Tři dny na Hefenburku

Kdo jen trošku zná náš oddíl, ví, že se nejedná o krátkodobý pobyt prezidenta na Pražském hradě, ale o využití pololetních prázdnin pro vícedenní výpravu Lvíčat na hrad Helfenburk u Úštěka. 

Z původně dvanácti přihlášených Lvíčat jelo na tuto výpravu deset, protože Pomněnku a Froda zdolala zlá choroba a připravila je tak o zážitky spojené nejen s netradičně hranou etapovkou. Co na ní bylo netradiční? Trojice nebo dvojice, to u těch o nemocné oslabených, postupovaly nezávisle na ostatních. Tak se stalo, že nejprve do posledního úseku dorazila jedna patra, pak dvě společně a nakonec poslední jedna. Nepředbíhejme však.

Sraz jsme měli na kladenském vlakovém nádraží, kde se ale s Tumajem sešlo pouze devět dětí: Hanikulik, Monika (jako host), Kulik, Klokan. Špulda, Jan, Bonbón, Basti a Vašík. Tím desátým byl Standa, který přistoupil na zastávce Kladno město.

Když jsme byli komplet, dostala každá parta, do kterých jsme se rozdělili již na předchozí schůzce, hrací kartu s kouskem obrázku nahoře. Podle příběhu jsme teď šli směrem k Podivnému hradu po cestě, která podle vyprávění trvá pět dní. Každý hrací den, a těch mohlo být v průběhu skutečného dne, kolik si Tumaj umyslil, jsme měli možnost získat v této fázi hry další proužek obrázku.

Ve vlaku, ve kterém jsme právě cestovali, proběhl první hrací den a party dostaly za úkol doplnit samohlásky mezi určené souhlásky, aby z toho vyšlo známé přísloví: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. To nebylo tak těžké. Obtížnější bylo vložit mezi čtyři čtyřky znaménka plus, mínus, krát nebo děleno, z nichž smělo být každé použito pouze jednou, a tudíž jedno bylo vynecháno, aby byl výsledek dvacet. Nicméně i tento úkol splnily všechny party, které na to měly čas po dobu jízdy druhým vlakem.

V posledním vlaku došlo, jak se říká, na lámání chleba. V zadání bylo devět anglických slov a party měly přijít na to, co je pro ta slova společného. Mnozí hledali spojitost, že jsou prostě anglická, jiní, že je ve všech třech řádcích stejný počet písmen. To ale všechno neodpovídalo přesně zadání, takže to bylo špatně. Pouze Špuldova trojice, kterou doplňovali Basti a Klokan, přišla na klíč, který ta slova spojoval: ve všech byla vždy tři písmena jsoucí v abecedě za sebou.

Tak se stalo, že Špuldova parta vyrazila k Podivnému hradu jako první. Ptáte se proč k Podivnému hradu? Ona se ta hra tak jmenuje: Na Podivném hradě.

Ovšem, než Špulda s Bastim a Klokanem zjistili, co je čeká jako první, museli jsme všichni ujít přibližně čtyři kilometry z Úštěka na Helfenburk. To bylo pro ty mladší celkem namáhavé, ale i oni to zvládli bez větších potíží. Tedy pokud nepočítáme Tumajovo sklouznutí při sestupu z prudkého kopce a následný pád, po kterém se náš vedoucí nemohl s batohem na zádech zvednout. Odepnout batoh, postavit se s pomocí Jana a Standy na nohy, nandat batoh – a šlo se dál.

Dorazili jsme na hrad, přivítali se s Hopikem, který tu byl již od včerejška, odnesli jsme si věci do podkroví srubu a jako první jsme vybalili potraviny. Nicméně, než jsme se dostali k vaření oběda, museli jsme přinést vodu, o což se postarala Hanikulik spolu s Bonbónem, Klokanem, Kulikem, Vašíkem a Monikou. Standa vyrazil s Hopikem k jeho autu pro dvě bedny odřezků z tvrdého dřeva, kterými budeme topit v noci. Jan se Špuldou a s Bastim začali řezat z borové a smrkové kulatiny špalky a štípat je na polínka, která jsme později použili na topení pod kotlíky při vaření našeho oběda.

