jsme jej k závodu v běhu po kmeni. Každý běžel dvakrát a lepší výsledek se mu počítal. Nejúspěšnější byl opět Ajdam.

Další soutěž nás čekala až u Záplav, kde jsme házeli Tumajovými stopkami do dálky. Nebyly to ovšem ty, kterými nám před tím měřil čas, ale staré, již nefunkční. Po třech kolech bylo jasné, že Ajdamovi se na této výpravě hodně daří, protože opět zvítězil.

Na rybníce byly divoké kačeny a Mája nedala jinak, než že je trochu nakrmí rohlíkem. Toho se chytil i Ajdam a když se začaly slétat či připlouvaly další, musel dát Tumaj příkaz k ukončení krmení dravé zvěře a pokračování v cestě.

Prošli jsme okrajem Kamenných Žehrovic a zastavili se na prolézačkách u fotbalového hřiště, kde Tumaj uspořádal velkou překážkovou dráhu. Na tuto soutěž bude asi hodně dlouho vzpomínat Tomáš, který na druhé překážce spadl dosti nešťastně rozkrokem na jednu z kovových trubek. Vítězem se i zde stal Ajdam, který vyhrál již čtvrtou soutěž za sebou.

Záhy jsme vstoupili do lesa a prošli na naše zdejší oblíbené místo, kde les hraničí s loukou a kde se dá dělat spousta zajímavých věcí.

Tumaj udělal čáru z lasa, ke které dal šest tenisových míčků. První míček jsme měli vyhodit do vzduchu, aby letěl co nejdéle, a do doby, než se dotkl země, jsme mohli po jednom a jednou rukou přehazovat či překládat ostatní míčky za čáru. Kolik jsme jich stihli předat, tolik se nám započítalo bodů. Ty se ze dvou kol sčítaly a nejvíce jich získal, hádejte kdo? Ano, Ajdam. Jako jediný jich měl pět.

Zatímco jsme obědvali, připravil Tumaj podle cesty lístečky s čísly. První začínalo stovkou, další dvoustovkou, a tak dál až k devítistovce. Podle toho bylo možné poznat, že někdo vynechal některé číslo. My ta třímístná čísla měli opisovat, samozřejmě co nejrychleji. A hle, Ajdam skončil poslední. Tady se mu prostě nedařilo. Vítězem se stal, možná symbolicky, Jirka, který hned po absolvování této trasy odešel v doprovodu Kuby zpět do Kamenných Žehrovic, odkud jel autobusem do Kladna a pak s maminkou pokračoval do Slaného na hudební soutěž.

Po hledání lístečků jsme je sbírali i napínáčky, kterými byly připnuty ke stromům či pařezům, a přesunuli jsme se na louku, kde jsme hráli na pukavce. Do jedné řady jsme si položili čepice a v prvním kole Tumaj pod jednu z nich vložil tenisák. My pak vyběhli od startovní čáry a snažili se zjistit, zda máme pod svojí pokrývkou hlavy míček, či ne. Kdo tam ten míček měl, se mohl ještě zachránit tím, že někoho dohnal, hodil po něm a strefil jej.

Po této nebodované hře jsme pokračovali v cestě, ovšem soutěžně. Měli jsme co nejrychleji vyběhnout do strmého kopce, pod kterým jsme předtím tábořili. Že vyhrál zase Ajdam, bylo již skoro neskutečné, ale rychlostní soutěže, to je jeho doména.

Soutěžním během do vrchu jsme se dostali na planinu mezi několik starých pískovcových lomů, kde se kdysi těžil pískovec zvaný Žehrovák, který se velice hodí na tesání soch. Často byl pak používán ve stavebnictví, kupříkladu při výstavbě Karlova mostu či Národního divadla. Naposledy tu byl kámen těžen v sedmdesátých letech minulého století, kdy byl použit na opravu kašny na Pražském hradě.

