Zimní výprava Pavoučků

Ještě týden před naší výpravou bylo všude hodně sněhu, ale obleva tu vrstvu snížila na minimum, na kterém se již jen těžko dalo sáňkovat, čemuž jsme se museli přizpůsobit i my. Proto naše výprava, sto čtyřicátá třetí v pořadí, začala v klubovně, později jsme se vydali ven a závěr proběhl opět pod střechou.

Krom šesti Pavoučků a tří vedoucích tentokrát na výpravu přišla i Judmanova dívka Darina, která se také zapojila do programu.

V první soutěži měli všichni krom jednoho zavázané oči. Jediný vidoucí pak měl za úkol po dobu dvou minut unikat všem ostatním, kteří ho hledali podle sluchu i tak nějak na náhodu. Pokud byl vidoucí chycen, musel být ještě poznán po hmatu podle hlavy. Postupně se vystřídali všichni Pavoučci a Klokan, Kulik a Ondra nebyli chyceni, tudíž zvítězili.

Poté Judman vybral Honzika a Ondru jako kapitány, kteří si k sobě vzali vždy dva další kamarády. Vznikla tak družstva, která měla za první úkol obkreslit jednoduchého méďu. Mělo to ale háček. Všichni v družstvu házeli postupně šestistěnnou kostkou, komu padla šestka, běžel k předloze a podle pořadových čísel obkreslil na papír svého družstva hlavu, která byla tímto číslem označena. Druhý šťastlivec obkreslil dvojku, další trojku a tak až do chvíle, kdy byl medvídek překreslen celý. Více štěstí měli a tedy i více šestek padalo družstvu vedenému Honzikem, kam ještě patřili Bonbón a Viky.

Pro prověření, kdo jak dobrou má paměť, využíváme takzvanou Kimovku, chcete-li Kimovu hru, při které soutěžící jednu minutu pozorují deset předmětů a pak mají z paměti vylovit, co že to tam všechno bylo. Tady byla nejlepší Bonbón.

Další poznávačka byla velice zajímavá. Všichni se sesedli ke stolu a pod ním si postupně posílali pět předmětů, které měli pomocí hmatu poznat. Když všechny předměty prošly rukama všem, zase se psalo. Nejlepší byla znovu Bonbón, která poznala všechny předměty.

A zase přišla ke slovu družstva. Postupně každý vedoucí v duchu odříkával abecedu, a když byl určeným hráčem zastaven, vyřkl písmeno, ke kterému dospěl a od kterého měla družstva nanosit co nejvíce předmětů. Kouzlo bylo v tom, že třeba pantofel mohl být od P, ale také od b-ota nebo o-buv. Tentokrát se úspěšnějšími stala trojice Ondra, Klokan, Kulik.

Bylo deset hodin a my jsme se vydali ven. Hned před klubovnou rozdala Darina každému účastníkovi včetně dospělých po deseti lístečcích a Judman zakázal slova „ano“ a „ne“. Kdo takové slovo použil a byl někým usvědčen, musel mu předat jeden ze svých lístečků. Soutěž trvala až do návratu do klubovny, ale já již teď prozradím, že první vypadl Ondra, pak Klokan, později Kulik a Viky. Pouze Bonbónovi a mlčenlivému Honzikovi nějaké lístečky zůstaly, a protože Bonbón jich měla více, zvítězila.

První zimní soutěží bylo posílání třídecové petky s vodou po zledovatělé cestě do dálky. Mělo to ovšem pravidlo, že se lahvička musela poprvé dotknout země do určené vzdálenosti od odhodové čáry. Po třech kolech bylo jasné, že vítězem se tady stane Klokan, jehož jeden z pokusů byl nejlepší.

Když jsme doklouzali o kus dál, jinak se pohybovat na zledovatělých cestách nedalo, přišla na pořad další soutěž mezi družstvy. Tentokrát první soutěžící skočil od určené čáry snožmo co nejdále. První ze soupeřů skákal z místa, kam protivník dopadl, do protisměru. Pak se prostřídali druzí a nakonec i třetí. Pokud poslední skákající překonal čáru, jeho družstvo bylo lepší, pokud nedoskočil, zvítězil soupeř. Tady se opět dařilo Honzikovu družstvu.

Dorazili jsme k cihlové stěně, která byla kdysi součástí stezky s různými tělocvičnými zastávkami. Tato stěna odolala všemu a snad jako jediná ze všech ještě funguje. Jsou u ní různé žebříky a skluzavky, takže ji lze dobře využít i pro náš oddíl. Právě tady Judman uspořádal překážkový závod a po obědě soutěž v odrazu tenisového míčku do dálky.

Tu první soutěž vyhrál Klokan, tu druhou Bonbón, která tu také tak trochu oslavila své narozeniny. Všichni přítomní Pavoučci i dospěláci jí poblahopřáli a odměnou jim byly malé čokoládičky.