Právě vaření oběda byl další hrací den naší etapovky, ve kterém Hanikulik s Monikou, Standa s Vašíkem a Bonbónem a Jan s Kulikem splnili poslední úkol cesty k Podivnému hradu. Špuldova skupinka ale už byla dál. Oni se v tomto hracím dni pod hradem setkali se slepým bylinkářem, který když zjistil, že chtějí jít na hrad, obdaroval je zvláštním kořením, které jim může v mnoha případech pomoci. Parta dostala malý váček, který se mohl navléknout přes hlavu na krk, a v něm byla obyčejná šestistěnná kostka. Ta imitovala ono koření. Nakolik a u koho bude koření zabírat, rozhodly hody kostkou. Komu padlo jaké číslo, bylo pečlivě zaznamenáno. To číslo totiž bude ono zázračné koření…

Jakmile bylo umyté nádobí, přišel na pořad další hrací den, ve kterém se všechny tři patrty, které minule dorazily pod hrad, setkaly s bylinkářem, takže všichni si hodili kostkou a bylo pečlivě zaznamenáno číslo, které komu padlo.

Špuldu, Bastiho a Klokana poslal bylinkář na určité místo, odkud byl výhled na hradby. Tam chodila pravidelně stráž. Musíte si propočítat, až strážný odejde do míst, odkud vás neuvidí, a pak rychle vyběhnout až k hradbám, kde je takový nenápadný vlez do podzemí, - řekl jim stařec a oni teď měli za úkol doběhnout z určeného místa dole na cestě k hradbám do dvou minut, což byl čas, kdy byl strážný někde jinde a nemohl je tedy vidět.

Nezdařilo se! Nestihli to. Strašně dlouho jim trval první úsek cesty, kdy museli nejprve sestoupit do jakési roklinky a pak teprve mohli začít šplhat do kopce. Podle příběhu strážný uviděl blížící se trojici a spustil poplach. Za hradbami se ozvalo dupání, pravděpodobně dalších ozbrojenců. Naše trojice vyzkoušela zázračné koření, ale nepadlo jim ani jedno šťastné číslo. Na cimbuří se objevili muži s kušemi. Trojice musela rychle ustupovat, aby nepřišla k úhoně na zdraví – tento hrací den Špuldova parta neuspěla.

Aby neprobíhaly pouze soutěže v rámci etapové hry, měl Tumaj připravené i další a tou první tady na Helfenburku byly hody tenisákem na schody. Všichni začínali v hodech na první schod. Kdo jej strefil, cílil ve druhém kole na schod druhý, kdo nestrefil, opakoval hod na stejný schod. Tímto způsobem jsme pokračovali až k velké plošině, která byla posledním cílem, celkem sedmým. Nejdříve se k této metě dostala Monika.

Pomalu se stmívalo a my se stáhli do srubu, kde jsme si zopakovali uzle, ty mladší jsme se pokusili naučit indiánské měsíce a hráli bingo na úhlopříčky i celé hrací pole a také jsme cvrnkali krabičku plnou sirek do dálky. Krom toho jsme ještě jednou vyšli ven a uspořádali soutěž mezi družinami ve štafetovém běhu se svíčkami okolo celého hradu. V průběhu večera došlo i na dlouhé povídání si o našem příštím letním táboře.

V sobotu ráno okamžitě po snídani samozřejmě následoval další hrací den, ve kterém všechny party čekal stejný úkol: doběhnout ke hradu do časového limitu. Je fakt, že Špuldova parta měla výhodu. Po neúspěšném pokusu sledovali pozorněji strážné na hradbách a zjistili, že na jiném místě to strážnému trvá déle, než se vrátí, aby je mohl vidět. Měli tedy i více času na to, dostat se pod hradby.

Třem partám se podařilo onen náročný úkol splnit. Dokonce i Špulda s Bastim a Klokanemměli čas pod dvě minuty, byť měli oproti ostatním třicet vteřin k dobru. Jediní, kteří úkol nezvládli a nepomohlo jim ani koření, byli Standa s Bonbónem a Vašíkem.

Druhý den pobytu na Helfenburku zpravidla vystoupíme na věž, povíme si něco o hradu a navštívíme takzvanou trucovnu, což je místnost v nejvyšším patře věže, která je zařízena tak nějak jako klubovna zdejšího sdružení, které se o hrad stará. Tady je nejen královské křeslo, ale i několik zbraní, kterých se můžeme nejen dotýkat, ale vzít je pořádně do rukou. Jsou tu i erby všech členů sdružení.

