Výprava s nevšední etapovou hrou

Na letošní pololetní výpravu Lvíčat na hrad Helfenburk se přihlásilo dvanáct členů, z čehož pouze Hanikulik a Fanda již na tomto hradě byli. Zbývajících deset se na cestu k hrádku vydalo poprvé.

Sraz k této výpravě byl určen na dvě místa, na kladené hlavní nádraží a na zastávku Kladno – město, ale Luky k nám přistoupil až na Ostrovci a Pomněnka dokonce až ve Švermově. Proč ty dva posledně jmenované nutit přijít jinam, když u zmíněných zastávek bydlí.

V plné sestavě jsme v Kralupech přesedli na rychlík, jímž jsme se dostali až do Lovosic. Cestou každý dostal lístek s úkolem: 4 4 4 4 = 20. Mezi čtyřky se mohlo vkládat (vždy jenom jednou) znaménko plus, mínus, krát nebo děleno. Zprvu se to zdá neřešitelné, ale jde to. Vy, na této výpravě nepřítomní, zkuste si to. Vyřešili to všichni, tak proč byste to nemohli udělat i vy?

Jakmile jsme dorazili na hrad, tak hned po ubytování jsme se pustili po družinách do vaření oběda. Trvalo to dlouho. Celé dvě hodiny. No, ono v naprosté blízkosti hradu je opravdu dobrého dříví poskrovnu a navíc nováčci, kterých máme hodně, nepřinášeli to nejlepší dříví na vaření a v mnoha případech se vraceli jenom s pár větvičkami.

Nakonec jsme se přeci jenom najedli a mohli jsme přistoupit k programu, kterému na této výpravě vévodila etapovka „Poklad pod hradem Borgue (čti Bor-g)“. Úvod přečetl Michal:

Riko a Tony sedí s tebou na vrcholu Divoké hory a díváte se přes údolí na léty zčernalé, polorozbořené zdi bývalého hradu Borgue (čti Bor-g). Je to hrad zpustlý a zarostlý a když se brzy ráno slunce vyhoupne nad krajinu, vypadá silueta hradního paláce z vašeho pohledu jako hlava obrovitého netvora…

Podle pověstí jsou pod hradem jakési chodby a v nich kdesi obrovitý poklad ukrytý tam po jakési válce jedním z posledních pánů Borgue.

Že jsou pod hradem snad dvě jeskyně, či možná vchody do podzemí, to vyprávěl už Rikův děda, který je prý viděl na vlastní oči, i když z uctivé vzdálenosti. Tehdy prý v rokli káceli dřevo pro vrchnost a když jeden strom spadl ke skalní stěně, strhl s sebou jakási křoviska a za nimi se objevily dvě temné skvrny – vchody do podzemí.

Druhý den jeden z dřevařů nesl s sebou do lesa podivný vak. Nemluvil, neodpovídal na otázky, co to má. Chlapům to došlo až tam v rokli, když se s nimi kamarád zběžně rozloučil se slovy: „Přeci nebudu pořád třít bídu, když se tady někde válí pohádkový poklad,“ a zmizel v jedné chodbě. Nikdo z chlapů se neodvážil jít za ním. Od té doby ho nikdo ve vesnici neviděl.

Na druhou stranu se vyprávělo, že se krátce nato ve městě objevil velmi bohatý muž v potrhaných šatech, který pouze přespal v místním hostinci a brzy ráno chvatně odešel. Nemluvil, jeho oči prý byly divné, vylekané. Měl však u sebe velké množství zlatých mincí.

Dlouho se prý o tom vyprávělo a mnozí jsou dodnes přesvědčeni, že ten podivný muž byl onen dřevař. Co v podzemí zažil, proč se nevrátil domů k rodině a chvatně opustil svůj rodný kraj, o tom se vedly pouze dohady…

Ty, Riko a Tony jste se rozhodli, že se dnes do tajemného podzemí hradu Borgue také vydáte. Máte s sebou všechnu potřebnou výbavu a teď jen sbíráte odvahu k prvním krokům…

Poté vedoucí určili čtyři chlapce jako vedoucí part, které se také vydají do tajemného podzemí starého hradu. Luky si k sobě přibral Áňu a Bastiho, Standa Kubu a Honzu (dva bráchy), Michal Janu a Pomněnku a Fanda Hanikulika a Áčko.

