Lvíčata a Pavoučci se sešli na společné výpravě

Společných akcí Pavoučků a Lvíčat nebývá mnoho, proto jsou vzácné a naši vedoucí se na ně vždy velice pečlivě připravují. To dokázali i Bahňák s Judmanem, kteří připravili program na letošní společnou květnovou jednodenní výpravu.

Sotva jsme se ponořili do lesa, čekala družiny první soutěž. A pokud jsem použil výraz „družiny“, pak myslím Ropáky, Mufíky, Medvědy a Pavoučky. Vedoucí vyznačili na cestě pět čar, jednu startovní a další čtyři v určité vzdálenosti, každou asi tři metry od sebe. Na tyto čáry byly položeny výkonnostní kolíky, z každé družiny vždy na jednu. Úkolem členů soutěžící družiny bylo štafetově běhat a přinášet postupně po jednom kolíku. Kdo k jak vzdálené čáře běžel, záleželo na dohodě zúčastněných kamarádů.

Nejmenší Pavoučci, kteří tu navíc byli jenom tři, se sice velice snažili, ale starší kamarádi všech tří družin je překonali. Z vítězství se radovali Medvědi, druzí skončili Mufíci, třetí Ropáci, no a teprve za nimi byli naši nejmenší.

Hlavní osou dnešního programu byl příběh podle jistého filmu o bojujících skupinách. Protože samostatní Pavoučci by neměli proti Lvíčatům šanci a protože tu byli tři a družin Lvíčat je stejný počet, byl každý Pavouček přiřazen do jedné z nich.

První soutěž posílených družin Lvíčat probíhala v malém prostoru lesa. Z každé družiny nastoupil vždy jeden hráč, kterému byly zavázány oči. Pak Bahňák určil jednoho, kdo dostal „kohouta“, Tumajovu tříbarevnou čepici. Takový hráč měl prchat, ostatní dva jej naháněli. Že neviděli? Navádět je měli ostatní kamarádi. Kdo do časového limitu třiceti vteřin stihl „najít“ hráče s čepicí, získal pro družinu bod. Pokud „kohout“ stanovený čas vydržel, aniž by byl chycen, získal bod on. No, bylo u toho hodně hluku, spousta pokynů, ale halda legrace. Tedy alespoň pro ty, kteří to vše sledovali.

Při dalším zastavení došlo na první soutěž pro jednotlivce, ale počítané do naší celovýpravové hry. Základem bylo získat podpisy všech přítomných Lvíčat a Pavoučků. Podpis ale musel věnovat pouze ten, kdo prohrál střihání – kámen, nůžky, papír. „Nejostřejší nůžky“ měl patrně Jan, který splnil úkol jako první.

Došli jsme k naší oblíbené louce, na které však byla již hodně vysoká tráva, takže jsme museli změnit plán, přesněji – trošičku upravit další soutěž. Prostě proběhla v lese, ale Bahňák vybral takové místo, kde to v pohodě šlo.

Snad každý, když byl dítětem, hrál „cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum“, takže ani pro rodiče našich členů nemusím vysvětlovat pravidla. Doplním pouze to, že vždy první tři z každého ze čtyř kol končili. Úplně první došel netknut opět Jan.

Judman ukázal všem přítomným postavy různých hrdinů jako kupříkladu kapitán Amerika, Spiderman (čti Spajdrmen) a tak. Z těchto postav si každý vylosoval jednu, ale čtyři, ještě jednou čtyři a jednou pět bylo stejných. Bez jediného slova se pak tyto skupinky musely předváděním té které postavy dát dohromady, což se nejrychleji podařilo Michalovi, Vítkovi, Pomněnce a Janovi, kteří tak vytvořili družstvo pro další souboje.

K velké radosti všech dětí přišel čas oběda, ovšem to, co následovalo po doplnění kalorií, to stálo za to. Byl to velký turnaj ve shazování soupeře z klády. Pokaždé proti sobě nastoupily dvě družiny a v rámci tohoto zápasu hrál postupně každý s každým. Tady krom Ropáků, kterých bylo o jednoho více. Kdo z této družiny nebude v tom kterém zápase hrát, rozhodl los. Že šlo opravdu o velký turnaj, o tom svědčí i doba, kterou jsme těmto zápolením věnovali. Ještě dlužím vítěze: Byla to čtveřice, kterou určila předešlá soutěž, tedy Michal, Pomněnka, Vítek a Jan.