Vyšli jsme ještě výš na ještě větší planinu a tady jsme se rozdělili do dvou družstev, která si vybrala děvčata. Předtím jsme batohy označili hrací prostor, ve kterém vedoucí rozmístil kartičky s názvy českých měst. Bahňák pak přečetl některé město a z každého družstva vyběhl jeden hledač. Kdo lístek s příslušným názvem města našel, získal pro svoje družstvo bod. Po vysbírání všech měst bylo jasné, že vyhrála Mája, která si k sobě vybrala Bastiho, Honzu a Tomáše.

Při další cestě krajem kolem Doks jsme sestoupili do jednoho ze zdejších lomů, právě do toho, ze kterého byl brán naposledy kámen na opravu kašny na Pražském hradě. My jsme si tu zahráli takovou zajímavou soutěž. Měli jsme hodit tenisový míček do určeného velkého kamene tak, aby se odrazil co nejdál nazpět směrem k házejícímu. I tady byl nejlepší Ajdam, který měl nejlepší hod v posledním ze tří kol.

To už jsme se vraceli ke Kladnu, ale výprava ještě zdaleka nekončila. Z jednoho kopečku jsme po cestě posílali tenisák dolů s tím, že míček se musel poprvé dotknout země v určeném úseku. A znovu byl nejlepší Ajdam, který opět v posledním ze tří kol předběhl doposud vedoucího Tomáše.

Když jsme došli na louku, která je na opačném konci Doks, blíže ke Kladnu, zahráli jsme si na státy. Každý si určil nějaký stát. Pak jsme se postavili do kruhu, uprostřed kterého byl tenisák. Bahňák zvolal název některého státu. Jeho držitel běžel do kruhu pro míček. V okamžiku, kdy ho měl v ruce, zvolal: Stop! Ostatní, kteří mezi tím běželi od kruhu pryč, se museli zastavit. Držitel míčku si pak vybral jednoho, po kom tenisák hodil. Pokud soupeře strefil, získal bod. Tuto hru jsme hráli mimo bodování jednotlivců, ale legrace se při ní zažilo hodně.

Při jedné ze zastávek požádal Tumaj všechny o šátky, které pak uvázal na stromy. Pokaždé se jednalo o dva stromy kousek od sebe. Tím vytýčil tratě pro následující běžecký turnaj. Vždy dva soupeři se postavili ke svému stromu a po odstartování se snažili být rychlejší než protivník v trojím oběhnutí určených stromů. Postupně každý nastoupil proti každému a z jednotlivých výsledků vzešlo i pořadí, na jehož vrcholu byl opět Ajdam.

Naše výprava se již opravdu blížila ke svému závěru, ale krom pár desítek jsme stihli ještě jednu soutěž, při které v prvním kole házeli všichni na první z pěti určených stromů. Kdo se strefil, pokračoval v dalším kole hodem na následující strom. Kdo cíl minul, opakoval hod na stejný strom. Nikdo z přítomných nezvládl úkol na minimální počet pěti kol, ale Sofie byla stejně nejlepší, neboť to stihla jako jediná do kola šestého.

A Ajdam? Ten když dnes nezvítězil, tak byl poslední. Jenže to se stalo pouze ve dvou případech v soutěži jednotlivců a jednou, když proti sobě nastoupila družstva. Asi není proto divu, že u parčíku naproti rozdělovskému kostelu Tumaj předal důkaz pro nejúspěšnějšího z této výpravy právě jemu.

V bodování zvítězil sice Ajdam, ale v jistém pohledu vyhráli všichni, kteří se této předjarní výpravy Pavoučků zúčastnili. Počasí bylo velice krásné a zábava skvělá. Nikdo nemusel litovat, že dnes vyměnil počítačové hry za ty skutečné, při kterých se sice nedá vracet zpět na začátek levelu, ale prostě se buď vyhraje, nebo prohraje. Tak jako v životě. Na příští výpravě zase ahoj.

GeTe Fotografie z výpravy Pavoučků jsou zde

Tumaj
2014-09-16
počet zobrazení: 2057