Namísto Borůvky Tumajova chata

Závěrečná výprava Lvíčat měla být velkým podnikem se spoustou různých soutěží, her a dovedností pro všechny současné členy. Nakonec bylo ale vše jinak. Přihlásili se totiž jenom tři kluci Basti, Kuba a Jan. Z těchto důvodů rozhodl Tumaj především o změně místa konání této výpravy a namísto na Borůvku jsme zamířili na chatu našeho vedoucího, která je něco přes deset kilometrů od Kladna na Kačáku u Roučmídova mlýna.

Sraz byl na vlakovém nádraží, kde nám byly odebrány batohy, které vezl Tumaj autem, a my vyrazili pod Bahňákovým dohledem podle popisu k výše uvedenému cíli.

Po většinu cesty nás vedla modrá turistická značka, která nás dovedla přes Valdek na Nouzov, odkud jsme sešli do údolí Kačáku do Poteplí po žluté a kde jsme přešli na červené značení, které nás dovedlo až k našemu cíli.

Těch skoro třináct kilometrů nám zabralo docela dost času, takže jsme ten večer stihli již sotva večeři, soutěž ve zbavování se krystalů a šup hezky do spacáků, každý hezky na svoji postýlku.

Ráno jsme posnídali na terase jako někde u moře, i když švédský stůl to zrovna nebyl. Pak jsme z auta donesli zbylé potraviny a dostali první úkol: Vyrobit kolíky, které jsme pak použili jako branky na takový malý kroket. Byl sice malý, ale zajímavý už tím, že některé branky byly do kopce, takže se stávalo, že po úderu koule projela brankou tam (další úder navíc), ale zase zpět (tedy další úder). A tak se na tomto místě mohlo nasbírat i větší množství úderů. To se to pak hrálo. Na druhou stranu se mohla koule zakutálet pod keř nebo pod takovou boudičku, a to se pak špatně dostávala zpět do hry.

Ještě dopoledne jsme vyrazili na Mostecký Mlýn, odkud jsme se svezli zpožděným autobusem přes dvě vesnice do míst, odkud jsme pak došli na zříceninu hrádku Jinčov, což je jediná takto zachovalá památka tohoto druhu v okrese Kladno. Pod Jinčovem jsme se naobědvali, hrádek jsme si prohlédli a pak se vydali podle potůčku dolů asi tak dva kilometry, kde byl soutok dvou potoků. Toto místo je zajímavé tím, že se tu setkávají hranice tří okresů. A tak se stalo, že na našem obrázku vlevo stojí Jan v kladenském okrese, Kuba v rakovnickém a Basti v berounském.

Z tohoto místa jsme se vrátili k hrádku a vydali se, teď už po svých, na cestu zpět k chatě. Cestou nás ale čekalo několik soutěží i praktické vysvětlení turistického značení včetně zajímavostí, které lze vyčíst na rozcestnících.

Tíkaná, to je taková zajímavá, ale pro někoho složitá hra. V prvním kole hází všichni na první cíl, v našem případě to tentokrát bylo tenisákem na kameny, a pokud se strefí, pokračuje v dalším kole na cíl vzdálenější. Pokud cíl mine, hází na týž znovu při dalším pokračování a je-li opět neúspěšný… Jde to pořád dokola, dokud soutěžící nedosáhne poslední mety.

Při další větší zastávce jsme měli za úkol položit svůj výkonnostní kolík co nejdál od určené čáry. Tady měl velkou výhodu dlouhý Jan. Teď mi tak napadá „Dlouhý Janek“ – film Ať žijí duchové.

Čekalo nás ještě pár kilometrů, ale všichni šlapali jako zkušení táborníci. Nikam se nehnali, povídali si, a tak jim cesta krásně utekla.

Po večeři a ohodnocení bodovacích věcí jsme uspořádali souboj v „Člověče nezlob se!“, probrali jsme se trošku znalosti značek turistické mapy a pak následoval turnaj v dámě.

Na dopoledne posledního dne byl naplánovaný výstup na nejvyšší vrchol okresu Kladno, což je nedaleký Vysoký vrch. Nešli jsme tou nejkratší cestou, ale to jen proto, abychom nekopírovali cestu tam a zpět.

