Další souboj
Další souboj
Informace o oddílu
Tábor
Vedoucí
Jak nás najít

Akce Lvíčat
Akce Pavoučků
Společné akce
Staří lvi
Ostatní o oddílu
Naše fotky
Plánované akce
Zpět na začátek
Všechny články [#]
Diskuze

Jak bodujeme, co vzít na výpravu, co na tábor
Najít se na fotkách
Přidat fotku nebo článek
174. výprava Pavoučků
417. výprava Lvíčat
408. výprava Lvíčat a 167. Pavoučků
407. výprava Lvíčat
166. výprava Pavoučků
Žádné akce

Valid HTML 4.01! Valid CSS!

Petr Malát
2002-2011

Web běží u
klfree.net


359. výprava Lvíčat

Pohodová pololetní výprava na Helfenburku

Díky našemu kamarádovi Hopikovi, tatínkovi Pídi, můžeme již řadu let jezdit na pololetní prázdniny na hrad Helfenburk nedaleko Úštěka.

Letos jsme se opět vydali na tuto výpravu vlakem, ovšem bez Tumaje, protože musel jít do práce, takže s námi jeli vedoucí Standa a Petra a dalších šest Lvíčat. Na hlavním vlakovém nádraží čekala Petra na Báru, Detra, Fandu a Ajdama a na zastávce Kladno město se k nim připojili Standa, Cibulka a Judman. Jeli jsme celkem třemi vlaky.

Z Úštěka jsme museli jít asi pět kilometrů pěšky, nejdříve do kopce a pak zase z kopce. Cesta do kopce se zdála v pohodě, ale když jsme šli z kopce k hradu, tak lesní cesta byla celá rozbahněná a rozoraná od traktorů, až jsme měli zabahněné boty.

Na hradě na nás už čekali Hopik, Píďa a Anička. Přijeli dříve autem, aby zatopili ve srubu, ve kterém budeme spát.

Jakmile jsme přišli, vybalili jsme si a naobědvali se. Jelikož nebyla voda, vzali jsme kanystry a šli ke studánce pro vodu. Standa s Hopikem mezitím řezali dřevo. Až jsme se všichni sešli, mohli jsme si zahrát nějaké ty soutěže, ale pozor: Program neměli Petra ani Standa, ale Hopik, který měl program napůl s Tumajem celou výpravu.

Na první soutěž jsme si museli vzít papír a tužku a jít za bránu hradu. Hopik si pro nás připravil trasu značenou šipkami. Na každé šipce bylo číslo a písmeno a dohromady ta písmena dávala úkol, který jsme museli splnit. Museli jsme doběhnout do hradu a dotknout se nohou prvního schodu u srubu, potom se nám stopoval čas. Cesta podle šipek byla docela náročná, nejdříve jsme museli běžet do strmého kopce, pak zase dolů. Nejrychlejší byl Judman.

Jelikož byl mokrý lepivý sníh a bylo ho relativně dost, tak nám Hopik dal golfový míček a naším úkolem bylo do pěti minut obalit ten míček co nejvíce sněhem a dopravit ho na nádvoří, což se podařilo jen pěti. Nejvíce míček obalený sněhem měla Bára.

Protože jsme měli zmrzlé ruce, šli jsme si do srubu dát čaj, který nás zahřál. Rovnou jsme si v podkroví dali jednu soutěž s CD. Hopik každému rozdal jedno CD a začal vysvětlovat, o co půjde. Nejdříve jsme Petře nahlásili číslo, kolik asi tak bude CD po hodu do vzduchu otočených obrázkem nahoru, nebo potiskem. Kdo se trefil, měl bod. Hrálo se do deseti bodů a vyhrál Ajdam.

Protože už nám bylo teplo, mohli jsme jít zase ven. Hop měl připravených pět špalků, které rozmístil po zemi. Špalky byly očíslované, čím větší číslo, tím byl špalek vzdálenější. Kdo nastoupil, musel třemi golfovými míčky naházet co nejvíce bodů. Zvítězil Ajdam.

