Výprava – jako na jaře

Třístá osmdesátá první výprava začala v Rozdělově u kostela sv. Václava. Bylo nás tam celkem sedm Lvíčat: Hanka, Basti, Pomněnka, Standa, Honza, Kuba a Áňa. Hned po začátku jsme se rozdělili do dvou skupin. V první skupině byli Áňa, Kuba a Standa a vedoucí Tumaj, v druhé Basti, Hanka, Pomněnka, Honza a s nimi Bahňák. Každá skupina měla jiné instrukce pro cestu, ale stejný cíl, dojít na místo zvané Kalspot.

V průběhu cesty jsme shromažďovali předepsané předměty (například hlemýždí ulitu nebo list javoru), jejichž nalezení se posléze stalo naší výhodou. Po doražení na určené místo jsme začali být ostražití, protože součástí instrukcí bylo, že na nás cestou od Kalspotu na naši oblíbenou louku může zaútočit druhá skupina. K bitvě kulivem došlo těsně před dosažením louky a vítězem se stalo Aniččino družstvo.

Po bitvě následovala soutěž ve sběru bonbónů na čas, která neměla vítěze, jen sedm ochotných soutěžících. Poté následovala skutečná soutěž, orientačně-znalostní běh po šipkách, doplněný zodpovídáním otázek týkajících se názvů indiánských měsíců. Vyhrál Basti, protože toho o indiánských měsících znal nejvíc a zároveň doběhl v nejlepším čase.

Po obědě následovala další hra. Jejím účelem bylo shodit tenisák ze hřbetu ruky určenému soupeři a přitom nepřijít o svůj. Háček byl v tom, že tenisák musel na hřbetu ruky zůstat, aniž bychom jej přidržovali prsty. Vyhrál Jan, kterému vzhledem k délce jeho končetin nedokázal nikdo tenisák vyrazit.

Další body se daly získat, pokud jste měli správnou výbavu v batohu. Házelo se kostkami a pět bodů získal každý, kdo s sebou měl věc, na kterou ukázalo to které číslo, které padlo. Házelo se celkem třikrát, tedy bylo možno získat celkem patnáct bodů. Dalších deset obdržel každý, kdo měl košili, a dalších dvacet bodů za kulivo a nárukávníky.

Potom jsme hráli tábornickou obdobu hry Zeměkoule. Ze šátků jsme vytvořili kruh a stoupli si kolem něj. Každý z nás přitom reprezentoval jeden stát, a pokud Bahňák vyvolal naše jméno, příslušný „stát“ běžel do kruhu, chytil tenisák a slovem „STOP“ zastavil ostatní státy, které měly za úkol doběhnout co nejdále. Poté se zvolený snažil vybít nejblíže stojícího kamaráda, který směl uhýbat, ale nesměl odlepit nohy od země. V této kategorii jsme žádné body nezískávali, ale celkem jsme se pobavili.

Následoval indiánský fotbal – měli jsme tenisák dokopat na vršek kopce jen za použití nohou a cesta, kterou k tomu zvolíme, byla jen na nás. Nešlo ani tak o sílu v nohou, jako spíš o schopnost si poradit v terénu. Nejlépe z toho vyšla Áňa, která to celé „obešla“ po sice delší, ale vcelku schůdné cestě.

Po fotbale přišel na řadu běh pro nářadí. Názvy nářadí, které bude potřeba při stavbě nové kůlny a latrín na naší táborové základně, byly napsany na lístečky a rozmístěné v terénu. Dříve vytvořená družstva soupeřila mezi sebou, kdo první najde lístek se zadaným názvem nářadí. Znovu byli nejrychlejšími hledači členové Aniččina družstva.

Kvůli další hře jsme se rozdělili na nová družstva v novém složení: Standa + Pomi + Hanka + Áňa a Bahňák + Kuba + Honza + Basti. Jedno družstvo bránilo malé návrší a na něm šátek uvázaný na stromě, druhé se ho mělo zmocnit (dotknout). Hru bylo třeba opakovat, protože družstva byla co do bránění a kořistění vyrovnaná. Nakonec bylo úspěšnější v poměru tři ku dvěma družstvo Bahňák a spol.

Kousek před naším cílem jsme se pustili do staré francouzské hry zvané Pétanque (čti petang). Stručná pravidla hry spočívají v tom, dohodit velkou těžkou koulí co nejblíže k maličké kuličce, zvané košonek, neboli prasátko. Je povoleno vyšťouchnout přitom soupeřovu kouli, pokud leží blíže prasátku. V našem pojetí se košonkem stal golfový míček a velké koule jsme nahradili výkonnostními kolíky. Jako první provedl dva hody nejblíže košonku Jakub, který tak celou hru vyhrál.

V průběhu cesty jsme třikrát hráli hru „Desítka“, při které je potřeba se v omezeném časovém limitu schovat v terénu tak dobře, aby člověk nebyl k nalezení hledačem z cesty. Pokud se vám podaří schovat tak, že nejste nalezeni, získáváte bod.

Po sečtení všech bodů za celou výpravu jsme před kostelem mohli vyhlásit vítězem Standu se sto dvaceti pěti body.

Březnová, skoro jarní výprava na místo zvané Kalspot, se nesla v duchu krásného slunečného počasí a přestože naším cílem byly mokřady, vrátili jsme se všichni se suchými botami a dobrou náladou.

Zapsala Pomněnka

Fotografie jsou zde

tumaj
2017-09-15
počet zobrazení: 2053