Závěrečné výpravy družin Lvíčat

Téměř devět měsíců se družiny Lvíčat mohly snažit o vybojování pětidenního pobytu v přírodě s návštěvou mnoha zajímavých míst. Tohoto úkolu se nejlépe zhostili Ropáci pod Cibulčiným vedením, kteří již v lednu měli tak velký náskok, že nebylo pochyb o tom, kdo že se to na nejdelší výpravu vydá.

O druhé a třetí místo do poslední schůzky sváděli souboj Medvědi a Mufíci, ti prvně jmenovaní byli nakonec úspěšnější, ale obě družiny odjely z Kladna až v pátek, protože z Medvědů měli zájem o čtyřdenní výpravu jenom dva členové, což bylo tak málo, že jsme rozhodli o jejich odjezdu až s Mufíky v pátek odpoledne.

Ropáci se sešli na vlakovém nádraží pod vrbou a scházel pouze Fanda, který kvůli škole dorazí později. Ostatní, tedy Cibulka, Sofie, Ajdam a Detr odjeli v doprovodu Tumaje přes Rakovník na vlakovou zastávku Kosobody, odkud je vedoucí vedl z údolí Rakovnického potoka na skalnatý ostroh. Tam jsou k vidění velké balvany, z nichž některé drží na maličkých „nožičkách“, které se zdají, že nemohou ten masiv udržet. Jiné kameny pak vypadají jako žraločí tlama a další jako maličká jeskyňka.

Tady se Ropáci navečeřeli a vydali se dál s úmyslem dorazit až na Petrohradské skály, kam dorazili téměř za tmy. Cestou navštívili ještě jedno pozoruhodné místo – Jersenické jezírko, které vzniklo těžbou kamene a následným zatopením. Tady se natáčelo několik filmů, mezi nejznámější patří Nesmrtelná teta, televizní zpracování Rusalky či Radúze a Mahuleny.

Už byla tma, když vítězná družina dorazila na Petrohradské skály, kde se utábořila na stejném místě, na kterém před lety spali jejich předchůdci. Noc byla vlahá s jasnou oblohou, na níž se zračily hvězdy, které později podpořil měsíc, jenž byl téměř v úplňku.

Ráno Tumaj vzbudil čtveřici kamarádů známou melodií „Lvího budíčku“. Ajdam s Detrem zabalili jako první a hned se zhostili úkolu spojeného s přípravou snídaně. Na ohništi, které tu je již dlouhá léta a používá jej mnoho zdejších návštěvníků, rozdělali oheň, na kterém uvařili vodu na čaj. To už měly zabaleno i Cibulka a Sofie, takže zbývalo připravit prostý švédský stůl, přesněji kámen, který nám k přípravě snídaně posloužil.

Zabalili jsme si a vydali se na další putování. Zanedlouho jsme dorazili na zříceninu Petrohrad, kterou jsme celou prozkoumali včetně věže s hladomornou a zbytků hradního paláce s vnějším schodištěm nad vstupní bránou, odkud se nám naskytl překrásný pohled do širého okolí.

Dole pod hradem byla další zajímavost – dutá lípa, do které se vešla celá družina, a byl tam i prostor pro další případné zájemce. Ajdam pak dutinou kmene vyšplhal až nahoru, kde končil starý kmen a odkud vyrůstaly nové části tohoto zajímavého stromu.

Jen o několik stovek metrů dál Ropáci narazili na mnohaletý dub (odhad je kolen šesti set let), který ani s Tumajem nedokázali obejmout, jak byl jeho kmen tlustý.

Pak nás čekalo dlouhé putování bez plánovaných přestávek, ale několik jsme jich udělali. První byla u obchodu v obci Stebno, kde jsme si koupili pití, a druhá na poli, kde jsme se neplánovaně setkali s rojem včel, které přeletěly přímo nad našimi hlavami. Trvalo to jen pár vteřin, ale zážitek to byl úžasný i trochu děsivý. Vrhnout se ten hmyz na nás, asi bychom teď mluvili jinak.

Ještě několikrát jsme se zastavili kvůli odpočinku, ale nakonec jsme dosáhli dalšího našeho cíle, což byl obrovský kámen, se kterým dokázala pohnout i Sofie – velký viklan.

