Zimní výprava Pavoučků

Na sobotu dvacátého února tohoto roku byla naplánována sto třicátá pátá výprava Pavoučků a předpověď počasí věštila, že dopoledne bude sice zima, ale hezky, a odpoledne že začne pršet. Předpověď vyšla do detailů a stejně náš program. Ten naven připravila Cibulka, která nemohla přijít, organizoval jej Judman, a ten v klubovně měl Tumaj.

U naší klubovny se sešli Bonbón, Jolana, Lukáš a Vašík, Kulik, Klokan, Vítek a vedoucí Tumaj, Judman a Kryštof. Hned po zahájení výpravy naším společným „ahoj“ jsme se vydali do lesa k rozdělovskému vodojemu.

Ještě jsme nezašli ani mezi první stromy a Judman zadal dlouhodobý úkol: Sebrat cestou šišku smrku, borovice a modřínu a také jehličky od těchto stromů. Dlužno dodat, že nejtěžší v tomto období bylo najít jehličku modřínu, ale i to se dalo.

Vešli jsme do lesa a první soutěž na sebe nedala dlouho čekat. Přesněji – Judman nás nenechal dlouho čekat a vysvětlil jednoduchou soutěž: Hodíte tenisák na zem co nejsilněji, aby co nejvíckrát vyskočil alespoň deset centimetrů. To se počítalo a výsledky tří kol se sčítaly. Nejlepšího výsledku tady dosáhl Kulik.

Potom Judman označil pomocí šátků několik stromů, mezi kterými jsme běhali zdánlivě úplně normální slalom. Jenže ono je to v lese všechno jinak, klouže to po jehličí, překáží kořeny a tak. Každý měl dvě možnosti zaběhnout co nejlepší čas, ale samozřejmě vítězem mohl být jen jeden, a tím se stal Vašík.

A když už tady byly ty šátky, uspořádali jsme na stejné trase další závod, ve kterém se soutěžící musel dotýkat stromu a tenisákem se strefit do druhého. Pokud se to povedlo, přeběhl k původnímu cíli, od kterého házel na další označený strom. Pokud se ale závodník nestrefil, musel hod na stejný cíl opakovat do té doby, než se mu to podařilo. Soutěže se zúčastnil i Tumaj, který byl jako vždy nejlepší ve své věkové kategorii (nyní již nad šedesát let), ale vyhrál by i celkově. Jenže jemu se body nezapisují, takže skutečným vítězem se stala Jolana.

A ještě jednu soutěž jsme na tomto místě absolvovali. Bylo to jednoduché: Kdo vydrží déle stát na jedné noze. No, jednoduché? Jednoduché se to zdá, ale zkuste si to. Pět dětí odpadlo a zůstali pouze Jolana a Kulik. Ten posledně jmenovaný měl patrně více sil, hlavně těch psychických, a zvítězil dnes již ve druhé soutěži.

V dalším průběhu výpravy jsme si zahráli takzvanou pařezovku, což je náhražka za desítku, kterou v zimních měsících není dobré hrát, aby účastníci výpravy při ležení v úkrytu nenastydli.

Pokračovali jsme v chůzi a dostali se na cestu, na kterou krásně svítilo sluníčko, které nám dalo zapomenout na mrazivé ráno. Ačkoli jsme několikrát popošli, stále jsme zůstávali na příjemném výsluní.

Jako první jsme na cestě zalité slunečními paprsky uspořádali člunkový běh, ve kterém bylo na cestě pět tenisáků ve zhruba jeden a půl metrových odstupech. Soutěžící vyběhl zpoza čáry, doběhl k libovolnému míčku, zvedl jej a vrátil se s ním za čáru. Pak běžel pro druhý, pro třetí, až donesl ten poslední, pátý. A kdo vyhrál? Vašík.

Víte, co jsou to kačáky a žabáky? No, Kačák s velkým písmenem na začátku je potok, ale s malým je to taková skoro chůze v podřepu. A žabáky? To jsou zase skoky ze dřepu do dřepu. No a to byly další dvě soutěže, které dnes Pavoučky čekaly a v obou zcela přesvědčivě zvítězila vždy Jolana.