Další soutěž s CD bylo dohodit CD co nejblíže jinému CD. Všichni se rozestavěli okolo kruhu a Hopik hodil CD někam do kruhu. Kdo k němu dohodil svým CD nejblíže, měl bod. S pěti body vyhrála Cibulka.

Hop připravil trasu na další soutěž s CD a míčkem. Od startovní čáry jsme si museli dát míček na CD, ale nesměl nám zapadnout doprostřed kolečka a takhle jsme museli projít celou trasu slalomem a rychle zpátky za čáru. Během dvou kol byl nejrychlejší Judman.

Další soutěž ani nemusím říkat s čím, protože to víte. Akorát to teď nebylo zrovna nejjednodušší. Míček jsme si dali doprostřed CD a ještě k tomu si chytit rukou nohu a vydržet tak co nejdéle. Pořadí se zapisovalo a po součtu ze dvou kol vyhrála Cibulka.

Sice se už stmívalo, ale my jsme se šli podívat do věže úplně až nahoru, protože byl velice krásný západ slunce. A jak tak se rozhlížíme, vidíme osobu, která se přibližovala k hradu, a on to byl Tumaj. Sešli jsme dolů přivítat ho.

Po přivítání se rozdělily konzervy a špagety a šla se vařit večeře ven na oheň. Moc se nám do toho nechtělo, ale měli jsme hlad. Po večeři se všichni odvalili nahoru do podkroví a Tumaj, který zařadil jako tradiční hru škodiče, který každého baví a kterého vyhrál Detr. Pak náš vedoucí vyndal ze svého žracáku sáčky bonbónů. Všem se rozzářily oči a došlo nám, co se bude hrát. Hrál se poker s bonbóny. Buď se bonbóny dávají, nebo berou. Protože se už blížil čas spát, tak jsme skončili a šli si vyčistit zuby a rovnou do postele.

V sobotu jsme museli vstávat už v osm hodin, i když byl Tumaj unavený a chtěl by ještě spát. No my vlastně taky, koho by bavilo furt vstávat do té otravné školy.

Po ranní hygieně jsme se nasnídali a šli ven na nádvoří, kde se nám Tumaj svěřil s přípravou etapové hry původně pro tři tříčlenné skupinky. Jenže z původně devíti přihlášených první odpadl Starosta kvůli zdravotním problémům. Tak to Tumaj předělal pro dvě čtyřčlenná družstva. Do toho přišla zpráva, že ze stejných důvodů nepojede ani Vojtas. Etapovka se začala hroutit.

Jenže to by nebyl Tumaj, aby to nějak nevyřešil. Etapovku udělal pro jednotlivce a později si povíme, jak se vyrovnal s disciplínami, kde museli být dva nebo čtyři soutěžící. Především do hry pozval i Píďovu mladší sestru Jiskru, která chodí do Pavoučků, ale sem jela vlastně s tátou – Hopikem.

Hopik byl vlastně i otcem této hry, kterou kdysi připravil pro akci dospěláků, kterou na hrádku pořádá již řadu let. Tumaj to jenom poupravil, doplnil a my to na této výpravě hráli. Celá řada soutěží byla zahrnuta pod jeden název: Rozmach mobilních sítí na Helfenbursku.

Každý z nás se stal pracovníkem mobilního operátora, který měl za úkol sehnat za co nejkratší čas co nejvíce klientů. Pro nás to znamenalo nechat si podepsat všechny osoby přítomné v tuto chvíli na hradě. Naštěstí v tu dobu nepřišel na hrad žádný návštěvník, takže jsme sháněli všechny vedoucí a děti, abychom získali jejich podpisy. Všech třináct podpisů a nejdříve sehnala Cibulka.

Druhá část následovala bezprostředně a bylo k ní zapotřebí dvojice. K tomu měl Tumaj připravené čtyři dvojice obrázků z pexesa a ti, kdož si vylosovali stejný obrázek, se teď stali spojenci.

