Jarní výprava Pavoučků

Konečně ustoupily celodenní mrazy a přes den bylo nad nulou. Pavoučci se sice na svoji sto padesátou třetí výpravu museli ještě pořádně teple obléknout, místy byl ještě sníh, ale zima byla jen někomu a navíc pouze poránu. Již dlouho před polednem byli všichni v tomto směru naprosto v pohodě.

Johanka, Kajsmet, Honzik, Vítek a Kuba v doprovodu Fandy a Tumaje vyrazili od rozdělovského kostela dá se říci tradiční cestou okolo psího cvičiště a pak do lesa. I další zhruba dva kilometry šli po cestách, které mnozí dobře poznávali, a dohadovali se, jaké hry či soutěže tady někdy proběhly. Naším dnešním cílem ovšem byly roklinky v lesích a jedna louka u Doks.

Než jsme ale došli do cílového místa, čekala nás spousta zábavy, se kterou jsme začali jen kousek od vstupu do lesa. Každý dostal nafouknutý balónek, který jsme museli pinkat a při tom jít. Jenže on ten nesmysl moc neposlouchal a zanedlouho jej ve vzduchu udržoval již jen Vítek, který se tak stal vítězem první dnešní soutěže.

Neušli jsme příliš daleko a Tumaj vysvětlil pravidla „boje o šípy“, který jsme hráli nedávno v klubovně, ale tam to bylo s tyčkami z mikáda a tady, jak to má správně být, se stébly. Úkolem bylo z určeného místa hodit svoje stéblo pokud možno tak, aby překřížilo nějaké jiné. V takovém případě se obě stébla stávala majetkem házejícího. Aby i ten první měl šanci hned při zahájení, hodili na hřiště po jednom stéblu Tumaj a Fanda. I tuto soutěž vyhrál Vítek, ale až v závěrečném „rozstřelu“ s Johankou.

Ve třetí soutěži byly opět důležitou rekvizitou balónky. Tentokrát jsme měli balónek nadhodit do vzduchu a pak jej pinknout do co větší vzdálenosti. Je to až jednotvárné, ale i tady zvítězil Vítek a nebylo to zdaleka jeho poslední prvenství.

Jen o kousíček dál jsme vyzkoušeli disciplínu, kterou před týdnem hrála Lvíčat, kterým se ale nelepil sníh. Pavoučkům se lepil, ale neměli tu správnou taktiku, takže oplácávání stromů sněhem jsme raději předčasně ukončili a nejlepšího vybrali podle toho, kolik měl na svém stromu sněhu. Ani snad nebudu zmiňovat vítěze.

O něco později Tumaj nakreslil na cestě šest polí, tři ve dvou řadách, a pak vysvětlil, že je naším úkolem v co nejmenším počtu kol, v každém byl jeden hod, strefit smrkovou šiškou všechna ta pole. I tady nejdříve splnil všechny podmínky Vítek.

Na louce, a to už jsme byli u Doks, jsme si zahráli „na pukavce“. Byla to jen hříčka, ale veselá. Dali jsme do jedné řady naše čepice a pod některou z nich vložil, v prvním kole vedoucí, v dalších ten, kdo se stal pukavcem, tenisák. Ostatní stáli v určité vzdálenosti otočeni zády, takže nikdo dopředu nevěděl, pod čí čepicí pukavec bude. Na znamení jsme se rozeběhli zjistit, kdo má míček. Kdo ho tam našel, byl pukavec, ale měl možnost se zbavit posměšného titulu tím, že se za někým rozeběhl a pokusil se ho zasáhnout hozeným míčkem.

Když jsme se dostatečně vyřádili, vydali jsme se dál. Byli jsme sice u Doks, ale na úplně druhé straně, než kam jsme měli v úmyslu dojít. V tu chvíli jsme si zkrátili cestu přes nezorané pole a zamířili přímo k motorestu Na Plůtku. Tady byly u cesty natahané klády, které přímo vybízely k soutěži v běhu po nich. A kdo zvítězil? Ne, ne. Nebyl to Vítek, ale Honzik, který ve druhém kole proletěl po trase jako vítr.

Přešli jsme starou silnici na Karlovy Vary a dostali se do lesa, ve kterém byl náš cíl. Ovšem než jsme se dostali na onu louku, navštívili jsme lom, ze kterého byl brán kámen na opravu kašny na Pražském hradě. Kolmá stěna, která v tomto lomu vznikla, nám posloužila k další soutěži, ve které jsme měli hodit tenisový míček právě na stěnu a pokusit se to udělat tak, aby se odrazil a dokutálel co nejdále. To se podařilo opět komu? No Honzikovi.