Na řadu přišla v podstatě klidová soutěž, běh po vyznačené trase, na které bylo pět otázek pro Lvíčata a stejný počet pro Pavoučky. Prvním hodnotícím kritériem byl počet správných odpovědí, pak rozhodoval čas, za který závodník trasu proběhl. Všechny odpovědi měl správně Ríša, který také tuto soutěž vyhrál.

Ještě jsme se společně vyfotili a začali se vracet ke Kladnu. Cestou pokračovala zvláštní desítka, kterou pokaždé vyhlásil některý z Pavoučků. Schovávat se ale šla pouze Lvíčata. Pak nastalo obvyklé hledání, do kterého se tentokrát nezapojili vedoucí, ale Pavoučci. Po dvou minutách klasického hledání se všichni tři mohli rozeběhnout do lesa a za každého člena Lvíčat, kterého našli a dotkli se ho jako první, měli bod. Stejné hodnocení samozřejmě platilo i u základního hledání. Po odehrání tří kol byla nejlepším hledačem Bonbón.

Bahňák vybral takový pěkný plácek v lese, který jsme využili na oblíbenou minutovou honičku. Pravidla jsou jednoduchá. Jeden hráč se snaží za co nejkratší čas pochytat co nejvíce ostatních s tím, že na to má pouze jednu minutu. Jen dvěma hráčům se podařilo vyřadit ze hry všechny soupeře do stanoveného limitu, nicméně nejrychleji to stihl Kuba.

Následující soutěž byla také klasická a zahráli si ji proti sobě Pavoučci a Lvíčata. Ovšem „proti sobě“ není až tak přesné. Ony soutěžily družiny Lvíčat mezi sebou, která nasbírá více lístečků z prostoru, který střežili Pavoučci. Nejvíce lístků a také prvenství získali Mufíci.

Velice atraktivní byly souboje s kulivem. Kryštof pokaždé hájil šátek, kterého se měla zmocnit dvojice útočníků. Kdo s kým bude hrát, určilo dosavadní pořadí z velké hry s tím, že zatím nejlepší dostal za parťáka toho neméně úspěšného. Tak to šlo dál, až zbyl z prostředku lichý Basti, který k sobě dostal Judmana. Souboje to byly zajímavé a nelítostné, z nich vítězně vyšel právě Basti, kterému hodně pomohl jeho parťák z řad vedoucích.

Když už jsme měli rozehrané koulovačky, zahráli si i vedoucí, kteří krom Tumaje, ten fotil, hráli proti všem dětem. Přesila ale byla taková, že si později vedoucí k sobě vzali ještě Pavoučky.

Poodešli jsme jen malý kousíček do místa, na kterém bylo možno velice dobře vyznačit hranice herního prostoru, k čemuž jsme využili i dvě zde se spojující cesty. V takovém prostoru pak došlo na koulovačku každého proti každému a hodnotilo se, kdy byl kdo vyřazen za hry. Jako poslední v poli zůstal dnes velice úspěšný Jan.

Došli jsme jen malý kousíček od místa, kde jsme ráno vstoupili do lesa. Nešli jsme ale hned do města. Čekala nás totiž ještě jedna soutěž družin Lvíčat, kterým opět pomáhal vždy jeden z Pavoučků.

Lvíčata měla rozluštit několik šifer a zařídit se podle nich. Zpravidla bylo určeno dojít za někým z vedoucích, říci mu heslo a na oplátku družina obdržela jedno slovo. Ta když se dala dohromady, vyšel konečný text. Tento závěrečný úkol splnili nejdříve Ropáci.

A ještě jeden úkol čekal všechny přítomné Pavoučky a Lvíčata: Dojít až ke kostelu bez jediného slovíčka. To dosti brzo porušila Bonbón. Po železnici se totiž blížil vlak tažený párovkou, což chtěl Tumaj vyfotit z druhé strany viaduktu, u kterého jsme se právě nacházeli, a tak se dal do běhu. S ním běželo i několik dětí, mezi nimi Bonbón. Ta pak z radosti vyřkla: „Stihla jsem to. Jo!“ Bohužel ale promluvila.

V cílovém místě naší výpravy u kostela byly vyhlášeny nejprve výsledky velké celodenní hry, ve které skončil na prvním místě Jan, stejně jako v bodování Lvíčat. Z Pavoučků byl pak nejúspěšnější Vítek.

Fotografie najdete ZDE

tumaj
2016-09-02
počet zobrazení: 2054