Pro tuto disciplinu, ale i pro mnohé další, bylo zapotřebí mobilních telefonů. Tumaj přivezl hned čtyři, z toho dva opravdu muzejní kusy, které se líbily nejvíce, i když pro soutěž si většina vzala novější, ale také hodně staré typy.

Úkolem prvního z dvojice bylo hodit telefon tak, aby jej parťák chytil. Čím to bylo dál, tím, pro dvojici lépe. Nejlepšího výsledku dosáhli Ajdam s Cibulkou.

Po této soutěži jsme opustili hrad a vydali se malou procházku po okolí. Etapovka nás ale provázela i tady. Nejprve byly opět losem, pomocí obrázků z oddílového pexesa, vytvořeny čtveřice, které dostaly za úkol vytvořit co nejjednodušší síť. Bylo vybráno pět stromů, jeden uprostřed, čtyři okolo. Družstva měla čas na poradu, po které měla uvázat nit na prostřední strom a pak ji táhnout tak, aby spojila středový strom s ostatními a ostatní stromy dokola. Čím méně natažených nití, tím lépe. Deset nitek použilo družstvo, do kterého se nalosovali Detr, Bára, Judman a Ajdam.

Eskymácká honička patří k nejoblíbenějším hrám zimního období a zpravidla se zařadí právě sem na Helfenburk. Je k ní totiž zapotřebí sníh – čím více, tím lépe. Letos bylo tak pět centimetrů, ale nám to stačilo. Pro tuto zábavu se ve sněhu vyšlapou pěšinky, ve kterých se pak hraje „na babu“. Běhat se smí samozřejmě pouze po pěšinkách, a protože Tumaj pokaždé vyšlape i několik slepých uliček, je při tom hodně legrace.

Pomalu jsme se dostávali obloukem zpět k hradu, ale stihli jsme ještě soutěž v hodu stéblem do dálky. Každý měl za úkol dostat se na deset hodů co nejdále od startovní čáry, což se podařilo Cibulce.

A tady musíme my vedoucí přiznat velkou chybu. Výsledky této soutěže se omylem dostaly do tabulky etapové hry, což zkreslilo některé, i důležité, výsledky té velké hry. K tomuto se dostaneme později, při rekapitulaci konečného pořadí. Já i Petra se všem omlouváme.

Před hradem je turistický rozcestník a Tumaj si neodpustil vyzkoušet své svěřence ze znalostí různých značek. Bohužel jen dva věděli, co znamená barevný čtvereček v bílém čtvercovém poli – konec či začátek značení, v tomto případě zeleného. Dále tu bylo k vidění klasickou žlutou značku a značení okruhu.

V době naší nepřítomnosti na hradě Hopik nařezal a naštípal dříví, hlavně tvrdé na poslední večerní přiložení, toa aby to vydrželo hořet co nejdéle. Naším úkolem nyní bylo nanosit to vše do srubu a následně jsme se pustili do vaření oběda.

Tou dobou začal padat sníh, ale ne na dlouho. Když jsme po obědě šli pro vodu, tak padal docela hustě, ale po návratu už ne, což bylo dobře, protože jsme mohli hned navázat další částí naší etapovky, pro kterou jsme se opět rozlosovali do čtveřic. Jednotliví členové družstev se rozmístili na určená místa okolo hradu a ten první si přečetl text: „Tak jako nástěnné hodiny, patří mobilní telefon do každé rodiny. S naší helfenburskou sítí budete dobrý signál míti.“ který si musel zapamatovat, běžet na první předávku, tam ho naučit druhého, který běžel ke třetímu, ten pak ke čtvrtému a následně byl text donesen do cíle k vedoucím. První, kdož doručili správu správně do cíle byli Detr, Bára, Fanda a Judman.

Tumaj neotálel a hned zařadil další disciplínu z etapovky, kde měl každý dokázat umění přesného doručení zpráv či hovorů, což bylo v našem případě trošku podivně pojaté, ale o přesnost tu opravdu šlo. Každý dostal ony vzpomínané čtyři muzejní telefony, se kterými házel postupně na šest cílů. Tentokrát stačilo, když telefon třeba dopadl na zem a pak se svého cíle dotkl.