Po tomto rozdílení Tumaj předal sešitek s texty k jednotlivým částem příběhu Standovi Kurhanovi a ten nám přečetl text k prvnímu úkolu:

Riko se zvedl a rozhodným hlasem zavelel: „Jdeme! Copak jsme se chystali nadarmo?“ a jako první vyrazil směrem dolů do údolí, na jehož protějším břehu se tyčily zbytky hradu Borgue. Lesní podrost začal houstnout. Bylo patrné, že sem kromě plaché zvěře nikdo nechodí. Byly tu sotva patrné zvířecí pěšinky, které však brzy mizely kdesi v houští.

Riko najednou bolestivě zasyčel.

„Co je?“ ptáš se ustrašeně.

„Ale,“ odpovídá kamarád, „Asi ostružina. Udělal jsem si pěkný šrám na ruce.“

Jdeš ke svému parťákovi a najednou cítíš na noze pálení. Stalo se ti přesně to, co jemu. Šlahoun ostružiny tě nechtěl propustit a zanechal krvavý šrám na hřbetu tvé ruky.

„Jitrocel,“ konstatoval stroze Riko, když jsi jej sledoval, jak si přikládá na ránu listy jakési povadlé rostliny a ruku si obvazuje šátkem.

Trháš stejné lupení a také si ošetřuješ zranění. Tony při tom pár listů trhá a vkládá do torny: „Ony se budou hodit,“ komentuje své počínání.

Úkol pro nás byl zdánlivě jednoduchý: Sehnat v okolí co nejvíce rostlin včetně jehliček či listu stromů, které dokážeme popsat. Nejvíce toho všeho mělo Fandovo družstvo.

Protože vařením oběda jsme se hodně zdrželi, po první etapě velké hry následovala hned druhá část, ke které se vázal tento příběh:

Dno údolí mezi Divokou horou a skálou, na které se tyčí zřícenina Borgue, je temné, vlhké a ponuré. Hledáte již nějakou dobu a najednou se před tebou objevuje první asi metr v průměru velký, téměř kruhovitý otvor ve skále. Voláš své parťáky a než se k tobě Tony s Rikem dostanou, nalézáš i druhý vchod do podzemí, který se zdá být o něco menší.

„Tady to je,“ konstatuješ celkem zbytečně, protože Riko s Tonym vše již také vidí.

Bázlivě nahlížíš nejprve do první objevené chodby, pak do druhé. Kamarádi činí totéž a pak Riko sděluje svůj objev: „Z obou těch chodeb vane průvan.“

Sliníš si prst a potvrzuješ si kamarádovo tvrzení.

„To ovšem znamená, že tam někde musí být druhý konec chodby,“ přemýšlíš nahlas.

„A nebo to vane prostě z podzemí,“ upřesňuje Tony.

Po kratičké poradě Riko zůstává hlídat věci a ty s Tonym se vydáváte bez tlumoků každý jednou chodbou. Tam chcete zjistit situaci a po návratu se rozhodnete pro jednu z cest.

Vstupuješ do chodby s mírným mrazením v zádech. Na mysli ti vytane příběh dřevorubce, o kterém dnes nikdo nic neví. Ale jdeš dál. Pochodeň držíš vedle sebe, aby ti nedělala sama stín, abys viděl na cestu. Všude tu kape voda, která na některých místech končí s ohromným plácnutím v miniaturním jezírku, maličké loužičce na dně chodby. Volnou rukou se občas přidržuješ stěny, bys lépe udržel rovnováhu na dosti nerovném a místy kluzkém terénu dna chodby ražené kdoví před kolika stoletími. Za tu dobu sem napadalo všechno, co se odloupalo ze stěn i stropu kdysi dávno tesané jeskyně.

Náhle se ti zdá, že průvan sílí. Po chvilce máš i pocit, jako by tam vpředu bylo světlo. Uděláš ještě pár kroků a utvrzuješ se ve svém přesvědčení. Zrychluješ. Už jasně vidíš, že před tebou je osvětlené místo, ne však od pochodní či jiného umělého zdroje, ale světlo denní. „Že by konec chodby?“ říkáš si a postupuješ dál.