Po dostatečném vyžití se ve věži jsme sešli na nádvoří, kde tři party pokračovaly třetím dějstvím naší velké hry. Všechny vstoupily do imaginární chodby kdesi v podzemí hradu, kterou pomaloučku postupovali. Když se chodba rozšířila a její dno se začalo zvedat, počaly se proti našim hrdinům valit klády. Byly dvě možnosti, utéct nebo pokusit se valící se nebezpečí přeskakovat.

V našem podání to bylo přesně tak, jak to ukazuje obrázek nahoře. V příběhu se dolů valilo osm klád, což znamenalo osmkrát přeskočit točící se lano. Všem se dařilo a všechny tři party bez problému uspěly.

Čtvrtou partu čekal podruhé výstup k hradu a Standa s Bonbónem a Vašíkem měli na splnění o půl minuty více času než minule. Bylo to náročné. Bonbón už nemohla. Kluci jí pomáhali. Táhli ji do toho strašného kopce. Pět, čtyři, tři… - počítal Tumaj, když se i Bonbón dotkla zdi hradu. Dvě vteřiny před limitem! Zvládli to!

V mezihře byl použit znovu tenisový míček, který měl ten který soutěžící dopravit od ohniště až k výpadové brance, prakticky přes celý hrad, což je odhadem sto, sto dvacet metrů. Hodnoceno bylo, na kolik hodů to kdo zvládl. Vítěze jsme tedy měli dva, a sice Špuldu a Jana, kteří to zvládli na tři hody.

Čas pokročil a my se pustili do vaření oběda. Dnes nám to šlo lépe a rychleji, hlavně proto, že jsme měli špalíky ze včerejška, které jsme si přes noc nechali ve srubu a které tam krásně dovyschly. Tím jsme na obou ohništích dokázali rozdělat slušný oheň, od kterého pak chytilo i lehce navlhlé dřevo, které jsme připravili až dnes. Úžasná tady byla spolupráce obou skupin. Povětšinou Basti se Špuldou řezali polínka, která Tumaj a posléze Jan štípali na špalíky, které si spravedlivě dělili „mravenečci“, tedy ostatní, kteří je nosili k ohništím.

Bylo potřeba doplnit zásoby pitné vody, o což se hned po obědě postarali Jan ještě se Standou, Špuldou Vašíkem a Bastim. Ti, kdož měli dnes na starosti mytí nádobí, tuto povinnost splnili a my se poměrně brzy mohli pustit do další části naší velké hry.

V našem soupeření se minule hned tři party naráz dostaly do podzemí a Tumaj jim teď četl pokračování příběhu: Před vámi se objevuje světlo. Podzemní chodba končí. Divíte se, ale nikdo ji nehlídá. Opatrně vyhlížíte ven a máte pocit, že se tu natáčí historický film. Všechno je tu snad jako před třemi sty lety. Lidé oblečení v pro vás historických kostýmech pracující s nářadím, které bylo dávno překonáno. Jak se ale mezi nimi ztratíte? Vaše současné, vlastně budoucí šaty jsou více než křiklavé. Rozhlížíte se a do očí komusi padne provaz, na kterém se suší prádlo. Od nápadu ke skutku není daleko. Svlékáte se do spodního prádla a ty se rozhlížíš. Nikdo se nedívá. Každý je zaneprázdněn svojí prací. Vybíháš z úkrytu, bereš nějaké věci a spěšně se s nimi vracíš zpět. Oblékáte se a máte pocit, že to docela vyšlo. Opouštíte svůj úkryt a jdete mezi ostatní. Je vám jasné, že kde je více lidí, spíš se ztratíte. Vtom se na vás kdosi oboří a huláká cosi o darmožroutech. Vidíte před sebou dřevo na koze a pilu zavěšenou na polenu. Mimoděk se mírně ukláníte, berete do ruky pilu a začínáte řezat. Zdá se, že je to tak v pořádku!

Úkol tu byl jednoduchý: splynout s ostatními, řezat dříví a do minuty uříznout jedno polínko. Všechny tři zúčastněné patry, tedy Hanikulik, Špulda i Jan a jejich spolubojovníci, to stihly za méně, než polovinu určeného času.

Poslední patra měla za úkol přeskákat každý osmkrát točící se provaz. Standa to zvládl, Vašík to zvládl, ale Bonbón zadrhla. Provaz ji při nedokonalém výskoku zarazil o nohy. Byla zraněna kutálející se kládou. Co teď? Koření. Bonbón hodila a padlo ji její šťastní číslo. Koření okamžitě působilo a její zranění se rychle hojilo. Patra může další den pokračovat v cestě.

