Pavoučky doprovázeli na výpravě rodiče

Na sraz 129. výpravy Pavoučků se nás sešlo pod vrbou i s vedoucími dvacet osm účastníků. Chvíli po zahájení výpravy jsme nasedli do vlaku směr Řevničov. Po krátké cestě vlakem jsme vystoupili a naše kroky zamířily k malé mýtince za Řevničovem, kde se odehrávala první hra.

Uprostřed kruhu z batohů byl malý kruh z lasa a uprostřed zaražený klacek. Úkolem dětí bylo trefit se do středního kruhu kolíkem, rodiče měli do vnitřního kruhu hodit šátek. Pokud se trefil rodič nebo dítě, byla dvojice odměněna jedním bodem. Pokud se ale trefili oba, získala dvojice tři body. Cílem bylo jako první nastřádat dvanáct bodů. První se to povedlo Jolaně s mámou a Kulikovi s tátou.

Urazili jsme kus cesty a Bahňák názorně na dětech předvedl rodičům, jak se hraje „deset“. O chvíli později se do populární hry zapojili i rodiče.

Následovala další hra se šátkem, tentokrát to byla rovněž dobře známá hra „letadla v mlze“. Nebyla však hrána jako soutěž jednotlivců, ale bloudícím letadlem byla dvojice rodiče a dítěte. Nejrychlejšími letadly se ukázaly být Káťa a její maminka. Jakmile ke hvízdajícímu „majáku“ Kryštofovi dorazila poslední dvojice, vyrazili jsme na další cestu a Bahňák vyzkoušel naši pohotovost ještě jednou desítkou.

To jsme už dorazili na rozcestí „Pod Malým Louštínem“ a přišla na řadu soutěž Doprav míč k určené metě. Házením tenisového míčku jsme měli dopravit větší míč do cílové branky, kde si druhý z dvojice převzal štafetu a měl míč dostrkat zpět na start. Hrálo se dvoukolově a nejlépe si vedla Jiskra s tátou Hopem.

Protože už byli všichni hladoví, zastavili jsme v malém lomu u ohniště a dali jsme si oběd. Mezitím zde vedoucí připravili další čtyři soutěže.

První soutěž spočívala v tom, že jeden z dvojice rodič – dítě musel hodit tenisákem do stojícího dřevěného špalku tak, aby se míček odrazil co nejdále. Tam ho musel druhý z dvojice chytit a nesměl mu upadnout na zem. Kde byl míček chycen, tam se dal výkonnostní kolík. Celkem se hrálo na pět kol, ale ani to některým nestačilo na to, aby zaznamenali alespoň jeden úspěšný pokus. Kupříkladu Basti a Jiskra tak skončili bez bodu, zato nejúspěšnější dvojicí byla Jana s tatínkem, kteří skončili daleko před ostatními dvojicemi.

Chvilku po tom následovala další hra, ve které hrál každý sám za sebe. Hra nesla jméno Evoluce a principem bylo vyhledávat dvojice na stejném „stupni vývoje“ a střiháním „kámen nůžky papír“ postupovat v evolučním žebříčku – vítěz střihačského souboje postoupil na vyšší stupeň, poražený musel hledat dalšího soupeře. Na počátku byli všichni slizem, sliz se vyvinul do kuřete, z kuřete se stal tučňák, z tučňáka opice a z opice byl jako nejvyšší stupeň člověk. Prvním člověkem se stal Basti.

To už byl připraven i otázkový běh. Dvojice vybíhaly ve dvouminutových intervalech a na startovní kartu zapisovaly odpovědi na soutěžní otázky. Těch bylo celkem dvanáct a týkaly se oddílu, jeho historie i současnosti. Pořadí pak bylo dáno počtem správných odpovědí a v případě shody rozhodoval běžecký čas. Jedinou dvojicí, která zodpověděla všech 12 otázek správně, byli Basti s tatínkem, bývalým členem Lvíčat. Bastiho sestra Jolana s maminkou skončila s deseti správnými odpověďmi na druhém místě. Kupodivu nejčastější chybou byl kromě roku založení Pavoučků počet bodů za účast na výpravě.

To už vedoucí připravili další běžeckou soutěž „hadí běh“. Soutěžící tvořili hada, jeden z dvojice držel hlavu hada (lasa), druhý ocas. V tomto uskupení jsme měli za úkol co nejrychleji proběhnout vyznačenou trať a nesměli se přitom lanem dotknout země, což bylo za deset trestných vteřin. Zde zvítězil Basti s tatínkem, který Bastiho ve druhém kole skoro uštval pověšeného na konci lana.

Před definitivním odchodem z tohoto místa se vešla ještě další soutěž, kterou byli Draci. Jeden z dvojice tvořil ocas draka, druhý hlavu. Ocas měl za pasem šátek a měl dělat vše pro to, aby mu šátek nikdo nesebral. Hlava měla za úkol sbírat šátky ostatním ocáskům. Hra byla ale přeci jen docela „drsná“, Majda si vymkla kotník, Hop si málem rozbil hlavu o skálu, Kulik si pohmoždil ruku … Jako první získali dva body Klokan a jeho bratr Saša. V pozdější fázi hry už dohrávaly raději jen děti.