Po chviličce chodba končí a ústí na jakési malé náměstíčko o ploše sotva pár metrů, osvětlené opravdu denním světlem, které sem spoře proniká z výšky několika desítek metrů jakousi průrvou ve skále.

Vedle tebe cosi tlumeně zarachotilo. Teprve teď si všímáš, že z náměstíčka vede další chodba, ze které se teď ozývají ony podivné zvuky. Opatrně tam nahlédneš dovnitř a máš pocit, že se tam kdesi míhá slabé světlo.

Chviličku nasloucháš a vyčkáváš, co se bude v chodbě dít. Jsi stále připraven dát se včas na útěk.

V chodbě to zarachotilo o mnoho více a vzápětí se ozvalo zadunění, jako by spadl pytel s obilím.

„Sakra,“ ozvalo se z hloubi chodby a tys poznal, kdo to slovo vypustil z úst. K tvé velké radosti to nebyla žádná příšera, ale Tony.

Druhá chodba ústí také sem.

V rychlosti jste se s kamarádem přivítali, obhlédli náměstíčko a kratší z chodeb jste se vrátili ven pro své tlumoky a třetího parťáka.

Vedoucí nás odvedli ven z hradu a postupně si volali soutěžící trojice k úkolu, který nahrazoval cestu dvěma chodbami. Tady jsme si určili jednoho, který bude představovat Rika a nebude soutěžit – bude jako hlídat batohy. Aby to všechno vypadalo jako ve tmě, dostali jsme takové škrabošky. Pak nás postavili na jedno místo a nechali nás nahmatat dva provazy vedoucí pro nás do neznáma. My jsme si náhodně vybrali, kdo po kterém provazu půjde. Cesta to byla krkolomná a jako v příběhu jsme nakonec došli na jedno místo. Trasou, kterou jsme považovali za kratší, jsme se pak společně vraceli zpět. Tuto etapu vyhrála Lukyho parta, která se tak dostala celkově na druhé místo za vedoucí partu vedenou Fandou.

Pro poslední skupinu už bylo skoro zbytečné dávat jim škrabošky, protože k soutěži nastupovali za tmy, ale něco by přeci jenom vidět bylo.

Když trasu absolvovala všechna čtyři družstva, stáhli jsme se do srubu, kde nás čekala nejprve soutěž, ve které každý dostal na papíře napsaných dvacet shluků písmen, která po přeházení dávala dohromady vždy název jednoho českého města. Kupříkladu tam bylo „CHÁOND“ a my museli přijít na to, že je to Náchod. Nejlépe tady dopadli Áňa a Luky.

Ještě před večeří jsme rozehráli kostkovou hru „plus, mínus, krát, děleno“. Hráč házel šestistěnnou kostkou a druhé číslo se mu sečetlo s prvním. Od tohoto výsledku se odečetl počet oček, která padla při třetím hodu. Tento výsledek se násobil a ten následující dělil. Tak vyšel výsledek. Když odházeli všichni v daném kole, třem nejlepším byl připsán bod. Tak jsme pokračovali dalšími koly a každý se snažil být v té trojici, protože po dosažení tří bodů se zapisovalo pořadí. I tady jsme měli dva vítěze, protože ve stejném kole získali třetí bod Standa a Fanda.

Tuto soutěž jsme na nějaký čas přerušili a šli se navečeřet.

Po skončení kostkové matematické soutěže jsme si připravili uzlovačky a zopakovali si všechny uzly, které jsme se nedávno učili s tím, že kdo některý neuměl, tomu se dostalo vysvětlení, jak při vázání postupovat.

Před spaním nás čekala ještě jedna doplňovačka. Jednalo se o logickou hru, kterou vysvětlovat by bylo zdlouhavé, tak pouze doplním vítěze, kterým se stal Fanda.

Druhý den jsme hned po snídani nařezali trochu dřeva a hlavně z jakéhosi doubku, který sem někdo přitáhl a který byl prakticky syrový, jsme odřezali a osekali větve. Takto upravený kmen jsme pak nesli do lesa. Proč? No byl potřeba k další části naší etapovky, ke které nám text přečetl za všeobecného zájmu Kuba:

Vaše věci jsou již uprostřed náměstíčka a spolu s Rikem a Tonym teď obhlížíte stěny. Někudy se přeci musí dát pokračovat, někde tu bude nejspíš tajný vchod.

