Webové stránky Lvíčat

Společná výprava Pavoučků a Lvíčat

Jestli se v poslední době nějaká snaše akce vydařila na jedničku s hvězdičkou, pak to byla bezesporu letošní společná výprava Pavoučků a Lvíčat.

Očekávali jsme sice větší účast, nicméně přišlo osm Pavoučků a stejný počet Lvíčat. Ti, kteří nedorazili, ti mohou jen litovat…

Sotva jsme se vymotali mezi domy do lesa, vybral Bahňák čtyři nejzkušenější Lvíčata jako vedoucí družstev, kteří si k sobě určili další členy. Cibulka si vybrala Lukáše, Bety a Majdu, Starosta Ajdama, Jiskru a Ilonu, Judman Áňu, Janu a Pomněnku (Máju) a Fanda Vojtase, Klokana a Káťu, které jsme na této výpravě začali říkat Bonbón.

Teď se všichni dozvěděli, že se vydají do neznámé země, kde čekají různá úskalí, nebezpečí, ale také odměny ve formě diamantů. Každé družstvo obdrželo zlatý pás, do kterého pak jeho vlastníci vkládali získané drahokamy – různobarevné lístečky.

První soutěž měla čtyři kola, probíhala vždy za chůze a v podstatě to byly dva úkoly najednou. Každé družstvo dostalo jinak barevný kolíček na prádlo, který si jeho členové předávali tak, aby ostatní nevěděli, kdo kolíček právě má. Na druhou stranu měli pozorovat ostatní družstva a u nich zjišťovat, u koho se nalézá, přesněji, měli to vědět ve chvíli, kdy Bahňák hru ukončil. Nejlépe si v tomto vedlo Fandovo družstvo, které ale nebylo prvním vítězem této výpravy.

Jak již řečeno, pozorování pohybu kolíčku ve družinách probíhalo za chůze a po dvou těchto hrách jsme zastavili na místě, kde cestu lemoval z obou stran hustý porost. Tady se z cesty stala hranice hlídaná několika příšerami – vedoucími. Každé družstvo obdrželo určitý počet lístečků s různými čísly. Kdo kolik bude mít u sebe lístků a jaké hodnoty, o tom rozhodli vedoucí družstev, kteří museli dodržet zásadu, že každý člen musí nést alespoň jeden lístek.

V prvním kole této přebíhačky prošli v podstatě všichni až na Fandu, který se jaksi zapomněl na výchozí straně. Příšery ho nechaly projít a pro druhé kolo jsme doplnili pravidlo, že lepší bude to družstvo, které pronese všechny lístky a všichni jeho členové budou dříve v cílovém místě než ostatní. To zvládli nejlépe Judmanovci, kteří byli těmi prvními vítězi.

Stejné družstvo bylo úspěšné i při druhé soutěži, při které byla ve vyhrazeném prostoru rozmístěna spousta kartiček s kresbami květin. Kolik květů bylo na kartičce, tolik bodů pro družstvo, které takový lístek sebralo. Jenže to nebylo tak jednoduché, protože květiny hlídali dva vedoucí a koho se třebas jenom dotkli, ten musel odevzdat květinu, pokud ji měl, a běžet k Bahňákovi pro nový život.

Dorazili jsme k Záplavám, kde, jak již prozrazeno, skončila soutěž v předávání kolíčků, prošli okolo rybníka až na kraj Kamenných Žehrovic a zamířili jsme k fotbalovému hřišti, kde právě probíhal jakýsi zápas. Chvilku jsme ten souboj sledovali, to v době, kdy jsme obědvali.

Když jsme se najedli, následoval závod v běhu přes překážky, či prolézání jimi. Konalo se to na tamějších prolézačkách a mělo to samozřejmě ještě jednu podmínečku: Členové družstva byli k sobě pomocí šátku svázáni za ruce, ovšem na volno. Vítězi se stala čtveřice, kterou zachytil i náš dokumentární fotoaparát.

Od prolézaček jsme došli na kraj lesa a tady začala další soutěž, kterou bylo možno hodnotit jak pro jednotlivce, tak pro družstva. Jednalo se o oblíbenou schovávačku s otáčením. No, asi to chce malé vysvětlení. Vpředu šli Tumaj s Petrou a po hvizdu na píšťalku se všichni rozprchli do okolí. Úkolem soutěžících bylo pokud možno nepozorovaně postupovat za zmíněnou dvojicí. Ta se ale mohla kdykoli otočit a koho vedoucí uviděli, zvolali jeho jméno a on odcházel dozadu k ostatním vedoucím a kamarádům, kteří byli také nalezeni. Druhá část, kde se rozhodovalo o výsledcích, byla odstartována dalším signálem píšťalky – písmenkem „K“ Morseovy abecedy. V ten okamžik končilo sledování a všichni, kdož byli ještě ve hře, se rozeběhli k vedoucím vpředu. Kdo kolikátý doběhl, tolik získal trestných bodů. V součtu jich mělo nejméně Judmanovo družstvo.