Bylo krásné odpoledne a my se vydali na delší čas mimo hrad. Na dlouho to sice nebylo, ale došli jsme až k poli, kde při sněhové pokrývce hráváme Eskymáckou honičku. Letos ale bylo na sníh moc teplo, tak jsme si v cípu lesa vytyčili herní pole, do kterého Tumaj porůznu položil lístečky se jmény současných Lvíčat i Pavoučků. Právě tyto lístečky pak hledal vždy jeden ze členů družiny. Tumaj určil, koho mají hledat, a z každé družiny vybíhal jeden člen, který se snažil tento úkol splnit. Doplňme ještě informaci, že zvítězili Ropáci.

Po návratu na hrad následoval další hrací den naší hry a Standa s Bonbónem a Vašíkem hravě splnili řezání polínka. Ostatní to měli těžší. Použijme opět text onoho příběhu: „Sledujete dění kolem sebe a brzy vypozorujete, že v jednom odlehlém místě je vstup do hradu uzavřený mříží. Je vám divné, proč uprostřed střežené pevnosti je něco takového. Začínáte to místo nenápadně sledovat a brzy si najdete vyvýšenou plošinku, ze které je k oné mříži dobře vidět. K vaší nelibosti si toho všimne jakési děvče. Seskočíte ze své pozorovatelny a ta dívka jde k vám. Jestli se chcete dostat tam dovnitř“ říká, „pak musíte hodit kámen velkej asi jako pěst dospělého člověka, do takové díry kousek před tou mříží. Ale pozor! Házet musíte od toho kamenného prahu. Kdybyste došli dál, probodnou vás takový meče, který vyjedou ze země. Dívka vám řekla to, co chtěla, a odchází. Díky, - volá jeden z vás za ní polohlasně, aby to pokud možno nikdo jiný neslyšel. Procházíte se po hradu a hledáte nějaké kameny, aby nebyly malé, ale ani velké. Tady jsou. Rozhlížíte se. Nikdo se nedívá. Schováváte každý dva kameny pod šaty a jdete zpět k mříži. Z místa jakéhosi kamenného prahu vidíte jinak nenápadný důlek. Hází první z vás…“

Namísto jamky jsme si vytvořili kruh o průměru asi půl metru, který se stal oním důležitým cílem. Jan s Kulikem a Hanikulik s Monikou úspěšní nebyli. Jejich kameny skončily vedle. Když chtěli použít zázračné koření, zda by jim nějak nepomohlo, bylo jim sděleno, že v této fázi bohužel nepomůže. Špulda s Bastim a Klokanem strefili. Kdo z této trojice to byl, to si již nepamatuji, ale jeden z nich to zvládl. Otevřela se jim mříž a oni vstoupili do hradu.

Následovala svačina, která jen nakrátko přerušila naši hru, v níž jsme po několika desítkách minut pokračovali.

V hodu kamenem do jamky byli úspěšní nejen Jan s Kulikem, ale i Standa s Bonbónem a Vašíkem, kteří v tuto chvíli předběhli Hanikulik s Monikou, které bohužel zůstaly i v tomto hracím dni na místě.

Špulda se svými druhy se dostal již minulý hrací den o kousek dál a teď je čekala cesta temnou chodbou, kterou jsme imitovali nataženým provazem mezi stromy. Úkolem této trojice bylo trať zvládnout se zavázanýma očima do určitého časového limitu. Podařilo se! Kluci to zvládli sice jen pár vteřin před vypršením času, ale zvládli.

Na hradě sice ještě bylo pár návštěvníků, ale také se blížil večer. Tumaj nechal přinést kulivo a každému bylo jasné, co bude následovat. Bylo nás sice málo, jen deset, ale i tak došlo ke dvěma pěkným hrám. V té první se bojovalo o most a ve druhé o celý hrad. Nesmělo se jen do „starého hradu“ na ty skály, protože to docela klouzalo.

Kdo byl či nebyl vybit, to nehrálo žádnou roli. Důležité bylo, že jsme si pořádně zahráli. Druhou hru nakonec musel Tumaj ukončit, protože už opravdu nebylo vidět. I tak jsme si přišli na své.

Stáhli jsme se do srubu a programu se ujal Hopik. Měl s sebou totiž hádanková poznávání aut, která použil loni při své akci pro dospěláky, kterou pořádá každoročně již dlouhá léta v první polovině března právě tady na Helfenburku. Tumaj mu při této akci pomáhá jako sekretářka – člověk zapisující výsledky i jinak pomáhající. A kdo poznal nejvíce aut ukrytých v přesmyčkách a hádankách? Medvědi.

