Výprava Lvíčat na Vinařickou horku

Počasí více připomínalo jaro než nejmrazivější měsíc roku. Nicméně nám se hodilo, že letošní únor je tak přívětivý, i když ráno přeci jen mrzlo, ale již před polednem jsme měli co dělat, abychom vyšplhali po blátivé pěšince od Třebichovic na Vinařickou horku.

Sraz jsme měli tradičně u rozdělovského kostela, kam krom vedoucích Bahňáka, Petry a Tumaje dorazili Áčko, Michal, Standa, Pomněnka, Basti, Hanikulik, Luky, Sofie a Fanda, tedy přesná polovina ze současných Lvíčat.

Prošli jsme ulicí, která rozděluje starý Rozdělov s pozdější panelovou výstavbou a na první křižovatce turistických cest Bahňák určil z dětí tři vedoucí, kteří si k sobě postupně vybrali vždy další dva členy. Tak vznikla družstva ve složení Standa, Basti a Sofie, ve druhém byli Michal, Luky a Áčko a poslední trojici tvořili Fanda, Hanikulik a Pomněnka.

Než jsme se dostali k první soutěži této výpravy, vyhlásil Bahňák první desítku.

Ačkoli rozdělení do družstev proběhlo jako první, uspořádala Petra nejprve soutěž pro jednotlivce, ve které si každý sám určil, z jaké vzdálenosti bude posílat tenisový míček do obdélníku nakresleného na zemi přes šířku celé cesty. Míček se musel do tohoto cíle vkutálet a zůstat tam, jinak byl pokus neplatný. No a pořadí vzniklo podle toho, kdo se strefil a míček přitom poslal z větší vzdálenosti. Tohle se podařilo Hanikulikovi, která tak vyhrála první soutěž této výpravy.

Došli jsme na rozcestí šesti cest a právě na tomto místě začala dnešní etapovka, která navazovala na tu, kterou jsme hráli na minulé výpravě na Helfenburku. Tentokrát si družstva musela nejprve sehnat výbavu. Uprostřed onoho rozcestí Petra rozházela plno lístečků s názvy jednotlivých věcí potřebných k výpravě do podzemí.

Družstva měla za úkol co nejrychleji najít a přenosit po jednom třináct lístečků, každý s jiným pojmenováním některého z předmětů. Nejrychlejší byli Standa s Bastim a Sofií.

Na rozcestí zůstalo ještě mnoho nevyužitých lístečků, které jsme sbírali samozřejmě na body, co lístek, to půl bodu, tedy – co dva, to bod.

Pokračovali jsme v chůzi a Bahňák vyhlásil pařezovku, což je náhražka za desítku, která se nedá v zimě zcela ideálně hrát, především kvůli studené zemi, na kterou se při schovávání musí hráči lehat. Proto kdysi jistý Kuba Homolka, tehdejší instruktor, vymyslel pařezovku, kdy se mají všichni pokusit dostat se na pařez, než vedoucí napočítají do čísla dříve vyřčeného a nižšího než deset.

Došli jsme na okraj klesání z náhorní planiny dolů k Libušínskému jezírku. Tady dostala družstva další úkol: Dokopat tenisák až dolů. Zdálo se to snadné, ovšem první překážkou hladkého průběhu bylo, že se trojice musela v kopání pravidelně střídat. Dál překážely kořeny, keře, stromy a Standovu družstvu dokonce i potůček.

Nejlépe si v tomto zvláštním soupeření vedli Fanda s Hanikulikem a s Pomněnkou, která provedla závěrečný kop.

Teď přišlo velké vysvětlování, jak se co bude hodnotit, ale zcela jasný úkol: Zbavit se kolíčků na prádlo tím, že je připneme někomu z jiného družstva nenápadně na oblečení či batoh. Tuto soutěž jsme hráli dosti dlouho, to abychom si ukrátili čas při jinak asi nudné chůzi polní cestou, uličkami Libušína a pak ještě kus cestou úvozem.