Obešli jste onu místnůstku snad již pětkrát a stále nikde žádný otvírací mechanizmus.

Sedáte si doprostřed ke svým věcem a hledíte vzhůru. Proti světlu toho mnoho vidět není, ale po

chvilce pozorování rozeznáváš snad jen pět metrů nad vámi jakýsi skalní ochoz – terasu, na kterou zdá se ústí další chodba.

„Vidíš to tam, Riko?“ a ukazuješ na temný bod.

„Co?“ ptá se Riko.

„Tam, jak je ten ochoz. Tam to vypadá jako chodba.“

Tony zaostřuje zrak a náhle radostně vyskakuje: „To je ono. Tam asi vedl žebřík. Tam se musíme dostat.“

Krátce nato jste opět v lese a kácíte středně silné stromky a snášíte jejich kmeny zbavené větví ke vchodu do podzemí. Problém vzniká v okamžiku, kdy chcete tyče pronést chodbou. Ta se přeci jenom trochu zatáčí, v některých místech dost ostře, a pronést tudy dlouhý materiál na výrobu žebříku není nijak snadné.

Bahňák s velkým Standou připravili trasu vedoucí porůznu vždy mezi dvěma stromy, které trošku simulovaly tesanou chodbu, kterou je zapotřebí nanosit materiál na výrobu žebříků.

Byl to zajímavý závod, ve kterém všechny branky nejrychleji zdolala doposud vedoucí trojice Fanda, Hanikulik a Áčko.

Poté jsme se vydali na takový malý výlet po okolí s dvěma cíli. Prvním byl nedaleký posed a druhým kvalitní dřevo na oheň na vaření.

Proč ten posed? Hodil se zkrátka k naší etapovce, ke které pokračování příběhu přečetl Áčko, tedy Roman:

To nejhorší máte za sebou. Dopravili jste na náměstíčko kulatiny. Některé jste museli přepůlit či alespoň zkrátit, aby prošly chodbou, a teď je zase musíte nastavit.

Nakonec docházíte k závěru, že vyrobíte několik asi dvoumetrových žebříků, které pak postupně navážete na sebe, až vznikne tak dlouhý, aby dosáhl na terasu.

Práce je to úmorná. Nejprve musíte připravit nosné tyče, pak spoustu příček, pomocí provazů připevňujete příčky k nosným částem. Celkem máte připravené čtyři žebříky. První z nich vysouváte do výšky a k němu připevňujete druhý. Teď je to o něco těžší. Musíte nadzvednout dvojitou část žebříku a k ní přivázat třetí.

Žebřík ještě nedosáhne. Chce to ještě jedno patro. Konstrukce je však už natolik těžká, že ji ani dva neudržíte ve vzduchu, aby ten třetí mohl připevnit další kus.

I tady si však nakonec víte rady. Připravíte si dvě pomocné tyče, společně pak vysunete dlouhou část žebříku výš, podšprajcujete ji podpěrami, dva udržují stabilitu a poslední připevňuje poslední díl žebříku.

Teď už dosáhne až na terasu.

Berete si své věci a stoupáte vzhůru…

A úkol? Zcela jednoduchý: Vyběhnout postupně co nejrychleji po žebříku na posed – celé družstvo. Probíhalo to tak, že po odstartování vyběhl první, a teprve když se oběma nohama dotkl podlahy posedu, vybíhal druhý, posléze třetí.

Tady znovu kraloval Luky s Áňou a Bastim, kteří se tak opět přiblížili k stále ještě vedoucí Fandově partě.

Při našem malém putování po okolí Helfenburku jsme potkali hledače pokladů s takovou tou minohledačkou, ale mnoho pozornosti se mu od nás nedostalo.

My jsme také začali hledat svým způsobem poklad. No, poklad zrovna ne a hledat už vůbec ne. Prostě jsme začali z borovic strhávat suché větve, na které jsme dosáhli, které jsou svým způsobem pokladem na oheň, který má uvařit vodu na náš oběd. A tady bylo takového dřeva opravdu hodně. Každá družina si toho nesla plné náruče.