Zažilo se tu opět hodně legrace, především když se některý telefon rozpadl a soutěžící ho musel dát před dalším hodem dohromady.

Suverénem této disciplíny se stal Judman, který dokázal strefit všechny cíle za necelých sedmnáct vteřin, zatímco jiní se s tímto úkolem lopotili i přes minutu.

Bylo pozdní odpoledne, teplota vzduchu lehce nad nulou, takže se sníh opět pěkně lepil, čehož jsme využili ke klasické koulobitce pro nás s netradičním kulivem – sněhovým. Nevýhodou bylo, že se kulivo po dopadu rozpadlo, výhodou, že materiálu k jeho výrobě bylo všude dostatek.

Do soubojů se zapojil i Standa, který si k sobě vybral Cibulku, Fandu a Detra. S Judmanem bojovali Píďa, Bára, Jiskra a Ajdam.

V prvním případě Judmanova skupina dobývala hrad a netrvalo to dlouho, kdy Helfenburk poprvé ve své historii byl dobyt.

Pak si družstva vyměnila role a došlo na opravdu velký boj, ve kterém si uznání svých starších kamarádů, ale i vedoucích, vysloužila Jiskra, která na sebe dlouhou dobu soustředila pozornost dvou z nejlepších protivníků, Standy a Fandy, takže Judman měl více klidu při postupné likvidaci těchto dvou nepříjemných bojovníků.

Ačkoli oba souboje vyhrálo Judmanovo družstvo, na své si přišli všichni, včetně těch, kteří byli vyřazeni mezi prvními a pak už jen následným bojům přihlíželi. A bylo tentokrát na co se dívat!

Bylo potřeba se zahřát a také tma se už vkrádala do lesů kolem hradu, takže jsme si zašli na teplý čaj, kterým nás po celou dobu našeho pobytu zásoboval Hopik. Dali jsme si pozdní svačinku a pak v podkroví, tedy v naší ložnici, jsme se snažili o zajímavou věc. Tumaj přinesl dřevěná kolečka, prý odpad od jakési výroby u nich v truhlárně. My měli za úkol postavit co nejvíce koleček na sebe s tím, že liché leželo naplocho a sudé muselo být nastojato. Tumaj nám předvedl, že lze takto na sebe dát tři kolečka a my se pak snažili o to samé. Za každé kolečko takto postavené během minuty jsme dostali po pěti bodech, což se podařilo pouze Píďovi a Fandovi.

Hopik měl pro další zábavu připravené fotografie detailů různých předmětů, dopravních značek a sportovních pomůcek. Věřte, že to bylo mnohdy velice složité, ale zábavné. Nejvíce obrázků správně rozklíčovali Cibulka a Píďa.

Další Hopikova soutěž bylo blokování čísel. Vysvětlovat zde pravidla by bylo zdlouhavé, a tak si to necháme napříště na nějakou výpravu, protože šlo o skvělý turnaj, kde postupně nastoupili každý proti každému.

Již ráno po snídani se Tumaj pokusil vysvětlit všem přítomným logiku indiánských měsíců, aby se nestávalo, že někdo klidně napíše, že červenec je měsíc sněhu. Teď večer jsme každý dostal předtištěný papír, kam jsme měli doplnit k českým názvům jednotlivých měsíců názvy indiánské. A nedopadlo to až tak nejhůř. Nejvíce chyb udělal Detr – čtyři, Ajdam jednu a ostatní to měli bez chyby. Když Tumaj zapisoval výsledky, zjistil, že se Judman nezúčastnil, protože usnul.

Poslední den našeho letošního pobytu na Helfenburku jsme zahájili samozřejmě budíčkem, osobní hygienou a snídaní, po které se neplánovaně rozvinula debata o přestavbách na naší táborové základně, o brigádách, o nutnosti toho hodně stihnout, než pojedeme na letní táboření.

