Tři dny na hradě

Málo dětí – hodně soutěží a dostatek sněhu. To je hrubá charakteristika letošní pololetní výpravy Lvíčat na hrad Helfenburk.

Rozhodně nám tentokrát přálo počasí, i když sluníčka jsme si užili jen chviličku v poslední den. Na to, že byl únor, bylo velice teplo, přes den rozhodně nad nulou, což bylo dobré, neboť se dobře lepil sníh, čehož jsme hodně využili, poprvé hned po příchodu na hrad. Bahňák vyhlásil první soutěž, ve které jsme měli uválet tři sněhové koule a dát je na sebe, aby vznikl co nejvyšší skorosněhulák. Tou dobou Tumaj s Hopikem otevírali srub a chystali se zatopit.

Sněhové koule z uvedeného zápolení jsme ještě využili a převezli k myší díře, kde instruktor Standa začal stavět druhou pevnost. Jedna totiž již byla uprostřed nádvoří a prý obě budeme potřebovat.

Ještě jsme došli ke studánce pro vodu a pak se šli do srubu ubytovat a naobědvat.

Odpoledne jsme pokračovali v soutěžích se sněhem. Nejprve si vždy jeden stoupnul ke zdi a ostatní ho obtesávali sněhovými koulemi. On se nesměl hnout ani mrknout, ostatní nesměli zasáhnout jeho.

Klasickou soutěží se sněhem je stavba věžiček. Dostali jsme deset minut na to, abychom postavili co nejvyšší stavbu. Snad každému to spadlo, některým dokonce několikrát.

Každý měl teď před sebou věžičku, někdo vysokou, jiný nízkou, a začal boj o to, čí věžičku dříve shodíme. Smělo se bojovat pouze sněhovými náboji a zprvu jsme nesměli útočit na soupeře hned vedle sebe.

Když se sníh pěkně lepí, dá se naplácat i na zeď. A právě tohle nás teď čekalo. Byla to rychlovka, po které jsme šli před hrad na takový rovný plac, kde byly již zavát stopy nejspíš po čtyřkolce. Vyjeté koleje jsme využili na vytvoření pěšinek a zahráli jsme si eskymáckou honičku.

Ještě před svačinou jsme udělali několik velkých sněhových koulí a dovezli je opět k myší díře, aby měl Standa materiál na stavbu opevnění, už třetího, které začalo vznikat tentokrát na druhou stranu od toho, které tu již kdosi vystavěl před námi.

Protože jsme tu měli troje sáňky, mohli jsme hned po svačině jít sjíždět po cestě ke studánce. Zprvu to nešlo, protože tu byl hluboký sníh, ale když jsme to párkrát projeli, dalo se dojet docela daleko.

Začátkem února je venku přeci jen docela brzy tma, takže jsme se přesunuli do podkroví srubu, kde nás čekaly postupně hádanky, oblíbené město, rostlina, jméno a vodní tok, dále škodič a po něm jsme měli postupně naházet kostkou všech šest čísel. To vše završila pamatovací soutěž „Jel jsem na tábor a vzal jsem si s sebou…“, při které každý přidá jeden předmět, a to všechno si máme pamatovat a opakovat.

Podle výsledků bodování prvního dne nás Bahňák v den druhý rozdělil na dvojice, ve kterých byli Standa s Pomněnkou, Kuba s Bastim a Frodo se Sofií. Nicméně ze všeho nejdříve jsme nařezali nějaké dříví do srubu.

Prvním úkolem dnešního programu bylo rozluštit několik hádanek, což bez nápovědy zvládli pouze Kuba s Bastim.

Se stejným výsledkem skončilo i druhé klání, což byl závod psích spřežení, kde psy nahradily dvojice kamarádů, které táhly za sebou troje spojené saně.

Po těchto závodech jsme se vydali do věže, odkud tentokrát nebyl prakticky žádný výhled, protože se hodně zamlžilo. Nicméně jsme tu stihli určování světových stran. Sešli jsme do patra do trucovny, což je vlastně zdejší klubovna, která je stylově zařízená a kde nám Tumaj vyprávěl trochu o historii hradu.

Před polednem nás čekal ještě jeden závod pro dvojice. Záleželo na nás, jak jsme si to zorganizovali, ale úkolem bylo donést od studánky dva kanystry plné vody.