Přešli jsme silnici a železniční trať vedoucí do Třebichovic a ukončili předávání kolíčků. Nejlepší taktiku patrně zvolili Fandovci, kteří neměli kolíček žádný, a tak zaslouženě tuto část vyhráli.

Následovala soutěž pro jednotlivce a šlo o jakýsi sprint s tenisákem mezi koleny, který vyhrál Fanda.

Po dalším pochodu jsme překřížili další silnici a začali stoupat k našemu dnešnímu cíli, k Vinařické horce. Naším velkým štěstím bylo, že ráno mrzlo a že sluníčko dokázalo prohřát jen pár milimetrů půdy, jinak bychom se blátivou pěšinkou na ten kopec nevyšplhali. I ten milimetr blátíčka ale pěkně klouzal.

Dostali jsme se do místa, kde ještě před časem stála jakási chata, která podle stop zjevně lehla popelem, kdo ví za jakých okolností. Na tomto místě jsme rozehráli další etapu naší hry, ve které vždy jeden zástupce družstva hledal určený obrázek z pexesa s výjevy z různých jeskyní. Shodný počet dvojic obrázků měla dvě družstva, a tak došlo na „rozstřel“, ve kterém byla úspěšnější trojice Standa, Sofie a Basti.

Nadešel okamžik mnohými dlouho očekávaný – oběd.

Po nasycení jsme se vydali do hloubi Vinařické horky, konkrétně do starého lomu, kde pokračovala naše velká hra dalším velkým kláním. Úkolem družstev tedy bylo postavit během patnácti minut co nejvyšší věžičku z kamenů, kterých tady bylo všude kolem hojnost. Jak jinak, když jsme byli v lomu. Sice v bývalém, ale v lomu.

V místech, kde jsme právě dleli, byl takový šikovný velký kámen, kterého by byl hřích nevyužít k souboji mezi jednotlivci v odrazu tenisového míčku od plochy tohoto kusu skaliska do dálky, kde musel být míček chycen. Opět se to zdálo jednoduché a opět to nebyla žádná sranda. Hodně totiž záleželo na části kamene, kterou soutěžící strefil, a také na prudkosti hodu. No a pak ještě na tom, zda hráč dokázal míček chytit. Nejdále od odrazové plochy chytil míček Luky, který tuto soutěž vyhrál.

Opustili jsme lom a obloukem se dostali do dalších míst zdejšího chráněného území, které teď v zimě není tolik půvabné, jak tomu musí být třeba zjara. Nakonec tohle je námět pro naše členy, aby sem právě na jaře přivedli své rodiče nebo třeba kamarády.

Po projití skoro celého okruhu zdejší naučné stezky jsme se vydali přes Vinařice a kolem bývalého dolu Mayrau, dnes hornického skanzenu, stále po žluté turistické stezce, až jsme došli do lesa sousedícího s nejsevernějším cípem Bressonu, části Kladna.

Po delším pochodu přišla na pořad dne další část naší etapovky, ve které členové družstev běhali do vyznačeného prostoru, kde byly porůznu ústřižky jakési zprávy. Pro každé družstvo byla na líci jiná barva, to aby každá trojice dostala lehčeji všechny díly své skládačky.

Nešlo ovšem pouze o složení ústřižků k sobě, ale o splnění úkolu ze složeného listu. Byly tu tři obrázky: Les, rak a hrad. Okolo pak byla jakoby roztroušena písmena, slabiky či části slov. Kupříkladu u raka mohlo být použito K+rak+onoš = Krakonoš. Od každého obrázku měla družstva tímto způsobem složit deset slov či výrazů.

Nejúspěšnějšími skladači byli opět Standa s Bastim a Sofií.

I tady zůstalo na zemi mnoho nesebraných lístečků, takže jsme po sobě uklidili již dříve popsaným způsobem – co dva lístky, to jeden bod.