Díky těmto dvěma soutěžím jsme se posunuli o kus dál, ale stále jsme zůstávali na sluníčku. Zde proběhl nejprve boj o šípy a pak liščí oháňky. A teď co je co? K boji o šípy si každý utrhl tři stébla staré trávy, vedoucí po jednom, to aby mohli názorně předvést, jak bude tato soutěž probíhat. Navíc před prvním soutěžícím hodili svá stébla do herního prostoru, to aby i on měl šanci něco získat. Úkolem bylo hodit svoje stéblo tak, aby překřížilo stéblo či dokonce stébla ležící na zemi. V takovém případě si soutěžící bral svoje stéblo zpět a ta překřížená jako bonus. Hodil-li někdo stéblo mimo, musel ho tam nechat. Úkolem bylo získat co nejvíce stébel do okamžiku, kdy první tři přijdou o všechna svoje, a tudíž vypadnou ze hry. Dál se neházelo. Každý si přepočítal stébla, která měl v tu chvíli ve svém držení, a jejich počet určil pořadí, ve kterém skončila první Bonbón.

A teď ty liščí oháňky. To si každý zezadu za kalhoty strčí šátek tak, aby dvěma třetinami byl venku. No a pak se každý sám za sebe snaží vytrhnout šátky – oháňky – všem soupeřům. Kdo zůstal v tom kterém kole jako poslední, získal bod a kdo měl dva, končil. Jako prvnímu se toto podařilo Lukášovi, kterému k vítězství stačila tři kola.

Opustili jsme slunkem zalitou cestu a vstoupili do lesa, kam se sluníčko neprodralo tak intenzivně. Navíc se už od západu blížily mraky.

Došli jsme k místu, kde je vystavěna zeď se skluzavkami, několika žebříky a jednou dírou uprostřed. My jsme tu využili nejprve jeden ze žebříků k soutěži, kterou lze nazvat i sprintem, neboť zde nikdo nepřesáhl deset vteřin. Bylo to prosté – vylézt po žebříku nahoru, dotknout se určené příčky a slézt dolů. Nejobratněji si počínal Vašík, který tuto disciplínu vyhrál.

U stěny jsme se zdrželi ještě k druhé soutěži, řekl bych tradiční na tomto místě. Hráč hodil tenisový míček do stěny, od které se měl odrazit co nejdále. Tady si vedl nejlépe Klokan.

Často hraná letadla v mlze přišla na pořad právě v tuto chvíli. Vysvětlím, oč jde. Soutěžícím jsou zavázány oči a některý z vedoucích začne v jisté vzdálenosti pískat na píšťalku. Soutěžící se vydají za tímto zvukem a mají k vedoucímu dojít co nejdříve. Je to ale složité, protože v lese jsou různé nástrahy od stromu přes větve až k pařezům, takže s tím „co nejdříve“ je to trošku složité. Tumaj si tentokrát stoupl doprostřed cesty na místo, odkud bylo vidět k dříve zmíněné zdi. Jenže trefte to přesně, když nevidíte. A tak se všichni prodírali mladým dubovým lesíkem a naráželi snad na všechno již jmenované i nepopsané. Nejlepší byla nakonec Jolana.

Směřovali jsme již k městu, ale malou odbočkou jsme zašli ke hřišti, u kterého je takový houpačkový můstek, a tady jsme uspořádali závod v tom, kdo tento můstek proběhne rychleji tam a zpět. Podmínkou ještě bylo, že soutěžící musel šlápnout na každé prkénko, na každou houpačku. Legrace se užilo hodně. Hlavně se bavili ti, kdož právě nesoutěžili. Ať tak či onak, nejrychleji určenou trasu zvládla Jolana.

Ještě jsme využili hrazení houpačkového můstku jako stativu. Tumaj na ně položil fotoaparát a pomocí samospouště pořídil společné foto všech účastníků.

Do naší klubovny jsme dorazili kolem půl jedné a ze všeho nejdříve jsme se naobědvali.

Venku začal poletovat sníh, který zanedlouho přešel v déšť. Tak ta předpověď vyšla do puntíku.

Hned po obědě jsme vyhodnotili dlouhodobou soutěž, hledání šišek a větviček. Mělo jich být šest a všechny měla Jolana a Kulik. Klokan naopak neměl ani jednu.

První soutěží v klubovně bylo pokládání zápalek na hrdlo lahve. Každý k tomu dostal deset sirek, takže jich bylo ve hře sedmdesát. Vlastně sedmdesát tři, protože první tři na hrdlo položili postupně Tumaj, Judman a Kryštof. Pak už byly na řadě děti. Občas někomu sirka spadla, když ji nepoložil ideálně, někdy spadly dvě, ale to, na co všichni čekali, že spadne celý ten balík, to se neuskutečnilo. Jako první se všech sirek zbavil Kulik a poslednímu Vašíkovi jich zbylo jen pár.