Některým dětem byla již zima od nohou, a tak jsme zamířili zpět k naší klubovně. Cestou ovšem proběhla ještě jedna soutěž pro družstva. V určeném prostoru byly rozmístěné lístečky s různými symboly. Tyto lístečky měla družstva nasbírat, jenže ony je chránili Judman s Fandou, takže to bylo o dost složitější. Kdo byl totiž chycen, musel si pro nový život k nedaleké bříze. Doplním už jen, že úspěšnější bylo Honzikovo družstvo.

Po návratu do klubovny jsme si nejprve zahráli „Tik ťak bum“, ale jen tak, tedy ne na body. Na ty byl velký turnaj v boji o liščí oháňky. To si každý dal zezadu za kalhoty napůl svůj šátek a ten měl hájit proti soupeřům, aby mu ho nikdo nevytrhnul. No a naopak každý měl za úkol sebrat oháňku soupeři. Kdo zůstal poslední, dostal bod a po zisku tří bodů hráč končil. Jako první se to podařilo Bonbónovi.

Velice zábavná byla hra, kdo se nejdříve zbaví šesti krystalů. To ovšem záleželo na tom, kolik oček komu padlo na šestistěnné kostce, ale také na taktice vkládání či vybírání krystalů z herního válečku. Hodně štěstí, ale i umu prokázal Kulik, který tuto složitou soutěž vyhrál.

Boj o čepice je souboj, který se zpravidla hrává venku, ale jak se ukázalo, tak i v klubovně má také svůj půvab. Každý hráč si před každým zápasem nasadil čepici a jeho úkolem bylo tu svoji uhájit a soupeřům ji stáhnout z hlavy. Kdo zůstal poslední, tedy jako jediný s čepicí, získal bod a při zisku tří bodů soutěžící končil – zapsal si pořadí. To se jako prvnímu podařilo Klokanovi.

Vzápětí přišla opět ke slovu družstva, která si proti sobě zahrála cosi podobného hokeji. Tedy hokeji byl podobný pouze puk ze dřeva, hrálo se jinak. Hráči seděli na zemi a směli se pohybovat jedině po zadku. Puk se nesměl zakrývat tělem, přihrávky byly povoleny a namísto hokejek jsme používali vlastní ruce. Kotouč se nesměl do ruky uchopit, ale smělo se do něj vlastně pouze plácat. Tentokrát bylo úspěšnější Ondrovo družstvo.

Boj o obdélník je častou a oblíbenou zábavou Pavoučků. Judman dnes ale připravil odlišnou variantu. Zatímco jindy se zápasí o to, kdo bude mít v obdélníku chodidlo, dnes tam musela být ruka. Úžasné bylo, že obě děvčata bojovala jako lvice, a čemž svědčí fakt, že Viky skončila třetí a Bonbón dokonce zvítězila.

I následující souboj nebyl neznámý, ale opět tu došlo k jistým změnám oproti obvyklé variantě. Normálně se má velký míč uvést do pohybu hozenými tenisáky. Dnes družstva měla pomocí velkých míčů dopravit do branky soupeřů míček tenisový. I tady bylo úspěšnější družstvo vedené Ondrou.

Pro další soutěž Judman rozdělil šestici přítomných Pavoučků do následujících dvojic: Bonbón s Honzikem, Klokan s Viky a Kulik s Ondrou. V tomto pořadí dvojice i skončily. A v čem? Měly se dostat z jednoho roku napříč klubovnou do druhého s tím, že nesměli šlápnout na zem a přitom museli přesunout do určeného místa jeden stůl a tři židle.

Čas kvapil, ale my jsme stihli ještě jednu skvělou hru, která se jmenuje do sta. Úkolem je naházet postupně šestistěnnou kostkou právě onu zmiňovanou stovku, nebo se prostě dostat přes toto číslo. V každém kole měl každý neomezený počet hodů a sérii ukončil buď „podpisem“ toho, co naházel, to se mu pak přičetlo k tomu, co měl již z dřívějška, nebo mu padla jednička, která všechno dosažené v tomto kole mazala. Jako první dosáhl stovky Kulik.

Výpravu, která se částečně odehrála venku, částečně v klubovně, jsme zakončili jako vždy vyhlášením výsledků dnešního bodování, kde o vítězi rozhodovala až předposlední soutěž. My totiž v případě shodného součtu všech bodů počítáme jako lepšího toho, kdo byl úspěšnější v poslední soutěži, a protože tentokrát Klokan i Bonbón byli v závěrečném klání nastejno, rozhodly výsledky soutěže předposlední, kdy byla úspěšnější Bonbón, která tak odsunula na druhou příčku Klokana. A zase rozhodovalo tak málo!

Bonbón si tedy odnesla z této výpravy důkaz pro nejúspěšnějšího Pavoučka a Klokan zpytoval svědomí, zda přeci jenom nemohl někde ten jeden bodík navíc získat. Všichni jsme ale bez rozdílu umístění prožili další pěkný den.

Fotografie jsou zde

tumaj
2017-09-15
počet zobrazení: 2054