Tumaj sbíral také a na vhodném místě vyhlásil soutěž v hodu šátkem na větev stromu s tím, že kdo vyhraje, dostane jím sebrané dřevo. Jenže to nečekal, že tato soutěž bude mít hned tři vítěze. Ve stejném kole se podařilo potřetí zavěsit šátek na určený cíl Standovi, Áně a Áčkovi, no a ti si pak Tumajovu otýpku rozebrali pěkně stejným dílem.

Oběd byl dnes uvařen za poloviční čas oproti včerjšku, přestože se také vařily těstoviny, samozřejmě doplněné tentokrát maďarským gulášem. Inu, kvalitní dřevo…

Po obědě určení jedinci myli kotlíky, část osazenstva šla ke studánce pro vodu a zbývajících pár jedinců řezalo dřevo do kamen.

Když bylo vše hotovo, pokračovali jsme v našem příběhu odehrávajícím se na imaginárním hradě. Do děje nás tentokrát uvedla Pomněnka:

Šťastně jste se dostali na ochoz, na který opravdu ústila jakási chodba. Měli jste radost, že jste překonali tuto velkou překážku a že můžete pokračovat dál.

Zažehli jste jednu pochodeň, která spoře osvětlovala stěny chodby, kterou jste postupovali do neznáma.

Daleko jste nedošli. Chodba byla opět přerušena jakousi průrvou, přes kterou kdysi snad vedl bytelný můstek, ze kterého tu dnes zbyl jeden jediný dosti prohnilý trám. Pod vámi, asi v pětimetrové hloubce, tedy ve stejné úrovni jako náměstíčko tam dole, byla vodní hladina. Naproti vám je pokračování chodby…

„Musíme to nějak přejít,“ povzbuzoval Tony.

„Ano,“ potvrzoval jsi: „Ale raději se budeme jistit lanem. Kdybychom spadli tam dolů, už se nikdy nevyškrábeme zpět.“

Riko souhlasil.

Sporé světlo pochodně vám nebylo nic platné. Když jsi vstoupil na trám, jako bys neviděl nic. Prakticky jsi postupoval poslepu.

Vzhledem k tomu, že Tumaj nechal již dříve připravit na nádvoří hradu dva trámky, bylo jasné, co bude následovat. Každý musel přejít po trámcích z jednoho konce na druhý se zavázanýma očima. Probíhalo to opět postupným přechodem všech členů družstva. Pokud někdo spadl, odvedl ho Bahňák znovu na začátek a pokud spadl podruhé, bylo družstvo zatíženo dvěma minutami navíc. To se však stalo jenom v jednom případě, jinak to všichni přešli maximálně s jedním karambolem.

Nejrychleji tuto překážku překonala trojice Standa, Kuba a Jan.

Trámky jsme využili ještě jednou, když náš hostitel Hopik potřeboval vyzkoušet, nakolik je reálné, aby početnější družstvo vyvážilo jeden trám překřížený přes druhý.

Využili jsme tuto příležitost a uspořádali mezi našimi družinami soutěž v této disciplíně, kterou vyhráli Medvědi.

Hned vzápětí jsme se opět věnovali naší etapové hře plněním dalšího úkolu. Co prožívali naši literární hrdinové, s tím nás tentokrát seznámila Áňa:

Ty a Tony jste v pořádku na druhé straně. Teď je řada na Rikovi. Bojí se. Povzbuzuješ ho: „Když jsme to zvládli my dva, pro tebe to musí být hračka.“

„Jo hračka?“ oponuje kamarád: „Já mám závratě.“

„Tak se nekoukej dolů.“ radí Tony.

„Co bych tam asi viděl? Tmu?“

„Tak se dívej přímo před sebe. Trošku ten trám přeci vidíš.“

„Přeneste mi radši někdo věci,“ zdržuje kamarád svůj přechod.

Vracíš se a přenášíš Rikův tlumok.

„Tak a teď ty,“ vyzýváš kamaráda.

Riko se vydává na cestu. Zprvu váhavě leze po čtyřech, pak jako by nabyl jistotu a zrychluje. V jednom místě se od ztrouchnivělého trámu odrolil kus dřeva a po chvilce se šplouchnutím dopadl do vody.

