**Dubnová výprava Lvíčat **

Tato výprava měla nést přívlastek „Výprava podle povolání“. Proto také Tumaj již dva týdny dopředu začal na schůzkách zjišťovat, kdo že by chtěl čím být v dospělosti. A objevila se tu velice zajímavá povolání…

Původní plán dostal velkou trhlinu ještě před konáním akce, kdy se docela dost členů omlouvalo z různých důvodů. Když pak v pátek večer Tumaj dostával jednu esemesku za druhou, v nichž rodiče omlouvali další děti, začal se náš vedoucí obávat, aby vůbec někdo přišel.

Nakonec se na vlakovém nádraží pod vrbou, tedy na našem místě, na kterém se scházíme, pokud někam jedeme vlakem, sešlo pět chlapců a všichni tři vedoucí.

Vzhledem k malé účasti a také s ohledem na předpověď počasí, podle které mělo odpoledne docela dost pršet, rozhodl Tumaj vydat se pouze do okolí Kladna s tím, že se po poledni stáhneme do klubovny a až špatné počasí pomine, vyrazíme ještě ven.

Z nádraží jsme prošli kousek městem a hned jak to bylo možné, odbočili do lesa, kde se přeci jen na pár soutěží podle povolání dostalo. Jako první vybral Tumaj Áčko, který uvedl, že se chce v dospělosti stát pilotem. Když pak vedoucí nechal každého připravit šátek, nikdo nepochyboval o tom, že se budou hrát letadla v mlze. Ovšem zmýlená neplatí! Pilot s letadlem musí mimo jiného umět perfektně přistát. Letadla představovaly šátky, piloty každý přítomný, a úkolem bylo přistát co nejblíže cíle, za který nám posloužil Bastiho výkonnostní kolík. V jednotlivých kolech měl každý jeden pokus a kdo hodil šátek nejblíže cíle, získal bod. Který hráč dovršil pěti bodů, končil. Nejlepším pilotem této hry se stal Jan.

K další soutěži si každý připravil svůj výkonnostní kolík a opět nevyšel předpoklad, že se jím bude označovat nějaký výkon. Ne, házelo se jím na stromy s tím, že až po zásahu určeného kmene může soutěžící postoupit k dosažené metě a od ní házet na další. Každý měl minutu na to, aby se tímto způsobem dostal co nejdále od staru, tedy aby zasáhl co nejvíce z určených stromů. Tentokrát jsme hodnotili – co zasažený strom, to bod. Nejvíce jich získali Fanda s Michalem, kteří se dostali až k devátému.

Čas od času dostáváme za úkol dopravit míč standardní velikosti na určenou vzdálenost s tím, že do pohybu ho můžeme uvést pouze údery hozeného tenisového míčku. Dnes to bylo mnohem složitější, i když se to tak na první pohled nejevilo. Namísto velkého míče jsme dnes použili druhý tenisák a věřte, že to bylo složitější. Inu, do menšího cíle se hůře strefuje. Nejlepší mušku prokázal Jan, který byl i nejrychlejší a v této disciplíně zvítězil, dnes již ve druhé.

Všechny tři uvedené soutěže jsme provedli prakticky na jednom místě, protože Bahňák po rozhodnutí jít na tuto výpravu jen do okolí Kladna, zajel pro svoji ženu Petru – Dumbo, která je jednou z našich vedoucích, ale v současnosti do oddílu nedochází z důvodů mateřských povinností.

Ovšem ono došlo k malému nedorozumění. Zatímco my jsme čekali u trati na Kralupy, Míra s manželkou a malým Dominikem kvačili k trati na Rakovník. Nakonec se naši vedoucí díky mobilním telefonům přeci jenom domluvili a malý Dominik si odbyl svoji premiéru u Lvíčat, i když nebyl na celé výpravě a asi z toho zatím ani neměl rozum.

Když se Tumaj a Bahňák domluvili, kde vlastně v tuto chvíli jsme, zadal Tumaj úkol k povolání, které si vybral Jan – programátor. Pravda, bylo to jaksi překroucené, ale my měli co nejdříve dát dohromady sedm her, ve kterých nějak figurovaly stromy, což nejrychleji zvládl Áčko a nebylo to jeho poslední prvenství na této výpravě.

Již v doprovodu kompletní Vykydalovic rodiny jsme přešli silnici vedoucí od zimního stadiónu na Velkou Dobrou a na asfaltce k La Parku, což je slepá silnice, jsme absolvovali soutěž k povolání, jež si vybral Luky, který chce být údajně v dospělosti popelářem. Dnes je to již jinak, ale Tumaj dobře pamatuje kulaté popelnice, které popeláři bravurně točili na hraně a tím je dopravili k popelářskému autu, kde jejich obsah vyprázdnili do útrob vozu. My jsme to dnes pojali zcela jinak. Kutáleli jsme, to jo, ale tenisový míček a po zmíněné asfaltce. Záleželo na tom, kam až se míček dostal, kde buď zastavil, nebo opustil asfaltový pás. Nejlepším popelářem z přítomných by byl patrně Basti, který tuto disciplínu vyhrál.