Tato zajímavost se nachází ve stejné nadmořské výšce jako kameny u Kosobod. Tady ale moře odemlelo celé podloží a horní kámen oddělilo od spodní části. Dlouhá tisíciletí to tu takhle zůstalo a hlavně ten horní kámen se na tom spodním hýbe – tedy, když mu někdo pomůže. Chcete důkaz? Najděte si na rajčeti tuto výpravu (výpravy družin) a fotky z tohoto místa. Zde jsou zdánlivě vždy dva stejné obrázky za sebou. Pokud ale překliknete na druhou, zjistíte, že se ten kámen pohnul, zatímco okolní příroda nikoli. To není žádný trik, to se prostě hýbe viklan.

Na tomto místě jsme se naobědvali, odpočinuli si a pak se vydali dál do obce Velečín, kde jsme nasedli do autobusu, který nás odvezl do Žihle. Tam jsme přesedli na další a jím se dostali do Chrašťovic, tedy kousek od naší Borůvky, konečného místa putování za odměnu.

Je fakt, že Ropáci dorazili na naše tábořiště u Odlezelského jezera unaveni, ale spokojeni s tím, co je všechno potkalo. Nikdo nelitoval toho, že na tuto výpravu šel.

Teď bylo prvotní donést pitnou vodu ze studánky a zajít k jezeru vykoupat se nebo alespoň ze sebe spláchnout prach cest, zkrátka – osvěžit se.

Kdo chtěl spát venku, ten si postavil přístřešek a ostatní se usadili ve srubu.

Ten večer byl volný, bez organizovaného programu, ale všichni dali přednost písničkám u ohníčku při kytaře a povídání si o všem tom prožitém.

V pátek dopoledne zašli Ropáci zpět do Chrašťovic pro potraviny na všechny ostatní dny i pro další kamarády, kteří teprve přijedou.

Odpoledne jsme se opět koupali v jezeře a užívali si volna, které však bylo protkáno přípravou kupříkladu dřeva na večer na oheň u Borůvky a dalších věcí, které pomohou i našim kamarádům, až večer dorazí.

Dorazili. Se zpožděním, protože vlak měl dvacet minut meškání, ale dorazili. Fanda doplnil Ropáky, z Medvědů tu byli Judman a Lukáš a za Mufíky Píďa, Áňa, Bára a Ríša.

Stavba přístřešků či ubytování se ve srubu, večeře, pár písniček a hajdy do hajan. Vždyť zítra nás čeká… Co vlastně? To se dozvíte v dalším vyprávění. A stálo to za to.

Ráno, když jsme snídali, dorazili k Borůvce dva muži. Toho staršího si někteří pamatovali ze včerejška z vlaku, neboť přijel také z Kladna. Toho druhého nikdo neznal. Nikdo? Tumaj ano. Byl to „zlatokop“ Libor Krejcar a ten první jakbysmet, tedy zlatokop Luboš. A víte, že ani neznám jeho příjmení? A není to jedno? Je to fajn kluk a s Liborem nám nejen vysvětlili a předvedli, jak se rýžuje zlato, ale také nás to učili a my opravdu rýžovali. Je fakt, že zlatinky dodali oni (v okolí Mladotic totiž zlaté claimy nejsou), ale my si to na Mladotickém potoce vyzkoušeli a k tomu jsme navíc dostali každý certifikát, že jsme se zúčastnili pravého rýžování.

Bylo horko a dole je jezero. Co z toho vyplývá – že jsme se ještě před obědem došli vykoupat, pořádně se osvěžit. Byla to paráda, při které se mnozí vyřádili, jiní sotva namočili, jak to ostatně ukazuje i další obrázek tady vpravo.

Bylo již po poledni, když jsme se dostali k samotnému programu naší výpravy. Tumaj pro tentokrát vybral etapovku s názvem „Stavba srubu“, což korespondovalo s tím naším rýžováním zlata. Při zlaté horečce, která vypukla roku 1896, se mnozí muži dostali na Klondike (čti Klondajk) a tam museli postavit srub, ve kterém bylo možno přečkat tamní krutou zimu. A na tohle jsme si letos hráli.