Venku jsme zahájili program závodem v běhu na věž, ze které jsme měli hodit dolů dřevěné kolečko. Nejrychlejší byl Standa, pod jednu minutu, který ovšem nebyl započítáván do výsledků ostatních soutěžících, mezi kterými byl nejrychlejší Judman. Doplním jen, že Jiskra nebyla poslední.

Nahoře na věži Tumaj pořídil společnou fotku, stejně jako později v „trucovně“, kde krom náznaků bojů s historickými zbraněmi došlo i na popravu Cibulky setnutím hlavy sekerou, provedenou mistrem popravčím Píďou.

Po sestupu dolů připravil Hopik poslední svoji cédéčkovou soutěž – hod čtyřmi golfovými míčky na cédéčka zavěšená na provázku. Nejvíckrát z dvanácti pokusů strefili cíl Píďa a Ajdam, po čtyřech zásazích.

V závěrečné etapě hry s mobilními telefony jsme měli prokázat dokonalost naší sítě, k čemuž jsme se museli nejprve rozdělit do dvojic, které si pak na určenou vzdálenost mezi sebou házely telefonem. Za každé chycení získala dvojice bod, které pak rozhodly o pořadí. Nejvíce se vedlo Cibulce s Judmanem, kteří tuto část vyhráli.

Nyní se dostávám k celkovému pořadí této etapovky, která je odlišná od těch vyhlášených na hradě. Celkovým vítězem se stal Judman, který získal třicet devět bodů, druhá skončila Bára s třicet sedmi body a třetí Cibulka s pětatřiceti. Pak následovala trojice se shodným ziskem třiceti jednoho bodu, o jejichž pořadí rozhodlo umístění v posledním či předposledním kole. Byli to Píďa, Detr a Fanda. Sedmé místo se ztrátou jediného bodu si odnesl Ajdam a posledou se stala nejmladší účastnice Jiskra.

Blížilo se poledne, ale my ještě stihli jednu soutěž s těmi dřevěnými kolečky, která jsme včera

dávali na sebe. Tentokrát bylo naším úkolem dokutálet kolečko co nejdál od odhodové čáry s podmínkou, že se muselo do jisté vzdálenosti dotknout poprvé země. Kdo se dostal nejdále, získal bod a kdo dosáhl dvou bodů, končil, což se zdařilo Cibulce.

Byl akorát čas začít balit, udělat oběd, dobalit a vyrazit zpět na cestu k vlaku.

Protože část naší výpravy vystupovala už na zastávce Kladno – město a Píďa s tátou a Jiskrou dokonce zůstávali na hrádku, musel Tumaj vyhlásit výsledky bodování za tuto výpravu již zde.

Vítězkou se stala Cibulka, která nakonec porazila o jediný bod Píďu.

Překrásně svítilo sluníčko a my museli odcházet. Hopik s Píďou a Jiskrou nás doprovodili až k turistickému rozcestníku, kde se odpojil i Tumaj, který šel na druhou stranu, kde měl zaparkované auto. S tímto vedoucím jsme se setkali ještě jednou u silnice, kde se vychází z lesa a pokračuje na Úštěk. Tady ti, kdož jeli až na kladenské nádraží předali svoje batohy do vozu. Tumaj je pak přivezl na nádraží.

Standa, Cibulka a Judman vystoupili na „městě“, Detr, Bára a Ajdam s Petrou dorazili na nádraží, kde se zbytek naší výpravy rozloučil.

Cibulka + GeTe

Fotografie z Helfenburku jsou troje. Od Tumaje, od Hopa a od Standy


tumaj
2015-02-20
počet zobrazení: 2058
Fotky

[Promítnout fotky]
Související články
Související soubory
Komentáře k článku
3.7.2020 22:16 ZAP (neověřeno)


Jméno
Heslo
Bez hesla (Totožnost nebude ověřena)

Komentář:



09-F9-11-02-9D-74-E3-5B-D8-41-56-C5-63-56-88-C0