Z lomu jsme pokračovali lesem na místo, kde byla lavička a kde jsme pomocí batohů a šátků vyznačili herní prostor, do kterého Fanda rozmístil třicet malých kartiček s názvy českých měst. My jsme pak měli za úkol najít v každém kole soutěže určené město, ale Fanda nám jeho název přečetl pozpátku, takže jsme si je museli buď nejprve přeložit, nebo hledat a číst každý lístek odzadu. Kdo získal šest lístečků, končil, což se nejrychleji podařilo Kajsmetovi.

Pak přišel okamžik, na který se nejspíš všichni těšili již od minulé výpravy – oběd. Alespoň to tak vypadalo, když se pořád někdo ptal: „Kdy už bude oběd?“ Když to přišlo, to bylo jásotu. Tak dobrou chuť.

Scházeli jsme po cestě dolů a na jednom místě nám Tumaj předvedl, co po nás bude v následujících chvílích chtít. Hodil tenisový míček do svahu pod námi a ten doskákal a posléze se dokutálel hodně daleko. Nejdál. Byla tady i ta podmínka, že se míček musel poprvé dotknout země v určeném prostoru a pak záleželo, zda jej zastavila nějaká přírodní překážka, a jak se dostal daleko. A zase začal vítězit Vítek.

Pak si Tumaj trošku spletl cestu a namísto obloukem vlevo a dolů, jsme prošli vpravo a trochu do kopce. Ocitli jsme se na takovém vysokém kopci a měli jsme se dostat dolů. Nebyla z toho žádná soutěž, ale stejně si myslíme, že to Tumaj udělal schválně, abychom tu cestu měli trošku dobrodružnou.

A najednou jsme byli na louce, tedy tam, kam jsme chtěli dojít. Jako první soutěž tu měl proběhnout velký turnaj s balónky. Každý měl svůj balónek udržet pinkáním ve vzduchu a soupeřůvnějak dostat na zem. Jenže tu foukalo. Byl to sice jen slabý vánek, ale i ten nám to znemožnil.

Tumaj se podíval do svého notýsku, z batohu vytáhl stočené laso, usmál se a ukázal nám, jak s ním máme házet do dálky. Asi už je jasné, co nás čekalo. Vlastě to samé – hody lasem do dálky. Z tohoto závodu si další prvenství odnesl Vítek.

Onoho vánku, ve kterém nafouknutý balónek hodně létal, jsme nakonec využili k soutěži, jejíž pravidla byla jednoznačná: vedoucí vyhodil balónek do vzduchu, vítr ho někam hnal a my ho měli chytat. Kdo se balónku zmocnil, získal bod a po zisku třetího bodu končil. Tady Vítek neuspěl a vítězství se připsal Honzik.

Na řadu přišlo opět laso, opět jsme ho měli hodit do dálky, ale tentokrát nebylo stočené, ale pěkně natažené. Tohle bylo složité. Někteří z nás byli rádi, že laso hodili sotva přes čáru. Ono totiž hodně záleželo na okamžiku, kdy to laso pustit. Nejlépe se tentokrát vedlo Kubovi.

Následovala velice zajímavá soutěž, ve které jeden střežil petlahev z jedné třetiny naplněnou vodou, to aby byla zatížená. Úkolem ostatních bylo tuto lahev sebrat a dopravit do určité vzdálenosti. Problém byl v tom, že když se obránce někoho dotkl, ten musel běžet sice jen maličké, ale přeci jen trestné kolečko, což jej zpožďovalo v dalším útoku. Nejdéle ubránil lahev Kajsmet.

Pak nás Tumaj změřil a naši výšku přenesl od čáry do vzdálenosti na zemi. Naším úkolem bylo pokusit se přeskočit svoji výšku. Výsledek se počítal podle toho, o kolik centimetrů se to podařilo. Znovu zvítězil Vítek.

Petlahev jsme využili ještě dvakrát. Poprvé to bylo výhodné pro Kajsmeta, který hraje hokejbal, protože jsme takovým obyčejným klackem měli přesunout onu lahev co nejrychleji od jedné čáry ke druhé. Nesmělo se do ní bouchat, pouze šťouchat, ale i tak si Kajsmet s úkolem poradil ze všech nejlépe.

Jak jsem již prozradil, i poslední soutěž byla s petlahví a házelo se s ní do dálky. Vítězství si opět odnesl Vítek, který měl přeci jen jako nejstarší z přítomných Pavoučků v silových disciplínách navrch.

Čekala nás ještě cesta do obce, kde jsme počkali na autobus, čímž jsme si ušetřili zdlouhavé šlapání pěšky zpět do Kladna.

Na určené zastávce pod zimním stadiónem na nás čekali rodiče, ale my museli ještě vyhlásit nejúspěšnějšího v bodování z této výpravy a rozloučit se.

Podle předpokladu nejvíce bodů získal Vítek, ale i Vojta, který skončil pátý, měl více bodů než ti, kteří dnes nepřišli, o zážitcích nemluvě.

Váš GeTe

Fotky najdete zde

tumaj
2018-12-12
počet zobrazení: 2055