Jen o malý kousek dál došlo na Michalovo povolání, který chce být lékařem. No a k takovému doktorovi přivezou občas někoho ze Lvíčat třeba s rozseknutou holení a to je potřeba zašít. V našem podání se jednalo o „zašívání“ silnice, tedy běh přes silnici a zpět, což znamenalo jeden steh, kterých musel každý udělat deset. Nejrychleji zraněnému pomohl Fanda, který to stihl za nejkratší čas.

Fanda, který již jednou výpravu podle povolání zažil a který chce stále být architektem, se strašně těšil, až budeme dělat co nejvyšší stavbu z přírodních materiálů, která musí být samonosná, tedy nesmí se opírat o větve, o stromy ani o nic jiného. Třeba dlouhý klacek se smí zapřít několika kratšími, to jo, ale ne o cokoli rostoucího. Na vrchol takovéto stavby měl každý připevnit svůj šátek. Ten měl být co nejvýš. Fanda nakonec „svoji“ disciplínu nevyhrál. O kousek byl přeci jenom lepší Jan. Bylo poledne a my se vydali směrem ke klubovně, kde jsme strávili zbytek výpravy, čímž jsme mimo jiné utekli před docela silným deštěm.

První soutěží pod střechou byl běh s balónkem, jenž musel být udržován ve vzduchu střídavě údery rukou a hlavou. Za porušení tohoto pravidla byl soutěžící zatížen pěti sekundami. Tuto slalomovou dráhu zvládl nejrychleji Áčko.

Druhá soutěž byla na bázi ruských gorodků. Na konci druhého stolu Tumaj sestavil obrazec z pěti kostek. Stejnými kostkami pak měli hoši toto seskupení srazit alespoň na desku stolu. Špalík se směl uvést do pohybu pouze úderem, který lze vidět na fotografii k této disciplíně patřící (poslední na předchozí stránce). Byla celkem tři kola, tedy i tři různé sestavy, a na nejméně pokusů to všechno zporážel Fanda.

Je možné, že žádný z dnešních Lvíčat ani z jejich rodičů vůbec netuší, že piškvorky byl televizní pořad pro děti, kde se nejprve soutěžilo ve všeobecných znalostech a když byly vyčerpány všechny otázky, pak kapitáni družstev vkládali křížky či kolečka na tabuli, no a kdo získal pět svých znaků, ten zvítězil. Moderátoři, tehdy komentátoři, pak končili sloganem: Jeden dva tři čtyři pět, křížkaři maj piškvorek. A nebo kolečkáři.

My jsme vynechali otázky a hráli hned od počátku, tak jak je to dnes známé, se zakreslováním znaků do herního pole deset krát deset polí. No a kdo měl pět svých značek vedle sebe, ten zvítězil. Byl z toho velký turnaj, který po odehrání všech zápasů neměl vítěze, protože Michal a Fanda všechny ostatní porazili a spolu remizovali. když už nebylo kam zapisovat znaky. Proto byl pro tuto dvojici vyhlášen ještě jeden souboj, ve kterém zvítězil Fanda.

Nad další disciplínou už nikdo nemusel nijak zvlášť přemýšlet, ale záleželo hodně na šikovnosti. U stěny bylo plato od vajíček a soutěžící měl do tohoto cíle usadit co nejvíce pingpongových míčků. To každý absolvoval třikrát a nejvíckrát strefil cíl Áčko.

Pro další turnaj jsme rozdělili klubovnu na dvě části a v každé z nich pak probíhaly souboje o věžičky postavené z kostek. Každý měl čtyři věžičky a tři tenisáky. Míčky se směly sbírat kdekoli v herním poli, ale střílet pouze zpoza vlastních věží. Cílem samozřejmě bylo zporážet věžičky soupeři dříve, než to on udělá mně. Po odehrání úplně všech zápasů, kdy hrál každý s každým, byl znám celkový vítěz – Basti.

Před mnoha léty jsme vytvořili pexeso s obrázky tehdejších členů Lvíčat, což byl tehdy velký hit. I dnes občas po této sérii sáhneme a toto pexeso si zahrajeme. No a to se stalo i na této výpravě. Znáte to – obrátím dvě kartičky a jsou-li stejné, beru si je a hraji dál. Nestrefím-li se, hraje další v pořadí. Tady si nejlépe vedl Jan, který měl nejvíce dvojic obrázků.