Došli jsme na naše oblíbené místo, tedy na předěl lesa a louky kousíček od Kačáku. Louku jsme tentokrát nevyužili, neboť na ní byla již dosti vysoká tráva, kterou jsme majiteli nemohli poválet. Zůstali jsme v lese a pustili se hned do první soutěže na tomto místě.

Bahňák poprosil Tumaje, aby mu půjčil sedm předmětů z kápézetky. Úkol byl trošku podivný: K místu, kde byly umístěny ony předměty, postupně přistupovali členové družstev, vždy jeden z každého, a zapsali si některý z předmětů. Účelem bylo vybrat takový předmět, který si nevybere nikdo jiný z družstva. Jenže se sedmi předměty to bylo jednoduché a nerozhodlo se. Proto bylo uspořádáno kolo druhé, kde byly pouze čtyři předměty. To už bylo složitější a rozhodlo se. Vítězně z této disciplíny vyšlo Cibulčino družstvo, které zahájilo neskutečnou šňůru vítězství.

Druhou oddechovou disciplínou byly hádanky. Každé družstvo došlo k Petře a Tumajovi, kde dostalo k dispozici osm klacíků, které mohlo libovolně použít tak aby dostalo dva. Všechna družstva nakonec úkol splnila správně. Z těch klacíků se muselo sestavit slovo „dva“. K tomu pak přibyla ještě jedna hádanka, pro každé družstvo jiná. No a jak jsme již prozradili, vyhrála Cibulka s Bety, Lukášem a Majdou.

Do třetice další oddechovka. V Tumajově pouzdře na foťák bylo zprvu šestnáct kartiček. Na čtrnácti byl obrázek znamenající život, na dvou smrt. Ti dva, kteří si vylovili kartičky se smrtí, se rozstříhali (kámen, nůžky, papír) o to, kdo vypadne. Petra si zapisovala, kdo kdy vypadl, což pak členům jednotlivých družin sečetla, a vyšlo pořadí, ve kterém opět zvítězila Cibulka se svými kamarády.

Skvělou zábavou byla další soutěž, ve které byly jednomu družstvu zavázány oči, a jeho členové se rozestoupili v úvozové cestě za sebe po zhruba dvou metrech. Po signálu se ostatní pokoušeli proniknout okolo slepých strážců, kteří podle sluchu nebo jen na náhodu máchali rukama. Byl-li někdo třeba jen škrtnut prstíkem, vypadával ze hry a znamenal pro chytající důležitý bod. Těch nasbírali nejvíce znovu Cibulkovci, a to nebylo jejich poslední slovo.

Přešli jsme sotva pár stovek metrů na jiné místo, kde družstva dostala nejprve šifrovanou morseovku. Jako klíč byla klávesnice počítače (na papíře). Když bylo v textu uvedeno jedno písmeno, byla to tečka, když to byla dvě písmena vedle sebe, šlo o čárku. Nejlepší znalost morseovky, ale také postřeh, prokázala Cibulka, která pro své družstvo získala další prvenství.

Zdánlivě složitou soutěží jsou „ponorky“, ale je to skvělá zábava. Každé družstvo se proměnilo v ponorku plnou torpéd, kterými mohla zničit soupeře. Tři členové družstva měli zavázané oči a roli torpéda. Poslední člen byl kapitán a viděl, ale nesměl po celou dobu mluvit, takže veškeré povely musely probíhat domluvenými signály, což byly různé poklepy na ramena. Celkem ve čtyřech soubojích měli nejvíce navrch opět Cibulkovci.

Popošli jsme opět jenom kousíček na místo, kde byla rovná cesta, a tam došlo na velké skokové souboje. Pokaždé nastoupila dvě družstva k souboji, v němž od čáry skočil snožmo první člen prvního družstva, následoval první člen druhého družstva, který skákal do protisměru pohybu soupeře. Po vystřídání všech členů obou družstev bylo jasné, kdo zvítězil. Po všech utkáních se ukázalo, že nejlepší skokani byli ve Starostově družstvu.

Poslední soutěží pro družstva bylo sbírání lístečků se slabikami, ze kterých se mělo vytvořit nějaké jméno. Jmen tam bylo hodně, ale dejte to dohromady. To se podařilo jako prvním Judmanovcům.

Skoro se zdálo, že už půjdeme rovnou na autobus, ale Bahňák zařadil ještě jednu rychlovku pro jednotlivce, a sice běh do strmého vrchu. Trať nebyla nijak dlouhá, ale zejména Pavoučkům dala zabrat. No a ještě jméno vítěze – Judman.

Po pár minutách jsme vyšli z lesa do Doks a zamířili nejkratší cestou na autobusovou zastávku, odkud jsme se nechali odvézt do Kladna kousek pod zimní stadión, kde Petra vyhlásila konečné pořadí velké hry družstev, a následně Tumaj přečetl, jak kdo dopadl v jednotlivcích. Ze Lvíčat byla jako obvykle nejlepší Cibulka a z Pavoučků Bety, která v konkurenci všech přítomných skončila na skvělém třetím místě. Blahopřejeme.

Tumaj

Fotografie: jak to viděl Tumaj a Standa