Listopadová výprava Pavoučků – jen ve čtyřech

Jednoho Pavoučka za druhým omlouvali rodiče před naší sto třicátou třetí výpravou. Ta se ale konala, přestože na sraz, který byl u rozdělovského kostela, přišli pouze čtyři řadoví členové, ke kterým musíme připočítat i tři vedoucí. A tak se čtveřice Jolana, Kulik, Vítek a Klokan vydala spolu s Cibulkou, Judmanem a Tumajem na celodenní pouť po cestách zdejších lesů.

Kam vlastně půjdou, o tom rozhodla náhoda, přesněji šestistěnná hrací kostka, na které padlo číslo určující vyrazit směrem k psímu cvičišti.

Prošli jsme částí Rozdělova a brzy vstoupili do lesa, kde čtveřici našich kamarádů čekala první soutěž – hod tenisákem do dálky. Házelo se na cestu, kde také míček musel skončit. Zakutálel-li se mimo, byl pokus neplatný. Nejdále tenisák doletěl Vítkovi.

Byli jsme na rozcestí a o směru našich dalších kroků rozhodlo další házení kostkou. Ta nás poslala vpravo po cestě bohatě zasypané zlatavým bukovým listím. My ale na listí moc nehleděli a Judman, který měl na dnešek připravený program, zařadil Indiánský fotbal, což je kopání míčku před sebou cestou necestou, ale k určenému cíli. Jako první doběhl Kulik k Tumajovi, který byl tím cílem.

Hned od začátku výpravy (a prakticky až do oběda) jsme hráli při chůzi „klíště“. Jeden hráč dostal kolíček na prádlo a měl za úkol se ho zbavit tak, že ho nenápadně připnul kamkoli některému ze soupeřů. Někteří to dělali okatě a ostatní před nimi prchali, jiní si počkali na příležitost, aby kolíček připnuli někomu nenápadně na batoh, aniž by to nový nositel klíštěte věděl. Vždy, když jsme došli na místo, kde nás čekala další soutěž, byla hra přerušena, a kdo měl u sebe v tu chvíli kolíček – klíště, ten byl zatížen trestným bodem.

Často zařazovanou soutěží na našich výpravách jsou takzvaná letadla v mlze. Soutěžícím jsou zavázány oči a některý z vedoucích pak začne pískat, čímž k sobě navádí všechny hráče, jako když letadlo přistává v mlze a jeho pohyb navádějí z řídící věže. Nejlépe se orientujícím byl Vítek, který, jak ukazuje náš snímek, šel přes všechno hlava nehlava.

Hlavní pomůckou pro náš dnešní program byl tenisový míček a také další soutěž byla s ním. Opět se určila velká vzdálenost od startu k cíli a v tomto případě záleželo na tom, na kolik hodů se kdo dostaně za určený bod. Tady jsme měli hned dva vítěze, protože jak Jolana, tak klokan to zvládli na stejný počet pokusů.

Došli jsme na takovou skvělou širokou cestu, kde vznikly dvojice, které pak proti sobě bojovaly v takovém… Uprostřed hřiště stál gumový míč. Hráči měli za úkol pomocí hodů – úderů do tohoto míče uvést jej do pohybu a tímto způsobem dostat za dosti vzdálenou čáru. Hráli jsme na tři vítězství a těch dosáhli v poměru tři ku dvěma Jolana s Klokanem.

Na stejném místě Judman uspořádal poznávačku jehličnanů a nedopadlo to nejlépe. Nicméně jsme to v průběhu výpravy několikrát zopakovali a na konci už všichni určili správnou větvičku ke správnému stromu.

Následující turnaj byl o velké pozornosti a o okamžitém rozhodnutí. Dva hráči stáli proti sobě na kraji středového pole, do kterého Judman hodil cédéčko. Záleželo na tom, jakou stranou padlo nahoru, a podle toho hráč buď začal utíkat, nebo musel pronásledovat soupeře. Záleželo pak na tom, zda protivník dokázal doběhnout za dosti vzdálenou čáru dříve, či zda byl chycen. Jak již zmíněno, šlo o turnaj, takže se postupně prostřídal každý proti každému a po skončení všech zápasů vzešel vítěz, jímž se stala Jolana, která vyhrála všechny svoje zápasy.