Po výstupu na vrchol jsme se nejprve zběžně seznámili s historií spojenou s tímto místem. Samozřejmě, že jsme vystoupili i na zdejší rozhlednu a do jejího žebříku jsme se pak snažili hodit šátek, v prvním kole do prvního okénka, ve druhém do druhého, tedy, pokud jsme v tom zahajovacím strefili určený cíl. Tak to šlo až k sedmému okénku.

Krátce nato jsme vystoupili opravdu na nejvyšší místo a tam se také vyfotografovali. Záhy jsme prolezli „měřítkem obezity“, což je puklina mezi dvěma částmi dříve jednoho kamene.

Z Vysokého vrhu jsme sestoupili druhou stranou a jen kousek od úpatí nám Tumaj nechal nanosit rovných padesát borových šišek. Nikdo jsme si neuvědomili, že jsme před chviličkou po spoustě šišek šlapali při sestupu, a tak jsme je nosili zpod jednoho stromu z druhé strany.

Obloukem jsme se dostali na širokou cestu, kde jsme si každý na svém šátku uvázali na jednom konci uzel a vytvořili tak jakousi kometu. Tou jsme pak házeli k určenému cíli. Kdo byl v daném kole nejblíže, získal bod, a kdo jich nasbíral pět, končil.

Po obědě jsme se připravili na zpáteční cestu, ale protože jsme jeli autem, bylo ještě dostatek času na další soutěže, jako je házení létajícího talíře na co nejméně pokusů kolem chaty, nebo na složitou soutěž, ve které musí hráč stát v kruhu, vyhodit do vzduchu míček, odložit kámen co nejdále od kruhu, v případě, že z něj vyběhl, se vrátit a chytit míček. Pak byl pokus platný. Vězte, že jen skloubit vyhození míčku a položení kamene je složitou záležitostí.

Následovala naprosto nenáročná soutěž v házení talíře na studnu s tím, že ten musel zůstat na dřevěném krytu. Každý soutěžící si ale mohl zvolit vzdálenost, ze které bude házet, a v případě platného pokusu se mu počítala právě tato vzdálenost.

Velice častou soutěží bývá u Lvíčat petag, ovšem hraný ne železnými koulemi, ale třeba se šátkem, jako dnes. Zkrátka jsou to takové varianty petangu.

Po té jsme se přesunuli na verandu, kde jsme si zahráli boj o cukrátka, ve kterém se buď vkládal bonbón do příslušného políčka, nebo, byl-li tam, se bral. Výjimkou bylo skladiště, tedy políčko s číslem sedm, kam se pouze vkládalo. Házelo se dvěma šestistěnnými kostkami a pokud někomu padly dvě jedničky nebo dvě šestky, bral všechno, co v ten moment na hracím plánu bylo, včetně obsahu skladiště. Pak ovšem musel házet znovu a měl-li „štěstí“ a opět mu padlo některé z těch čísel, musel na každé políčko vložit po jednom bonbónu, což se stává málokdy, ale dnes jsme to zažili hned několikrát.

Když už jsme byli u stolu, zvolil Tumaj odkládání zápalek na hrdlo lahve. Každý má jistý počet sirek a po jedné, vždy když je na něm řada, může jednu položit na to, co si tam soutěžící sami narovnali. Spadne-li někomu zápalka nebo i více, bere si všechny a musí se dál pokoušet se jich zbavit.

Program této výpravy zakončily blechy. Co že to je? To se velkým dřevěným kolečkem mačká na samém okraji kolečko malé, které má skočit a skončit v takové celkem malé mističce. No a jde o to, kdo to zvládne na méně pokusů.

To už byl ale nejvišší čas pozavírat okenice u chaty a dojít k autu, které bylo opravdu plné, protože se sem muselo vejít pět osob i naše batohy. Tedy, Tumaj si tu věci nechal, že prý si je odveze někdy v týdnu. I tak jsme byli docela namačkáni, ale nemuseli jsme tentokrát jít pěšky.

Výprava se třemi členy nikdy nemůže být ohromná, ale když se to stane, že se sejde jen tak málo Lvíčat, program se prostě upraví, aby se ti, kteří jediní přišli, nenudili. Oni přeci nemohou za to, že ostatní nejeli.

Fotografie jsou zde

tumaj
2017-09-15
počet zobrazení: 2068