Když někomu zadáme odříkat abecedu, tak s tím zpravidla nemá potíže, ale když jsou písmena roztroušena po klubovně a my je máme postupně označit – A, B, C, a tak dál – je to složitější. Pavoučci si to na této výpravě vyzkoušeli na vlastní kůži. Nejednou se stalo, že někdo hledal písmenko a měl ho přímo u sebe. To pak bylo smíchu od těch druhých. Jenže on ten pohled z větší dálky je snadnější. Nakonec ti, kteří se smáli, zažili úplně to samé. Každý alespoň jedno písmeno hledal delší dobu. Nejrychleji všechna písmena našla děvčata, za nejméně času Jolana a hned za ní Bonbón.

Škodič je skvělá hra se šesti šestistěnnými kostkami. Pravidla jsou ovšem natolik složitá, že je zde popisovat by znamenalo zaplnit celou stránku, a kdo ví, zda by to takhle písemně bylo srozumitelné. Nelepší je to vysvětlovat a hned ukazovat příklady. Jisté je to, že i Pavoučci si tuto ve Lvíčatech velice oblíbenou soutěž zahráli s chutí i velkým nasazením, přestože tu jde především o náhodu, co na kostkách padne. Stejně jako u soutěže s překřížením stébel jsme nechali vypadnout tři soutěžící a pak záleželo na tom, kdo měl v tu chvíli kolik životů, což byl tentokrát Vítek.

Pokud nám při výpravě počasí jako dnes nepřeje, můžeme si v klubovně zahrát třebas velký turnaj, který bychom na schůzce nestihli. To byl přesně případ ve shazování věžiček. Pomocí židlí jsme klubovnu rozdělili do tří pásů – hřišť, na která nastoupily proti sobě vždy dvojice, které soupeřily v tom, kdo svému protivníkovi dříve shodí pomocí tenisáků dvě věžičky postavené vždy ze tří kostek. Šlo tedy o čas, ale více se uplatnila přesnost hodu, kterým nemusel být míček uveden do pohybu nijak rychle. Při pomalejším hodu byla totiž větší pravděpodobnost zásahu cíle. Postupně hrál každý proti každému, což je nejspravedlivější systém, který můžeme v turnajích použít. Po odehrání všech kol bylo jasné, že nejlepší mušku měl dnes Lukáš.

Existuje taková hra, kdy se soutěžící snaží dopravit v přírodě kámen, v místnosti třeba dřevěné kolečko co nejblíže k cíli. Jenže ono jde vlastně o dvě kolečka. Nejprve odhází všichni to první, pak teprve to druhé. Kdo se dostane přímo do cílového místa, získá deset bodů. Ovšem když stejný cíl zasáhne další hráč, těch deset bodů je anulováno. Jen pro pořádek, ten druhý z toho nemá ani bod. Nestrefí-li se nikdo do určeného bodu, pak vítězí v kole ten, kdo je nejblíže. My to tentokrát hráli tak, že takový hráč získá tři body a druhý nejbližší bod jeden. Kdo dosáhne či překročí dvanáct bodů, je zapsán do pořadí, což byl dnes jako první Vašík.

Do konce výpravy scházelo něco přes půl hodiny, a Tumaj nás nechal rozdělit do dvou družstev, ve kterých jsme si zahráli přehazovanou, která spíše připomínala přehazování míče z jedné strany na druhou, než klasickou

přehazku s přihrávkami, smečováním či alespoň nějakou taktikou. Nevadí. Důležité bylo, že se všichni při tom bavili.

Na úplný závěr nám zbyl čas na shazování roury, kterou uprostřed kruhu brání jeden hráč. Pro zpestření byl dnes na rouře položen ještě gumový míč. A jak bývá zvykem, užila se u toho spousta legrace, zejména když rouru bránil Judman, který pak už nepoužíval klasickou obranu tělem, ale odrážel míče pouze rukama či nohama.

Přišel čas na vyhlášení výsledků dnešní výpravy, co se bodování týká. Nejlépe se vedlo Jolaně, která získala o sedm bodů více než druhý Vašík, za kterým zaostal o dalších sedm bodů dnes úspěšný Lukáš.

Teď už jenom rozloučení a únorová výprava Pavoučků skončila. Tak zas na další výpravě, která proběhne v březnu!

Fotografie najdete ZDE

tumaj
2016-03-07
počet zobrazení: 2054