Nacházeli jsme se ve smrkovém lese, což Judmana inspirovalo k zadání dvou úkolů. Nejprve měl každý jistý čas k tomu, aby si nanosil co nejvíce šišek – samozřejmě smrkových. Teprve teď byla zahájena soutěž, ve které měl každý za pět minut postavit co nejvyšší stavbu z tohoto materiálu. Nebyly to stavby nijak vysoké, ale tři byly nižší než ta Kulikova, který tady vyhrál.

A ještě jednou šišky. On tady byl totiž takový důlek, patrně po pařezu, který jsme určili jako cíl. Každý si vzal deset šišek a házel jimi do důlku. Každá šiška, která v něm zůstala, znamenala bod. No a stalo se, že Klokan a Jolana měli stejný počet zásahů a Vítek s Kulikem také. Nezbývalo, než pokračovat rozstřelem. U druhé dvojice byl úspěšnější Vítek, který tedy skončil třetí a Kulika odsunul na místo čtvrté. V souboji o prvenství byla méně úspěšná Jolana, která tak musela prvenství přenechat Klokanovi.

Pak jsme šli dlouho, aniž jsme se zastavili kvůli nějaké soutěži. Jenže ono se hrálo! Co? No klíště. A byla při tom ohromná legrace. Oni totiž krom čtveřice Pavoučků hráli i Cibulka a Tumaj. No a předat klíště některému z této dvojice, to bylo velmi složité a komu se to podařilo, to byl borec.

Došli jsme na kraj lesa, kam krásně svítilo sluníčko a kde jsme se zdrželi poněkud déle. Nejprve tu proběhl závod v petangu se šátky. Jako prasátko jsme používali cédéčko, ke kterému každý hodil svůj šátek, který nesměl být nijak zauzlovaný. Kdo byl nejblíže cíli, získával bod a kdo nasbíral tři, končil, čehož jako první dosáhla Jolana.

Nadešel okamžik oběda a někteří jako první vytáhli z batůžků sušenky. No to byl mazec. Tumaj jim to zatrhnul, prý až po pořádném jídle.

V průběhu oběda Judman připravil trasu pro zajímavý závod, který následoval hned po jídle a ve kterém byly soutěžícímu zavázány oči a on musel postupovat po trase, kterou ho vedl provázek natažený porůznu mezi stromy. Každému se tady měřil čas a navíc v cíli, na konci provázku, byla sladká odměna – několik cukrátek. Doplňme si ještě vítěze, kterým se stala Jolana.

Zatímco Pavoučci postupně odcházeli k právě popsané soutěži, uspořádal Tumaj na Judmanovo přání malý turnaj ve střihandě – kámen, nůžky, papír. Každý se utkal s každým a po skončení všech zápasů bylo jasné, že zvítězil Vítek, který neprohrál ani jeden souboj.

Když už byl mezi stromy natažen ten provaz, uspořádal tu Judman ještě jeden závod. Opět bylo povinností držet se jednou rukou provázku a ve druhé držet cédéčko, na kterém bylo potřeba balancovat s tenisákem. Pokud míček někomu spadl, musel ho znovu položit na cédéčko a pak mohl pokračovat dál. Nejrychleji to zvládl Kulik, kterého zachytil i Tumajův fotoaparát (obrázek vpravo).

Provaz použil Judman ještě jednou, tentokrát nikoli natažený mezi stromy, ale položený na zemi do kruhu, což vyznačovalo jistý herní prostor. V tom prostoru bylo na zemi spousta cukrátek, která hlídali Cibulka s Judmanem. Každý si mohl sáhnout pro cukrátko, ale nesměl ho při tom udeřit hlídač. To pak znamenalo vrátit bonbón a jít na určené místo udělat si pět dřepů, což dotyčného dosti zdrželo, zatímco ostatní mohli sbírat dál. Kolik si kdo „ukradl“ sladkých odměn, záleželo na šikovnosti každého jedince, ale nikdo nevyšel naprázdno.