Později jsme sbalili věci a vydali se na další cestu. Přišli jsme k asfaltové cyklostezce a Bahňák vyvolal další „desítku“, tentokrát dokonce na dvacet. Všichni jsme se rozutekli a schovali a čekali na konec hry. To, jaký spád dostaly další události, ale nikdo z nás nečekal.

V okamžiku, kdy Bahňák odpískal konec a my se začali sbíhat zpět na cestu, se po asfaltce přiřítilo koňské spřežení. Jelo velmi rychle, kočí křičel, koně letěli… Snad vlivem zvuku Bahňákovy píšťalky, snad polekáni dětmi podél cesty, snad už splašení před příjezdem k nám. Jisté je to, že vůz létal ze strany na stranu, sjel z cesty, narazil do betonu odvodnění, vzápětí narazil do stromu, kočí vyletěl z vozíku, narazil hlavou do stromu a zůstal ležet v trávě a koně tryskem zmizeli za zatáčkou i s vozíkem, který za nimi poletoval ze strany na stranu.

Nikomu jinému se naštěstí nic nestalo, nikdo nestál spřežení v cestě, jinak by mohla mít výprava ještě velmi smutnou dohru. Už takhle měly věci rychlý spád – dezorientovaného jezdce, který se začal zvedat a měl problém se udržet na nohou, položili dospěláci na zem a začali zajišťovat první pomoc. Petra volala záchrannou službu a snažila se vysvětlit dispečerkám, kde se právě nacházíme, aby nás mohl najít sanitní vůz. Kryštof se dvěma dalšími dospěláky se vydali po stopách spřežení.

Trvalo dvacet minut, než se povedlo sanitce nás najít, s čímž pomohli i dva kolem jedoucí cyklisté, kterým rodiče rychle vysvětlili situaci a poslali je zpět na hlavní silnici, aby odchytili sanitku a poslali ji správným směrem. Chvíli po sanitním voze dorazily také dva vozy dobrovolných hasičů a dva vozy policejní.

Jezdec byl otřesený a měl rozbitou hlavu, ale naštěstí se mu nic vážného nestalo. Měl zimnici, ale smysl pro humor ho neopouštěl. Navíc se ukázalo, že je to manžel kolegyně Bastiho tatínka, který mezitím telefonoval s jeho ženou a informoval ji o tom, kudy se vydalo spřežení a jak je na tom její muž.

Celé to mělo dobrý konec – kočího odvezli do nemocnice v Rakovníku, kde mu zašili ránu na hlavě a dostal „límec“ kolem krku a byl téhož dne propuštěn domů, aby už druhý den běhal kolem svých koňů. Ze spřežení se jedna kobylka utrhla a došla v klidu domů, druhá zůstala zapřažená a „omotala“ se i s vozem kolem sloupu v Krušovicích, kde jsou ustájeni. Tam ji majitelé vysvobodili a když ji povodili, aby se uklidnila a vychladla, byla nakonec také v pořádku, i když trochu potlučená. Nejhůře dopadl asi vůz, ale ani ten nebyl neopravitelně poškozený. Když o celé události později doma kočí hovořil, vyprávěl: „Hnal jsem koně po cestě, když z lesa začali vyskakovat trpaslíci“.

To všechno jsme ale v té chvíli nevěděli. Nás děti odvedli dospěláci stranou, aby nás zabavili, než zbylí dospělí zařídí vše potřebné. Hop vyhlásil soutěž o prémiových pět bodů, kdo nejpřesněji odhadne délku klacku, který nám ukázal, a přinese co nejpodobnější. Rozeběhli jsme se hledat podobně dlouhý klacek. Nejlépe se to povedlo Kulikovi, jehož klacek byl téměř nachlup stejně dlouhý jako ten Hopův.

Pak jsme podél cesty rozmístili naše batohy. Celkem šestnáct batohů tvořících postupně za sebou osm branek. Cílem bylo hodit pět tenisových míčků tak, aby se před startovní čárou dotkly země a potom se dokutálely mezi brankami co nejdále. Kolik branek míček projel, tolik bodů si soutěžící připsal. Zde se později připojili i rodiče účastnící se předtím „záchranné akce“, a tak se opět sčítaly výkony dětí i jejich rodičů. Soutěžilo se dvoukolově a body se sčítaly.

Protože celá záchranná akce trvala poměrně dlouho, zbyl nám čas už jen na poslední soutěž – dvojice postupně kopala do balónu kolem prostoru vymezeného šátky a měla dokopat míč co nejrychleji od startu zpět startovní = cílovou brankou. Při kopání se vždy musel střídat dospělý a dítě. I tahle hra měla být dvoukolová, ale protože čas byl neúprosný, museli jsme se po prvním kole sbalit a vydat se na vlak.

Ten nás dovezl zpět do Kladna, kde jsme se pod vrbou dozvěděli výsledky našeho soutěžení. Ve dvojicích rodič – dítě byla nejúspěšnější Jana s tatínkem, zatímco v soutěži jednotlivců si nejlépe vedl Basti. Pak už jsme se všichni rozloučili a rozešli se domů.

Zapsali Basti a Jolana

Fotografie z výpravy: od Petry a od Hopika

tumaj
2015-05-20
počet zobrazení: 2056