Následovala večeře a po ní soutěž ve tmě, druhá na této výpravě. Ono to ve tmě až tak moc nebylo, trať na nádvoří totiž ohraničovaly svíčky a navíc Hopik „rozsvítil“ balónky pomocí takových těch tyčinek, které když se nalámou, světélkují. Tyto tyčinky vložil do balónků, které tak do jisté míry také svítily. Soutěž byla určena opět družinám a jednalo se o štafetu, ve které se předávaly balónky. Ty musely být uváděny do pohybu pinkáním. Soutěžilo se najednou, takže na trať vyběhl vždy jeden zástupce z družiny, ten přenechal balónek druhému a na další obrátce jej převzal finišman. První proběhl cílem zástupce Medvědů, pak Mufíků a nakonec i Ropáků.

Hlavním večerním programem byla mafie, kterou jsme hráli od návratu do srubu až do přípravy na večerku. Přesně v deset pak Tumaj odpískal známou melodii a pokud pomineme Hopikovo chrápání či Vašíkovo mluvení ze spaní, bylo až do budíčku naprosté ticho.

Poslední den této výpravy jsme zahájili program pokračováním naší hry. Nejprve jsme se odebrali k místu, kde měly Hanikulik s Monikou házet kámen do jamky – v našem případě do kruhu. Tumaj této zatím nejméně úspěšné partě napověděl: Zkuste si ke koření přičichnout před házením, ne až po neúspěšném pokusu. - Monika zamíchala kostkou a padlo jí její číslo. Tumaj vzal z její ruky kámen a doprovázel to slovy: Sotva sis přičichla ke koření, kámen ti sám vylétl z ruky a… - nedořekl, ale sám s kamenem došel ke kruhu a položil jej do cíle. Pak vedoucí dodal: …a ten spadl přímo do jamky. Mříž se otevřela... - a doplnil i další, co se stalo, co ostatní již věděli.

Jana s Kulikem a Standa s Bonbónem a Vašíkem bez problémů prošli temnou chodbou, tedy trasu po provaze se zavázanýma očima. Přesto, že Tumaj přidal k původnímu času třicet vteřin kvůli lehké sněhové pokrývce, která se zdála být oproti včerejšku nevýhodou, obě patry to stihly pod původně určenou minutu a půl.

Špuldova skupina byla odvedena do srubu, kde jim bylo v příběhu sděleno, že došli do místa, kdy byl jakýsi nápis nebo spíš slabiky v obdélníčcích. Úkolem bylo poskládat ty shluky písmen tak, aby daly smysluplné souvětí. Kluci to zvládli o hodně dříve, než jim ukládal dvouminutový limit.

Poté jsme svázali všechny šátky, které jsme měli k dispozici, a s nimi pak házeli do dálky. Problém byl v tom, že soutěžící musel držet pouze oba volné konce toho „hada“ u sebe a pak jím mrštit co nejdál. Házelo se z takové terasy, takže se dalo předpokládat, že šátky doletí daleko. Jenže on ten malý poprašek sněhu a také staré listí byly proti. Nicméně pořadí z této soutěže, které se mimo hodnocení zúčastnil i Tumaj, vzešlo a nejdál se dostal Špulda.

Nebylo času nazbyt a tak jsme dali další hrací den naší hry. Hanikulik s Monikou bez problémů prošly temnou chodbou a Standova i Janova parta bez problému vyluštili onen rozdělený text. Teď tu byl poslední úkol pro Špuldovo trio.

V luštitelské části bylo cosi o kůře, kterou měli její nálezci odkudsi hodit dolů. Hned po nálezu oné kůry se odsunula část zdi, která otevřela vstup na točité schodiště vedoucí kamsi vzhůru. Špulda s Klokanem i Bastim se tam vydali. Schody ústily na věž, ze které měli onu kůru hodit dolů. Jenže dole na nádvoří vznikl nečekaný zmatek. Zbrojnoši odháněli prostý lid z těch prostor, ovšem ne zcela účinně.

V našem podání stáli všichni ostatní členové oddílu na nádvoří, kam z věže hradu měli ti tři hodit tenisový míček tak, aby ho dole nikdo nechytil. To se skoro stalo, ale tel míčku byl natolik prudký, že míček prolétl kolem chytajícího a dopadl na zem. Špuldova parta splnila poslední úkol.