„Takhle tam spadnu taky.“ obává se Riko.

„Neboj. Seš navázanej na laně. Vytáhnem tě.“ uklidňuješ svého druha.

„Přivázanej?“ táže se Riko. „Vždyť já na to zapomněl!“

„Vydrž! Zvládneš to!“ přesvědčuje Riká Tony.

Zvládl to! Je šťastně na druhé straně a ty se teď chystáš smotat lano, které mělo jistit tvého kamaráda…

Až poslední věta předznamenala to, co se bude dít. Na travnaté části nádvoří hradu vedoucí natáhli slabé lano, ovšem poměrně dlouhé, a bylo úkolem je smotat a vložit do Tumajovy prostorné ledvinky. Teprve, když byl zip ledvinky zapnutý, stopoval se družstvu čas a toho nejlepšího dosáhla Fandova trojka, která si tak upevnila celkové vedení.

Na našich výpravách bývá velkým hitem koulovačka v jakékoli podobě. A co takhle dobývání hradu? To je něco! Rozdělili jsme se do dvou skupin a do každé se přidali na jednu stranu vedoucí Standa a na druhou Bahňák. To dodalo soubojům na dramatičnosti. Stihli jsme dvě bitvy, které vyhrálo vždy útočící družstvo, a třetí byla ukončena předčasně pro tmu, která se vloudila nejen do okolních lesů, ale také sem, na hrad.

Stáhli jsme se do srubu a na pořad přišla ještě jedna etapa naší hry:

Zhasla další pochodeň. Najednou, nečekaně.

„To je hrůza,“ stěžuješ si: „Nikdy nestihneme včas zapálit další.“

„Pro příště se pokusíme lépe odhadnout čas, kdy ta první dohořívá,“ navrhuje Tony, ale po zhruba čtvrthodince se situace opakuje. Další pochodeň náhle zhasíná. Nastává tma a v ní šátrání, hledání sirek a nové náplně do pochodně.

Lovíš v tlumoku v místech, kde předpokládáš, že jsou nové náplně ke svícení. Konečně se ti daří jednu vyprostit zpomezi ostatních věcí a Riko může škrtnout sirkou, aby pochodeň zažehl.

Ač vaše pochodně, přesněji olejové lampičky, nevydávají příliš silné světlo, je to hned lepší pocit, než když je všude kolem neproniknutelná tma.

Úkol pro družstva bylo odhadnout co nejpřesněji určený čas, což se nejblíže podařilo Fandovi, který bojoval s Hanikulikem a Áčkem.

Další večerní program vyplnil oblíbený „škodič“, tedy jedna z kostkových her, a Hopikovy testy znalostí pohádek, ale zahalené do hádanek jako například: Starý muž a teplota klesající pod bod mrazu. Víte? No jasně – Mrazík. A podobně byly zakuklené i další filmy.

Třetí den naší výpravy začal budíčkem a pokračoval osobní hygienou, snídaní a samozřejmě další částí etapovky. Text tentokrát přečetl velký Standa:

Postupujete pomaloučku chodbou a dáváte si pozor, abyste nenarazili hlavou do stropu, který bývá místy snížený. Ono se všeobecně tvrdí, že lidi se stále zvyšují – rostou do větších výšek. No, a jestli tuto chodbu tesali někdy před pěti sty léty, a možná ještě dříve, pak to dělali lidé podle sebe, tedy menší, než jsme dnes my.

Riko, který šel vpředu, neočekávaně zastavil. Narazil jsi do něj a Tony do tebe.

„Co se děje?“ ptáš se.

„Hele“ odpovídá parťák a jen hlavou kývne směrem ke kresbě na stěně chodby.

Kousíček před vámi je vyobrazena vcelku zdařilá postava muže v jakémsi plášti s ohromnými upířími zuby.

„Sakra,“ komentuješ stroze kamarádův objev.

„Neměli bychom se připravit?“ tázal se Tony.

„Na co?“ ptáš se nechápavě.

„No na ty upíry! Někde tady asi budou. Proč jinak by tu byla ta malůvka? Prej ty potvory dokážou přežít hrozně dlouho bez potravy. No, a že by si měli smlsnout zrovna na nás, to se mi opravu, ale opravdu vůbec nelíbí.“

„Ale co na ně platí?“ ptáš se úzkostlivě.

