Výprava Pavoučků – tohle by se stávat nemělo

Nelekejte se prosím. Na výpravě, kterou vás teď provedu, se nestalo nic špatného. Co by se stávat nemělo, je to, že se jí zúčastnili pouze dva členové naší družiny. Chápu, že někdo je nemocný, rozumím tomu, když dá někdo předost před naší akcí akci jiné, ale pak to může dopadnout přesně tak, jako tentokrát. A pro dvě děti se dělá program složitě. Naši vedoucí však prokázali, že i takovouto situaci dokážou zvládnout, a za to jim patří velký dík.

Sraz jsme měli v Rozdělově u kostela a krom toho, že přišli jenom dva členové, ještě drobně pršelo. Rozhodnutí bylo jednoznačné. Autem jsme se svezli k naší klubovně a využili její pohostinnosti. Ne na dlouho. Po zhruba hodině, když déšť ustal a dokonce vysvitlo sluníčko, jsme vyrazili ven.

V klubovně Fanda narychlo upravil etapovou hru, která byla připravena pro větší počet hráčů, a dvojice Johanka a Kuba se vydala po stopách Emila Holuba na cestu do Afriky. Nejprve soutěžící museli sehnat peníze od lidí, kteří se jim upsali – sehnat podpisy všech přítomných, pak bloudili v mlze, dávali dohromady mapu, kterou na kousky roztrhal jakýsi pes, imitovali jsme ošetření zranění a také lovili divočáka tím, že jsme na jeho kresbu házeli šipky. Nakonec došlo i na souboj s domorodci, to když jeden ze soutěžících pomocí dvou gumových míčů měl co nejrychleji vybít všechny přítomné. Když se ale k míči dostal soupeř, mohl protivníka zdržet tím, že ho strefil a on si musel udělat pět dřepů.

Po skončení této velké hry bylo venku ještě nevlídno, a tak jsme si zahráli takovou cvrnkačku, kterou vidíte na obrázku vlevo.

Venku vysvitlo sluníčko, a tak jsme vyrazili do lesa, kde nás jako první čekalo běhání pro cukrátka. Těch bylo sedm, vždy asi tak metr od sebe, a úkolem bylo za minutu jich posbírat co nejvíce. Jenže ono se smělo běžet pro jedno cukrátko, odnést ho za startovní čáru a pak teprve běžet pro další. Nicméně Johanka i Kuba si nanosili po sedmi bon-pari.

Sluníčko teď pěkně hřálo a nás čekala za chviličku další soutěž, házení míčku na určené stromy.

O něco dál Tumaj položil doprostřed cesty tenisák a soutěžící se snažili hodit svůj výkonnostní kolík co nejblíže tomuto cíli.

Když jsme přišli na takovou pěknou cestu, kouleli jsme puk do dálky. Poté nás čekalo další pochodování přes pole, kde nepříjemně foukalo. Když jsme ale zašli za křoví, bylo příjemně a my mohli uspořádat soutěž ve skocích snožmo. Johanka skočila jedním směrem a kam dopadla, odtud skákal Kuba, ale na opačnou stranu. Tak se to opakovalo třikrát, než vzešel celkový vítěz.

Z pole jsme později vcházeli do lesa a tady byl závod v prolézání závorou, která má bránit vjezdu aut.

Došli jsme až kousíček od mohylového pohřebiště na Hoře u Velké Dobré, kde na kládách statných stromů uspořádal Fanda s Hanikulikem souboje, kdo koho shodí z klády dolů. Hned nato následovalo další shazování, ale tentokrát se jednalo o odštěpky dřev, kůru či malé špalíky, které byly atakovány tenisovým míčkem.

Byl čas oběda a my jsme tentokrát pohodlně poseděli na kládách, které předtím posloužily i k našemu programu.

Následně jsme zašli na mohylu k pomníku a já si najednou uvědomil, že právě tady jsme před mnoha lety pořídili společný snímek na úplně první výpravě našeho oddílu. Jak to letí.

Vydali jsme se na další cestu a na vhodném místě uspořádali hod šátkem na větev. Ten šátek tam samozřejmě musel zůstat. Další pochod, tentokrát krajem pole, a pak už náš oblíbený les a v něm další série soutěží, kupříkladu v hodu míčkem mezi příčky posedu, samozřejmě od té nejnižší po šestou odspoda.

Následoval petang se šátkem, skok snožmo, kdo dříve sesbírá sedmnáct smrkových šišek, stavba z klacků, které se navzájem křižovaly, pak stavba, na jejímž vrcholu musel být šátek, a kdože bude výš.

Zvláštní byl pak souboj, ve kterém hráč musel hodit svůj výkonnostní kolík minimálně za určenou čáru i klidně dál, jak chtěl, ale pak k němu do co nejmenší vzdálenosti hodit svůj šátek.

Zahráli jsme si i klasickou dětskou hru cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Následně jsme se přesunuli na pole do závětří a uspořádali turnaj v házení stébel – jeden házel tam, druhý zpět. Tohoto soupeření se účastnili i Hanikulik a Fanda, nicméně absolutním vítězem se stala Johanka.

V lese jsme našli koláč odříznutý od klády a nabízela se skvělá soutěž – pohyblivý chodník. Jenže to chtělo ještě nejméně jeden takový kus dřeva. Hanikulik nakonec našla na okraji lesa prkno, které jsme rozdělili na tři části, a mohli onu soutěž uskutečnit.

Ona prkénka jsme později použili ještě jednou na takzvanou tíkanou. Hráč házel tenisový míček na první cíl a pokud se strefil, pokračoval v dalším kole na druhý a tak až ke čtvrtému.

Jak se hodí, že Hanikulik je u Pavoučků již jako instruktorka a přitom chodí ještě do Lvíčat jako řadový člen. Jak jinak si vysvětlit, že stejně jako nedávno ti starší, dnes Pavoučci závodili v dopravování míče z místa na místo s tím, že do pohybu směl být uveden pouze úderem hozeným tenisákem. Zábava to byla skvělá a zapojili se do ní i všichni vedoucí včetně Tumaje.

Fanda pak objevil dutý pařez, do kterého jsme se strefovali šiškami, stejně jako později do dutiny stromu.

Stihli jsme ještě závod v běhu s lanem, které táhl soutěžící za sebou, a připravili jsme dráhu, kde měli závodníci postupovat poslepu po provaze nataženém mezi stromy. Jenže náhle si Tumaj všiml, kolik je hodin a že je nejvyšší čas vypravit se na cestu zpět do města. A bylo po soutěži.

Ke kostelu jsme přišli načas, a přestože tu byli pouze dva Pavoučci, vyhlásili jsme toho úspěšnějšího v dnešním bodování. O pouhých devět bodů více nasbírala Johanka, která tedy celou výpravu vyhrála. Vítězem ale byl i Kuba, vítězem v tom, že přišel a prožil den plný her a soutěží, že se bavil, že byl v lese.

A co vedoucí? Ti se rozcházeli spokojení. Ta spokojenost tentokrát nevycházela z toho, že udělali krásnou výpravu pro spoustu dětí, ale z toho, že zvládli onu situaci, kdy přišli jen dva Pavoučci.

Fotografie jsou zde

tumaj
2018-10-16
počet zobrazení: 2055