Zatímco kluci hráli pexeso, Bahňák se Standou nastudovali pravidla hry Alhambra, kterou nám dodal bývalý člen oddílu Pavel Černík – Čertíček, který před nějakým časem obchodoval s deskovými hrami, a z nějaké prezentace na nás občas nějaká zůstala volná.

Podle jistých pravidel se zde kupovaly stavby chrámů a celkem třikrát, to když přišla jistá karta, se zjišťovalo, kdo kolik má kterých staveb, a podle tabulky se přidělily body. To zhruba o této hře, která byla velice napínavá a kluky doslova pohltila

Nejzdatnějším obchodníkem, dnes by se řeklo s nemovitostmi, se stal Michal. Doplním jen, že tato hra trvala hodně dlouho, takže jsme se nakonec rozhodli již nejít ven, ačkoli přesně podle předpovědi počasí odešly mraky a dokonce svítilo i sluníčko. Jenže to už bylo do konce výpravy tak málo času, že by se jít někam do lesa nevyplatilo, navíc tam všude bylo jistě mokro po předešlém dešti.

A tak jsme zůstali v naší klubovně, kde jsme uspořádali nejprve běh s pingpongovým míčkem na lžíci. Trať postavil na Tumajovu žádost Fanda a bylo to skvělé. Nejlepší tady byl Jan.

Asi největší prověrkou šikovnosti v našem oddíle je odkládání sirek na hrdlo lahve. Hráváme to celkem často, ale zábava je u toho vždycky stejná – velká. Dnešek nebyl výjimkou. Ono napětí, komu a kdy ten sloupek ze sirek spadne, je ohromné a až se to někomu „podaří“, jsou všichni ostatní rádi, že se to nestalo jim. Všech patnácti sirek se nejdříve zbavil Fanda.

Další velice oblíbený, ale málo hraný je chřestýš, který se hraje ve dvojicích. Jeden se stane chřestýšem a druhý lovcem. Lovec má tlouk – svázané ručníky, chřestýš kovovou krabičku plnou šroubků. Lovec je postaven doprostřed klubovny a jsou mu zavázány oči. Chřestýš se postaví do jakéhokoli místa a pomocí krabičky zachřestí. Lovec může udělat tolik kroků, kolik uzná za vhodné a pak promáchne tloukem před sebe. Musí shora dolů, ne vodorovně či jakkoli šikmo. Tohle se opakuje celkem až třikrát. Pokud lovec udeří chřestýše, vyhrává. Když se ale lovec dotkne chřestýše, je uštknut a prohrává, stejně jako když vyčerpá počet tří promáchnutí. O tom, kdo bude kdo, rozhodoval do jisté míry turnajový systém. Po odehrání všech zápasů se ukázalo, že nejúspěšnější byl tentokrát Jan.

Hry s šestistěnnými kostkami bývají také častou náplní našich akcí pod střechou a z jejich velkého množství byla dnes vybrána ta s názvem „do sta“. Je to jednoduché. Hráč hází kostkou a sčítá si body, které mu padnou. V kterýkoli okamžik může házení přerušit a to, co naházel, podepsat. To už mu pak nikdo nevezme. Padne-li mu však v závěru nepodepsané série jednička, to, co právě nasbíral, se mu nepočítá. Úkolem je co nejdříve nasbírat sto bodů a toho dosáhl nejrychleji Basti.

Další soutěžní hrou bylo tivoli, které minulý měsíc hráli Pavoučci, takže by každý čtenář našeho časopisu měl vědět, o co se jedná. Já tedy doplním, že nejvíce bodů nacvrnkal Fanda, zatímco Áčku se hodně nedařilo, když ve čtyřech kolech za sebou dosáhl nejmenšího možného počtu bodů.

Když už jsme cvrnkali tivoli, zkusili jsme alternativu a každý vystřelil naráz tři kuličky. Tady byl nejlepší Basti a také Áčku se dařilo o poznání lépe než v první hře.

Přehazovaná v naší klubovně bývá hrána velice často, ale v mnoha podobách. Kupříkladu dnes se hrálo krabičkou plnou zápalek, kterou jsme po pár hodech zalepili, protože sbírat pořád vysypané sirky, to nikoho nebaví.

Nadešel čas rozloučení se s klubovnou a krátký pochod k rozdělovskému kostelu, kde tato výprava skončila. Jako obvykle tu byl vyhlášen nejúspěšnější člen, kterým byl dnes Fanda, ale vítězi byli v jistém slova smyslu všichni, kdož dneska přišli. Prožili opět den plný zábavy. Tak zase příště. To bude společná výprava Lvíčat a Pavoučků a konat se bude v sobotu 14. května.

Fotografie z této akce najdete ZDE

tumaj
2016-05-26
počet zobrazení: 2069