Třídenní výprava Pavoučků do lesů

Poslední výprava Pavoučků v každém oddílovém roce je vždy třídenní a snad jsme nikdy nejeli jinam než na naši Borůvku, na ten malý trampský sroubek kousíček od Odlezelského jezera.

V den odjezdu nebylo na Kladně nejlepší počasí, v lesích u Borůvky bylo také mokro, ale nepršelo, dokonce se objevilo sluníčko.

Po dosažení našeho cíle jsme se nejprve navečeřeli a pak hned zašli ke studánce pro zásobu pitné vody. Tím byl výčet povinností pro dnešek vyčerpán a Judman mohl začít se svým opravdu bohatým programem.

V prvních dvou soutěžích byly důležitou rekvizitou balónky. V prvním případě měli Amálka, Bonbón, Kulik, Vašík, Lukáš, Klokan, Robert za úkol udržet svůj balónek ve vzduchu a soupeřův srazit na zem. Vzápětí následovalo praskání balónků soupeřům. I tady bylo podmínkou nenechat si zničit ten svůj.

Sluníčko se chystalo zapadnout, proto Pavoučci odešli na vyhlídku, odkud tuto podívanou sledovali. Pak ještě chvilku u Borůvky u ohníčku s kytarami a už hezky na kutě. Zítra nás čeká den plný her…

V sobotu ráno jsme nejprve posnídali, vydali se do nedalekých Chrašťovic nakoupit potraviny, a pak se roztočil kolotoč dění. Jedna soutěž střídala druhou a nescházela ani etapovka. Ale pěkně popořádku.

Pavoučci odešli na Komárštejn, což je od Borůvky jen několik stovek metrů vzdálené původní tábořiště našeho oddílu. Tady začal náš příběh: Vesnici napadl drak a děti se utekly schovat do podzemí. Oním podzemím byla Borůvka, kam měli všichni doběhnout, samozřejmě že kdo dříve, tím lépe pro něj. Vašík, který splnil úkol nejrychleji, byl prvním „schovaným“.

Po návratu všech následovala klasická soutěž: Brtník. Pro jistotu doplním, že si každý vybere strom, na který se musí pověsit, jako by byl medvěd lezoucí nahoru do koruny, a vydržet co nejdéle. A kdo myslíte, že to vyhrál? Lukáš.

Teď přišla opravdu zapeklitá soutěž. Všem byly zavázány oči a z místa startu – od laviček u ohniště – se měl každý dostat ke stromu, který předtím použil jako brtník. Nejlepší paměť v této disciplíně prokázala Bonbón.

Byl čas jít připravovat oběd a tady jsme opět narazili na starou bolest v přinášení množství dřeva na oheň. Je to neskutečné, že snad všechny generace Pavoučků musí projít jakýmsi procesem, aby pochopily, že když toho dřeva přinesou velkou náruč, mají na celý víkend vystaráno. A tak se opět stalo, že přes veškeré rady dospěláků obě party vařily kolínka s gulášem (z konzervy) více než dvě hodiny.

Odpoledne pokračovala naše etapovka druhou částí, ve které se v našem příběhu děti setkaly se třemi starci, kteří vysvětlovali, že jejich zemi mohou zachránit jen statečné děti. Proto se měl každý vybavit přilbou a mečem proti nepřátelům. Přilbu si každý udělal ze šátku a meč z libovolného klacku, ale jeho délka musela být co nejpřesnější, což se podařilo Klokanovi.

Šikovnostní soutěže zařazujeme především proto, aby i méně fyzicky zdatní jedinci měli možnost dosáhnout výraznějšího výsledku. V případě hodu na pět stromů se to prokázalo na sto procent, protože zvítězila (zatím) nepříliš rychlá Amálka. Popišme si ale, oč šlo. Od startovní čáry musel soutěžící strefit určený strom. Pokud to zvládl, házel v dalším kole na druhý cíl. Pokud se někdo nestrefil, musel následující kolo opakovat hod na strom, který minul. Kdo strefil všech pět určených cílů, končil.

Zajímavým způsobem se Judman rozhodl pro odchod všech od Borůvky do lesa. Zadal úkol: Doskákat snožmo až do sedla nad naší chatou.

Hned nato následovala oblíbená stopovačka s otáčením, která patřila do etapovky, kde měly děti sledovat vojska zlého lorda Tumajorda. Při této úžasné soutěži jde jeden vedoucí vpředu a po signálu píšťalky se za ním vydají i děti. Ty se musí krýt v terénu, protože vedoucí se kdykoli může otočit a koho uvidí, toho pro toto kolo vyřadí z bojů o pořadí. Pak vedoucí pískne znovu, což znamená, že se všichni mají rozeběhnout do místa, kde vedoucí právě je. Kdo je v tu chvíli nejblíže, má největší šanci zvítězit. Jde ale také o rychlost. To všechno se opakuje několikrát a pořadí z jednotlivých kol se sčítají. Nejúspěšnější byl na této výpravě Vašík.