„Habrové kolíky a česnek!“ odpovídá s přesvědčením Tony a vytahuje ze svého tlumoku tři habrová dřeva a tři hlavičky česneku. On to předvídal už doma.

Pokud někoho zajímá, kdo že to vyhrál tuto část, tak vězte, že opět Fanda a jeho banda.

Sotva Tumaj oznámil výsledky, následovala další část hry, ke které nám legendu přečetla tentokrát Jana:

Vydali jste se prozkoumanou chodbou, ale sotva do ní tvůj kamarád vkročil, svalil se na zem s bolestivým zasyknutím: „Sakra. Noha.“

Skláníš se k němu a je to jasné. Riko si podvrkl kotník.

Chviličku hledáš ve svých věcech kus látky, kterým kotník znehybníš. Riko však stejně nemůže pokračovat v chůzi. Nezbývá vám než kamaráda naložit na svá záda.

Postupujete teď velice pomalu. Funíš u toho jako stará bába, když nese z lesa dřevo a naložila si dvojnásobnou várku, než kterou je vůbec schopna unést.

Trvá to snad věčnost, než dorazíte k dřevěným dveřím, v jejichž středu je velký kovový kruh. Saháš po zavíracím kruhu a pokoušíš se jím otočit…

Party se měly dohodnout, jak svého „zraněného“ dopraví určenou trasou, která vedla jednoduše okolo hradu po nádvoří. Někteří použili známou stoličku z rukou dvou nosičů, jiní volili variantu přenosu zraněného na zádech. V každém případě nejrychlejší byli opět Hanikulik a Áčko pod vedením Fandy. Asi nemusím zdůrazňovat, že tato trojice v naší hře v průběžném pořadí vedla, v tu chvíli o šest bodů.

Po vyhlášení výsledků dal Tumaj povel k odchodu na hradní věž. Někdo začal počítat schody, jiný se je snažil vyběhnout co nejrychleji, nicméně jsme se všichni sešli na věži, odkud je krásný výhled do celého okolí. I hrad je tu jako na dlani a Hopik dole vypadal jako takový hezký trpaslík.

Po nějakém čase jsme sešli o patro níž do obytné části věže, kde Áňa přečetla text související s posledním úkolem:

Saháš po zavíracím kruhu a pokoušíš se jím otočit. Ozývá se ohromné skřípání, ale jde to. Dotočíš kruh dokola, opíráš se o dveře a ty povolují. Těžce, ale přeci jenom se otvírají. Riko ti pomáhá, ačkoli nemůže došlápnout na celou nohu.

Dřevěné dveře jsou již odsunuty od futer natolik, že se štěrbinou můžeš pohodlně protáhnout. Vstupuješ do celkem velké místnosti, Tony hned za tebou a Riko kulhá za vámi. Touha poznat, co je za dveřmi, je silnější než bolest jeho zranění.

Stojíte v místnosti, kde jsou na protější straně sochy zvířat. Vlk, medvěd, orel, pes a sova. Všechny sochy jsou na vysokých podstavcích. Na zemi před nimi je vyvýšené místo a na něm vytesán nápis: „Jen jeden je poklad. Jen jeden není lhář“.

Přicházíš k tomuto nápisu a tu si všímáš, že na každém soklu, u každého zvířete, jsou další malé nápisy. U vlka je napsáno: „Poklad je skryt u medvěda“, medvědova slova jsou: „Orel je prolhaný lhář“, orlův nápis tvrdí: Poklad je uschován u psa, pes sděluje: „U mne poklad nenajdete“, a sova se chlubí: „Já mám celý poklad“.

Je ti jasné, že výroky těch zvířat nějak souvisí s tím hlavním nápisem na zemi. Znovu jej čteš: „Jen jeden je poklad. Jen jeden není lhář“. Pak se vracíš k výrokům zvířat. Teď je ti to jasné! Musíš najít takovou kombinaci, kdy pouze jedno zvíře nelže! Kdy má jen jedno pravdu. Čteš pozorně, co říká vlk. Medvěd přitom tvrdí něco o orlovi a orel zase o psovi, který se dušuje, že u něj poklad není. Na rozdíl od něj sova se chlubí, že má celý poklad. Kolik jich v tomto případě lže a kdo má jediný pravdu?