Naším prvním úkolem bylo zajistit si ve velké konkurenci všech zlatokopů dostatek stromů na stavbu, no a aby naše zlatokopecké party byly alespoň trochu početně stejné, rozdělili jsme se podle družin a na dvojice a jednu trojici. Tím vzniklo pět part, ve kterých byli Ropáci Cibulka a Fanda, ve druhé Detr, Ajdam a Sofie, Mufíci měli také dvě party: Píďu s Áňou a Ríšu s Bárou, no a Medvědi tu byli pouze dva, takže vytvořili jedinou dvojici, ve které byli Judman a Lukáš.

O stromy se pak bojovalo tím způsobem, že parta si musela u vedoucího vyzvednout papírek, na který napsala či nakreslila svoji značku, a jeden napínáček, běžet či dojít k ještě nezabranému stromu a ten si označit.

Nejlepší způsob a největší aktivitu projevili Judman s Lukášem, kteří tuto první část vyhráli.

Druhý úkol nahrazoval kácení stromů. Kdybychom to brali doslova, padlo by někde v okolí pět stromů a navíc, kdo by zajistil, že budou úplně stejně silné a tak. My jsme si u Borůvky dali jednu silnější kládu na kozu a družstva měla co nejrychleji uříznout kolečko, což se ukázalo pro některé účastníky velice složité, protože pila podřezávala a někteří soutěžící namísto toho, aby ji přizpůsobili a tlačili do rovného řezu, ji nechali klidně zatáčet. To se hodně vymstilo Cibulce s Fandou, kteří na patnácticentimetrové kládě vytvořili více než dvaceticentimetrový šikmý řez.

V našem příběhu byly označené stromy pokáceny a teď bylo zapotřebí dopravit klády na místo stavby. My to řešili krátkým závodem ve slalomu mezi stromy. Dvojice či trojice měla trasu proběhnout co nejrychleji, ovšem s kládou na stavbu srubu. Tady se vedlo Fandovi s Cibulkou, kteří trať dokázali proběhnout ze všech nejrychleji.

Když zlatokopové dostali dřevo na místo, pustili se do stavby. Krom jiného musel každý vládnout sekerou a hlavně s ní sekat co nejpřesněji, aby do srubu netáhlo. My jsme si to samozřejmě zjednodušili a navíc jsme neosekávali klády. Prostě na špalek připevnili papírek s čárkou uprostřed a postupně každý vzal sekeru a pokusil se ji zaseknout do špalku co nejblíže té čáře. Nejpřesnější mušku měla dvojice Áňa – Píďa, kteří ostatním nedali šanci.

Jsou-li klády otesány na trámy, může se začít se stavbou. Tehdy při zlaté horečce se příliš hřebíky nepoužívaly, ale pro naši soutěž jsme udělali výjimku. Soutěžící vyfasovali po jednom hřebíku, který měli zatlouci do špalku na co nejmenší počet úderů. A to bylo veselých okamžiků. Tedy veselých pro diváky. Pro protagonisty to bylo mnohdy mučení. Někteří se ne a ne strefit přesně, jiní když předpokládali, že už mohou více bouchnout, to udělali, nestrefili se přesně a hřebík ohnuli. Na jistou možnost přišel Judman, který v souladu s pravidly zatlačil hřebík do dosti prohnilého špalku rukou a pak se jal ho dotlouci. Jenže právě v té fázi se nějak nedokázal strefit… No jeho dvojice poslední nebyla, ale první také ne. Nejméně úderů na zatlučení dvou hřebíků potřebovali Cibulka s Fandou.

V tuto chvíli bylo celkové průběžné pořadí velice zajímavé a vyrovnané. Vedli Mufíci „A“ Píďa a Áňa se třinácti body před svým béčkem, tedy Ríšou a Bárou (14 bodů). Třetí příčka v tu chvíli patřila Medvědům Judmanovi s Lukášem (15), za kterými byli Detr, Ajdam a Sofie, tedy Ropácké béčko (16), a se sedmnácti body byli poslední Ropáci Cibulka a Fanda.

Zmíněný stav pořadí dával tušit, že jde do tuhého a že se rozhoduje o mnohém. Proto možná hned při další soutěži bylo hodně radisti, ale i zklamání.

V našem příběhu bylo zapotřebí donést určité množství vody. Když donést, tak donést a ne ji vzít tady ze zásob pitné vody. Stejně tak bylo zakázáno použít zdejších kanystrů.

Protože jsme měli málo kotlíků, tři na pět part, hrálo se nadvakrát a měřil se čas. Vody muselo být po nýty, jinak to nestačilo.