Hned vzápětí následovala etapa motivovaná chůzí temnou chodbou. Členové všech družstev byli nadlouho svázáni uzlovačkami, takže když se první držel stromu, prostřední se natáhl a druhý zkraje mohl dosáhnout na další strom. A právě takto vypadal tento závod, ve kterém jako první dorazili do cíle Fanda, Pomněnka a Hanikulik.

Vrátili jsme se na cestu a tady si zahráli školku s tenisákem. Hra zdánlivě jednoduchá, ale pro některé vyhodit míček a tlesknout jednou, pak dvakrát, dále třikrát a tak dál – něco nezvládnutelného. Přitom kdysi tohle hrávali holky i mnozí kluci jako když bičem mrská. Jenže, to bylo kdysi. Dnes to byl prostě problém, nicméně i tato soutěž měla svého vítěze, kterým se stal možná překvapivě kluk – Standa.

Nedostali jsme se moc daleko a Bahňák už vysvětloval další etapu své hry. Jedno družstvo mělo za úkol proběhnout okolo osmi šátky označených stromů a každého se dotknout. Taková trojice měla po pěti kulivech. Další družstva vyfasovala pro každého dvě kuliva a dostala za úkol pokud možno strefit a tím vyřadit ze hry členy prvního družstva. Prostě to byla sice složitá, ale skvělá koulovačka vložená do našeho příběhu. Vítězi opět byli Standa s Bastim a Sofií.

V tento moment bylo jasné, že Michalovo družstvo už do bojů o prvenství bohužel nezasáhne, zatímco Standovo družstvo bylo celkovému prvenství nejblíže. Fanda se svými dvěma děvčaty mohli ještě prvenství také vybojovat, museli by však v závěrečné etapě zvítězit a Standa by musel skončil až třetí.

Poslední soutěž byla jak na družstva, tak na jednotlivce a o mnohém rozhodla.

Všem soutěžícím sdruženým na jednom místě byly zavázány oči. Vedoucí se rozmístili okolo do jakéhosi trojúhelníku. Bahňák a Tumaj použili píšťalky rozličných tónin a Petra pískala na flétnu. Každý měl dojít postupně ke všem vedoucím, kteří si zapisovali pořadí, kdo jak k nim dorazil. Tato pořadí se sečetla nejprve jednotlivcům, z čehož vyšel vítězně Luky.

Družstvům se obdobně propočítalo pořadí všech členů. Překvapení se nekonalo. Fandova formace sice zvítězila, ale Standa skončil druhý. Na Michala i tady zbyla poslední příčka.

Celkově v naší dnešní etapové hře, při které jsme se opět dostali do imaginárního podzemí, zvítězila trojice vedená Standou, do které patřili ještě Sofie a Basti. Druhou příčku vybojoval Fanda spolu s Hanikulikem a Pomněnkou. Michal s Áčkem a Lukym se museli spokojit se třetím místem.

Prošli jsme ještě kousek lesem a pak vlastně stejnou trasou, kterou jsme se ráno dostávali ven z města.

Ke kostelu jsme tentokrát dorazili se sedmiminutovým zpožděním, které nám doufejme rodičové odpustili. Vždyť to bylo ke spokojenosti jejich ratolestí.

Petra vyhlásila konečné pořadí etapovky a Tumaj připojil výsledky bodování jednotlivců. Ve dvou případech dnes získaly shodný počet bodů dvojice a o lepším umístění tak rozhodovalo umístění v poslední soutěži. Tak se stalo, že Luky byl lepší než Pomněnka, a také se rozhodlo o tom, že Standa bude dnes druhý, zatímco Fanda si odnese důkaz pro nejúspěšnějšího jednotlivce. V etapovce vyhrál Standa, v jednotlivcích Fanda, takže to dopadlo tak nějak spravedlivě.

Fotografie z akce jsou TADY

tumaj
2016-03-07
počet zobrazení: 2055