Probíráš první variantu a za chvíli se ztrácíš v tom, kdo lže a kdo ne. Vyzýváš Tonyho, aby si sedl pod medvěda se slovy: „Ty seš teď poklad.“

„Co?“ táže se nechápavě Tony.

„Kuš,“ okřikuješ jej a Rika žádáš, aby si sedl pod vlka se slovy: „Ty seš teď pravda.“

Oba parťáci tázavě hledí nejprve na tebe, pak se jejich nechápavé pohledy setkají. Riko krčí rameny, ale ty ho prosíš o trpělivost. Bereš tlumok a dáváš jej pod sovu.

„Já totiž hledám tu správnou kombinaci.“ říkáš v zamyšlení kamarádům a znovu si opakuješ: „Mluví-li vlk pravdu, je poklad u medvěda. Tony je poklad, Riko pravda.“

Pak ještě několikrát prosíš kamarády, aby si sedli jinam. Teď ti najednou všechno souhlasí! Tady je poklad, čtyři lžou a jeden mluví pravdu!

Znovu si to všechno opakuješ.

„Mám to,“ vykřikneš radostně a mačkáš kvádr s výrokem jednoho zvířete. Ozývá se ohlušující rachot a sokl podstavce onoho zvířete zajíždí do stěny. V podlaze se objevuje vstup do podzemních prostor. Soška zůstává nad vchodem jako hlídač, hlídač pokladu, ke kterému teď vede jen několik schodů. „Jsme u cíle kluci. Našli jsme poklad!“

Velká hra skončila. Poklad si odnesli ti, kteří nejrychleji vyřešili poslední úkol. Fanda a Hanikulikem a Áčkem vyhráli základní část, ale na poklad nedosáhli. Je to škoda. Snažili se, byli více než dobří, ale tak to v životě chodívá. Snažíš se ze všech sil a nakonec rozhodne jedna maličkost.

Luky pak dostal příležitost dočíst příběh. Příběh někoho, kdo se se svými kamarády vydal na nebezpečnou, neznámou a dobrodružnou cestu do míst spojených s minulostí. Byla to všechno ale pravda?

„Jsme u cíle kluci. Našli jsme poklad.“

A zase zhasla pochodeň.

Trvá to chvilku, než tvoji kamarádi zažehnou další. Ty mezitím netrpělivě sestupuješ dolů. Opatrně. Nejprve našlápneš zlehounka na další schod, pak se na něj teprve postavíš celou vahou.

Světlo je tu. Roko i s Tonym jdou za tebou. Jste už úplně dole – v pokladnici.

Zůstáváte stát v němém úžasu. Ani jeden z vás si neuvědomuje, že máte ústa dokořán.

„To-to-to je ten poklad, konstatuje celkem zbytečně Tony.

„Je. A my ho našli!“ zvoláš nadšením.

Co to je? Kde je ta místnost s pokladem? Kde je poklad? Sakra! On to byl jenom krásný reálný sen.

Sedáš si na postel a máš sám na sebe vztek. Proč to byl jenom sen? Náhle si ale uvědomuješ, že ses včera přece domluvil s Tonym a Rikem na tom, že se půjdete podívat k tomu podivnému hradu, hradu Borgue.

Věci máš sbalené již od včerejšího večera, teď se jen rychle obléct, nasnídat a… Kdy to vlastně máme sraz?

Pár hodin nato sedíš se svými kamarády Rikem a Tonym na vrcholu Divoké hory a díváte se přes údolí na léty zčernalé, polorozbořené zdi bývalého hradu Borgue…

Příběh skončil, vzpomínky zůstanou. Zůstanou nejen na tuto hru, ale na celou pololetní výpravu našeho oddílu, při které jsme všem, ale hlavně deseti novým členům zprostředkovali pobyt na skutečném hradě. Díky Hopikovi, Píďovu tátovi a dlouholetému kamarádovi Tumaje se tohle všechno mohlo uskutečnit.

Díky všem, kteří nám při tom byli nápomocni.

Váš GeTe

Fotografie od Tumaje najdete ZDE
a od Standy

Tumaj
2016-02-07
počet zobrazení: 2078