Po návratu na Borůvku byla svačina a po ní se šli Pavoučci umýt k jezeru s tím, že se staví ve studánce pro vodu. Ale aby to nebylo jen tak dolů a pak hned nahoru, připravila Petra cuců stopovačku, tedy trasu značenou šipkami a proloženou značkami dopisu. Namísto dopisu s úkolem byl či byly v okolí do několika metrů schovány bonbóny. Kdo cukrátko našel, ten je mohl sníst.

Další v programu nebyla zábava, ale práce. „Chcete večer sedět u ohníčku?“ ptal se Tumaj a když dostal kladnou odpověď, jinou ani nečekal, dodal: „Tak jdeme na dřevo.“

Dřeva je tady v okolí hodně, toho vhodného na vaření ne tolik, ale většího určitě ano. Každý z Pavoučků i vedoucích přinesl minimálně jeden slabý kmen uschlého mladého stromku a tuhle pořádnou porci dřeva pak rozřezali na potřebná polínka.

K večeři si každý vlastnoručně opekl buřt, který chutnal, i když byl mnohdy dosti zčernalý.

U ohně jsme pak všichni vydrželi až do pozdního večera, do doby, kdy Tumaj zavelel jít spát.

Poslední den pavoučkovské vícedenní výpravy začal samozřejmě snídaní, ale hned po ní jsme se pustili do pokračování etapové hry. Děti v příběhu musely získat lahvičky „Věčné záře“ s magickým nápojem, který je učinil neporazitelnými. Mělo to ale háček. Ty lahvičky střežily dvě ohavné bytosti.

Nevím proč Judman v příběhu použil výraz: Dvě ohavné bytosti, když tyto bytosti představoval on a Petra. A jak to vymyslel? Dole u potůčku, kde parkovala auta, byl také Tumajův přívěsný vozík. Do něj vedoucí vložili výkonnostní kolíky všech přítomných dětí. Každý se pak měl dostat k vozíku, aniž jej chytila některá z příšer, najít tam svůj kolík a pokud stihl doběhnout za určenou čáru, získat onu kouzelnou lahvičku. Nakonec se to podařilo všem.

Etapovka hned pokračovala posledním dějstvím, ve kterém měl každý doběhnout na Borůvku, kde sídlil lord Tumajord. No a kdo myslíte, že toho lumpa představoval? Samozřejmě Tumaj.

Do oběda bylo ještě dost času, a tak jsme si zahráli nejprve petang s výkonnostními kolíky a pak jsme házeli kroužek k cíli. Vítězi těchto disciplín byli Robert v petangu a s kroužkem si nejlépe rozuměl Klokan.

V průběhu přípravy oběda Judman vytyčil trasu vědomostního závodu, kde byly otázky z historie Pavoučků. Nejvíce správných odpovědí měl Kulik.

Následně nás čekala zde často opakovaná a vždy jiná honička s liščími ocásky, tedy minutová honička s vytrháváním šátků zpoza kalhot. Tady byl nejúspěšnější Vašík.

Vyrazili jsme do lesa a hned ve starém lomu jsme házeli tenisový míček na velký kámen, od kterého se měl tenisák odrazit co nejdále. Tady si velice dobře vedl Robert.

Hodit míček co nejdál, to není až tak velké umění, ale aby při tom zůstal na cestě, to už je složitější. Nicméně naši Pavoučci si s tímto úkolem poradili vcelku dobře, nejlépe ale Lukáš.

Zahájili jsme třetí soutěž této vycházky, ale nedohráli. Začalo pršet a my se vrátili do srubu.

A pršelo docela dost. Nám to ale v tu chvíli vůbec nevadilo, protože uvnitř naší Borůvky je hezky, i když venku lije.

Na řadu přišla hra s šestistěnnou hrací kostkou, která se jmenuje „Do sta“. Pravidla jsou jednoduchá. Hráč hází kostkou a podle toho, kolik mu na ní padne oček, tolik si připisuje bodů. Házet může, jak dlouho uzná za vhodné, nebo dokud mu nepadne jednička. Ta totiž maže všechno, co hráč právě v tomto kole naházel. Nepadne-li jednička a hráč po zisku nějakého počtu bodů „podepíše“, zaznamenají se mu body do součtu. No a kdo má první stovku nebo ji překročí, vítězí. Nejvíce se tady dařilo Lukášovi, který byl možná opatrný a moc neriskoval.

Venku přestalo pršet a my jsme se pustili do balení věcí a úklidu srubu. Dobrovolníci pak vzali s sebou kotlíky, které zde byly schovány od minulého týdne od Lvíčat, a odpadky, které jsme dopravili do civilizace do kontejnerů.

To už jsme se ale s naším třídenním útočištěm rozloučili hlasitým „Ahoj“ a vydali se pěšky nejprve na cestu k autům a jimi pak do Kladna.

Fotografie najdete, kliknete-li sem

tumaj
2016-09-02
počet zobrazení: 2056