Co se stalo pak? Nechme si to až do okamžiku, kdy tento úkol splní všichni. Pokud ho ovšem splní!

Na nádvoří hradu jsme uspořádali hod kometou, kterou si každý vytvořil ze šátku, do jehož rohu uvázal golfový míček. Při hodu se musela kometa držet za protilehlý cíp šátku. Šlo o to kometu rozkymácet či dokonce roztočit a hodit. Nejdál se dostal Standa a nejvýš, až na větve mohutného buku, Jan. Jeho šátek se tam zachytil a Hopik pak měl hodně práce jej srazit dolů. Ale povedlo se. Díky.

Hanikulik s Monikou měly docela dost práce se zašifrovaným úkolem z etapovky, ale nakonec jej splnily. Standovu a Janovu partu pak čekal výstup na věž a házení míčku, který se dole pokoušeli ostatní chytit. Mezi touto dvojicí pak v případě úspěchu obou skupin měl rozhodnout čas, za který celý úkol splnili.

Letěl první míček, hozený Janem. Chytí ho tam dole někdo? To probíhalo tam nahoře hlavou nejen Janovi, ale i Kulikovi. Budeme úspěšní? Byli. Tenisák nikdo nechytil a on se značným plesknutím dopadl na nádvoří.

Teď byla řada na Standovi. Po odstartování se do schodů začala hrnout i Bonbón, stejně tak Vašík. Budou rychlejší? Nechytí někdo jejich míček? Netrvalo to dlouho a trojice se objevila na věži. Hop. Míček letí dolů. Plác! Dopadl na hliněný povrch nádvoří. A čas? Lepší, než kterého dosáhli Jan s Kulikem.

Pomalu bylo zapotřebí se chystat k obědu, pak zabalit, uklidit…

Z těchto časových důvodů jsme nečekali na nějakou mezihru či jakoukoli činnost a dali jsme hned příležitost Monice s Hanikulikem ke splnění posledního úkolu. Uspějí? O čas teď nešlo. Byly v soutěži už jen ony dvě. Chytne někdo dole míček? Podaří se počtvrté za sebou, aby jej nikdo nechytil? Už letí. Dole je zbývajících osm členů této výpravy a všichni se teď pokoušejí o dosud nesplněný úkol. Bum. Míček je také na zemi. I tato děvčata v poslední části hry uspěla.

A jak to tedy dopadlo? Vítězi této hry byli Špulda s Klokanem a Bastim, druzí Standa s Bonbónem a Vašíkem, třetí Jan s Kulikem a čtvrté Hanikulik s Monikou. Nicméně velký úkol splnili všichni. Posuďte sami. Takhle skončil náš příběh: Kůra letí dolů. Tam pod věží je boží dopuštění. Zdá se vám, že prostí lidé se radují, zatímco stráže se zběsile snaží onen kousek kůry chytit. Ta se však v letu různě komíhá a mění směr. Jeden ze strážců ji skoro chytil, ale to děvče, které vám předtím radilo, do něj strčí a kůra se tak dotkne země. Teď. Tam dole se stalo náhle cosi velice podivného. Všichni lidé zmizeli! Zůstalo jen prázdné nádvoří. Teprve po chvilce se odhodláte sestoupit po schodech dolů. Vstupujete na nádvoří starého, dávno opuštěného hradu, kde průvodce hovoří k návštěvníkům: A tak podle legendy tři děti vysvobodily zotročené obyvatele tohoto hradu a jejich pokladem nebylo žádné zlato, ale to, že dali svobodu zdejším lidem...

K obědu bylo lečo a to jsme tentokrát ohřívali ve srubu na kamnech. Ti, kdož měli na této výpravě na starosti kotlíky, je umyli i další nádobí, které jsme používali, pak jsme si postupně zabalili, uklidil prostor v podkroví, později jsme zametli i obě místnosti v přízemku a také verandu.

Stihli jsme ještě kratičce si zahrát na druhého a už jsme se loučili s hradem i s Hopikem, který tu byl svým autem, a my vyrazili na vlak.

Při čekání na přípoj v Kralupech Tumaj vyhlásil oficiálně výsledky naší velké hry a předal všem diplomy. Tady jsme se také dozvěděli výsledky bodování, protože Standa a Klokan vystupovali již o zastávku dříve, než my ostatní.

Váš GeTe

Fotky najdete, když kliknete sem

tumaj
2018-12-14
počet zobrazení: 2058