Vyrazili jsme na další cestu a klíště vystřídala bomba. Teď si naše čtveřice mezi sebou házela tenisák s tím, že než byl míček hozen, musel hráč vyřknout jméno příjemce. Mělo to ještě důležité pravidlo, že míček musel být hozen tak, aby jej přijímající hráč mohl chytit. Judman si vždy předem určil čas, po kterém bomba – míček – bouchne. Kdo měl v tu chvíli tenisák v moci, obdržel trestný bod.

Tato hra probíhala opět při našich přesunech z jednoho místa na druhé. A když jsme se jednou takhle přesunuli, zorganizoval Judman soutěž, kdo déle vydrží objímat předem vybraný strom. Hráli jsme oblíbeného a často zařazovaného medvěda brtníka.

Hned jak všichni spadli ze stromů, čekala je hříčka Na veverky a kuny. Veverky mají za úkol proběhnout po cestě okolo kuny, která je chytá, vzít si šišku a na povel vstoupit opět do hracího pole, kde je ta zlá kuna. Kdo je chycen, je pro tohle kolo vyřazen, kdo projde tam i zpět, získává šišku – bod. Nejvíce šišek přenosili Jolana a Kulik, kteří nejvícekrát proklouzli kuně Cibulce.

Po několika Desítkách jsme dorazili na místo, kde Judman zadal zdánlivě lehký úkol: Dojít se zavázanýma očima na vzdálenost zhruba padesáti metrů co nejpřesněji k jednomu stromku. No, to bylo něco! Někteří zašli úplně špatně do lesa, točili se dokola, ale blízko cíle se nedostali. I tady ale byl vítěz – tentokrát Vítek.

Nadešel čas ukončit „bombu“, ve které nejvícekrát „vybouchl“ Kulik a nejlépe z toho vyšla Jolana.

Když jsme se znovu zastavili, dostal každý nejprve pět minut na přípravu materiálu a pak dvacet minut na stavbu v libovolném stylu. A tak každý začal shánět klacíky, šišky mech a další přírodniny, aby se pokusil být nejlepším stavitelem. To ale mohl být pouze jeden a podle odborné poroty složené z vedoucích se jím stala Jolana.

Hned po úmorném stavění domečků došlo na nekonečný seriál „Hod Tumajovým něčím“ – tentokrát píšťalkou do dálky. Každý měl několik pokusů a mnozí se i zlepšovali, jiní dokázali píšťalku hodit i za sebe. Nejlepší byl Kulik, který předčil všechny ostatní.

Pomaloučku jsme se blížili ke Kladnu, ale soutěžím ještě nebyl konec. Krom dalších Desítek přítomní Pavoučci ještě posílali tenisový míček po cestě do dálky s tím, že byl určen prostor, kde se míček musel poprvé dotknout země. Pak mohl letět, kutálet se, skákat, to jak se to komu podařilo. Nejdále se dostal Jolančin míček, která tak vyhrála další z dnešních soutěží.

Poslední bodovanou záležitostí byl turnaj v boji o čepice, kde postupně hrál každý proti každému. Všechny své souboje vyhrála opět Jolana, která se stala i nejúspěšnějším Pavoučkem této výpravy.

Nepředbíhejme ale. Nejprve jsme si museli zahrát na vodníka a neposedné dušičky, pak teprve jsme šli k rozdělovskému kostelu, kde naše výprava končila. Až tady se každý dozvěděl, kolik dnes nasbíral bodů, jak byl úspěšný. V každém případě čtveřice členů Pavoučků dnes prožila pěkný den plný her a soutěží, o které ostatní bohužel přišli.

Fotografie z této výpravy najdete ZDE

tumaj
2015-12-29
počet zobrazení: 2058