Tento veliký souboj rozhodli pro sebe Áňa s Píďou, kteří jako jediní splnili úkol pod deset minut (9:59,92) a kteří v tu chvíli byli stále v celkovém pořadí první. Změnit se ale mohlo všechno.

Imaginární srub měly postavený všechny party a bylo zapotřebí se v něm už jenom ubytovat. Jak to provést? Zdánlivě jednoduše. Vzít si spacák a pár dalších určených věcí, vyběhnout na rovinku nad Borůvkou, zout se, vlézt do spacáku a ten zapnout.

Nejrychleji to zvládli Ropáci Cibulka s Fandou, ale na celkové prvenství to již nestačilo. Smůlu měli i doposud vedoucí Mufíci „A“ Áňa s Píďou, kteří v poslední disciplíně vyhořeli, a tím je bodově dohnalo jejich družinové béčko, které mělo nakonec stejně bodů, ale Ríša s Bárou byli lepší v poslední disciplíně, což u nás znamená být lepší i celkově.

Pro přehled úspěšnosti té které skupiny dovolte malou rekapitulaci. První místo vybojovala Bára s Ríšou, tedy Mufíci „B“ s devatenácti trestnými body, druzí skončili Mufíci „A“, tedy Áňa s Píďou, kteří měli stejně bodů, ale horší umístění v poslední disciplíně. Bronzový stupínek na poslední chvíli vybojovali Cibulka s Fandou (Ropáci „A“), kteří byli zatíženi jednadvaceti body. O jediný bod hůře dopadli zástupci Medvědů Judman s Lukášem a dvacet čtyři bodů na své konto připsali Ropáci „B“, kteří soutěžili ve složení Detr, Ajdam a Sofie.

Soutěžní program tohoto dne byl vyčerpán, etapovka ukončena. Až na pozdější zmatky s diplomy, které teprve na Kladně vyplňoval Tumaj, to bylo všechno perfektní.

Večer jsme se sesedli okolo ohně a za doprovodu kytar jsme si zazpívali nám známé písničky. Bylo to takové malé pohlazení po všem tom snažení. Najednou bylo jedno, jestli jsme v etapovce uspěli, či ne. Najednou bylo prostě hezky…

V noci trochu sprchlo a také celá neděle byla podmračená, naštěstí však již bez deště.

Ráno po snídani jsme si udělali takovou malou soutěž v uzlování, ale pouze pro ty, kteří měli s sebou uzlovačku. Ti, kteří ji nechali doma, přišli nejen o deset bodů za svoji nedůslednost, ale také o body ze soutěžení. Jen doplním, že nejlepší v této soutěži byla Cibulka.

I obyčejná lžíce může posloužit k neobyčejné soutěži, jak se to stalo na této výpravě. Zahráli jsme si totiž petang právě s nástrojem přenášení potravy do úst. Bylo to jednoduché. V prvním kole Tumaj odhodil od čáry polínko, ke kterému ostatní házeli svoji lžíci. Kdo byl nejblíže, získal bod, a kdo měl body tři, končil. Možná proto, že dříve hrával opravdový petang, se stal vítězem Fanda.

Ještě před obědem jsme si zabalili, pak ohřáli lečo, dobalili a vyrazili jsme na cestu k vlaku, což znamenalo dojít přibližně šest kilometrů do Žihle, odkud nás vlak dovezl do Blatna, po dlouhé přestávce další do Rakovníka a poslední do Kladna.

V Blatně na nádraží jsme si zahráli oblíbenou „šlapku“, což nám ukrátilo jinak dlouhé čekání.

Na kladenském nádraží nás již čekali rodiče, ale v nás ještě doznívaly momenty z právě končící výpravy.

Rozešli jsme se domů a snad každý se v tu dobu těšil na další setkání s kamarády na oddílové schůzce, která následovala hned další den, nebo na naše letní táboření, na které jsme si ještě pár dnů museli počkat…

Ti, kteří vyhráli bodování družin a prožili v přírodě skoro pět dnů, si možná doma promítali tu nelehkou, ve značném horku prožitou, cestu, která jim přes veškeré útrapy přinesla krásné vzpomínky, ať se jednalo o plánované návštěvy různých míst, nebo o náhodné setkání s včelím rojem.

Tumaj

Fotografie od Tumaje a od Standy

tumaj
2015-09-20
počet zobrazení: 2059