Po vydatném obědě jsme si trošičku odpočinuli a pak jsme vyrazili opět ven vybaveni jedněmi sáňkami a lopatou. A k čemu to všechno bylo? Lopatu jsme mohli použít na stavbu co nejvyšší věže, což už tady bylo, ale dnes jsme závodili ve dvojicích. Stejně tak tady bylo psí spřežení, jenže teď musel jeden táhnout sáně, na kterých seděl parťák, a někde na trase jsme si to museli vyměnit.

Zajímavý byl pak závod na bázi eskymácké honičky, ale tady čtyři z nás měli unikat (každý mohl běhat samostatně) zvolené dvojici, která měla za úkol ostatní pochytat. Háček byl ještě v tom, že za chyceného se počítal ten, koho se dotkl nejprve jeden a pak i druhý z pronásledovatelů.

Pěšinky eskymácké honičky jsme využili ještě jednou, když se dvojice musely držet za ruce a ta, která byla určena, naháněla ostatní. Na závěr jsme si v těch pěšinkách zahráli na honěnou.

Zašli jsme do srubu na svačinu a také si zahrát jednu deskovku, to prý abychom nabrali síly na další program, který probíhal opět venku.

Venku před srubem vyfasovala každá dvojice jednu svíčku, která byla zapálená. Museli jsme se opět držet za ruce a za úkol jsme měli ostatním sfouknout jejich plamínek no a samozřejmě svůj uhájit.

Na to navázala další noční hra. Standa s Hopem pouštěli od věže svítící balónky, které jsme dole na nádvoří měli chytat. K tomu hodili i jeden jiskřící míček, který byl za více bodů. S tímto míčkem jsme pak chvilku hráli vybíjenou každý proti všem.

Do hry se konečně dostaly ony tři pevnosti. Každá dvojice obsadila jednu a dala si do ní svůj nafouknutý balónek. O ten se vlastně bojovalo. Kdo dokázal shromáždit ve své pevnosti všechny tři balónky, zvítězil. Věřte nevěřte, ve třech soubojích, to aby se všechny party prostřídaly ve všech pevnostech, vyhrál vždy někdo jiný, takže to bylo nerozhodně a muselo se to rozjet znovu. Jenže dnes už byla velká tma, takže jsme si to nechali na zítra.

Večer jsme si zahráli opět ve dvojicích velkou lodní bitvu na čtverečkovaných papírech a potom Bahňák zařadil, i když nás bylo tak málo, oblíbenou mafii.

Poslední den našeho pobytu na Helfenburku začal kontrolou bodovacích věcí, které krom Bastiho měli všichni všechny. K tomu pro tentokrát přibyla kontrola kápézetky, což dopadlo o dost hůř. Každému z nás něco chybělo. Tak si to kamarádi nezapomeňte doplnit.

Venku jsme nejprve pokračovali v bojích o pevnosti a tentokrát Standa s Pomněnkou nedali nikomu šanci. Vyhráli dva souboje, Sofie s Frodem jednou a Basti s Kubou, kterým se hodně dařilo včera, vyšli tentokrát zcela naprázdno.

Dnes jsme obešli celý hrad v doprovodu Hopika, který nám zpřístupnil kupříkladu i sklep, kam se každý nedostane. No, sklep. Ono je to spíš takové velké skladiště nářadí a všeličeho, co zde používají na opravy hradu.

Protože dnes bylo jasno, i sluníčko se na okamžik ukázalo, vystoupali jsme ještě jednou na věž, odkud byl tentokrát opravdu pěkný výhled. Při návratu jsme se chviličku zdrželi ještě v mezipatře, kde jsme hráli slovní fotbal. Když vypadl předposlední hráč, zbyl tedy pouze vítěz, sešli jsme všichni zpět dolů na nádvoří.

Před obědem jsme stihli ještě hod kládou do dálky, žonglování s koštětem a odraz míčku od stromu. Oběd, balení, úklid a ještě závod, při kterém jsme museli před sebou tlačit saně, a na samotný závěr vytrvalostní souboj, kdo vydrží nejdéle stát na špalku na jedné noze. Tuto soutěž nakonec vedoucí museli ukončit, protože Sofie a Frodo stáli jako sochy opravdu hodně dlouho a my už museli odcházet.

Jako s každým naším tábořištěm jsme se i s Helfenburkem rozloučili naším hlasitým „ahoj“ a vzápětí jsme se vydali na cestu zpět ke všedním starostem.

Fotografie najdete, kliknete-li sem

tumaj
2017-09-15
počet zobrazení: 2056