Výprava Pavoučků se spoustou soutěží

Pavoučci měli první příležitost zúčastnit se výpravy v tomto oddílovém roce v sobotu 13. října. Přišlo devět ze třinácti členů této družiny a ani jeden nelitoval. Jednak je čekal bohatý program a všichni, krom v tu dobu již vedoucí Johanky, si bodování polepšili a poslali za sebe Kubu, Martina i Vojtu. Nepřítomná byla ještě Týna, ale ta byla omluvena v důsledku nemoci.

V bodování se tedy stalo to, co se stalo, ale na naší výpravě se děly úplně jiné věci. Od rozdělovského kostela, kde jsme měli sraz, jsme vyrazili po žluté turistické značce směrem na kamenožehrovické vlakové nádraží. Ještě jsme nedošli pořádně do lesa a na skládce dřeva, kde bylo i spousta ulámaných větví, si všichni nováčci za pomoci obou vedoucích, tedy Fandy a Tumaje, vyrobili výkonnostní kolíky.

Ty jsme v první soutěži hned nepoužili, protože jsme měli házet golfové míčky do některého ze tří cílů. Strefení se do toho nejmenšího a nejvzdálenějšího znamenalo tři body, do středně velkého dva body a do toho největšího a nejbližšího bod jeden. V každém ze tří kol se házelo třemi míčky a vítězně z tohoto zápolení vyšel Tomáš.

Tumaj sice něco říkal o prvním vyhrání, že z kapsy vyhání, ale asi to platí jen v kartách (když se hrají o peníze), protože Tomík zvítězil hned i ve druhé soutěži, kde jsme posílali po cestě do dálky dřevěné kolečko. Tady už jsme výkonnostní kolíky potřebovali, protože kam se nám to kolečko dokutálelo, tam nám Fanda zapíchl náš výkoňák. I tady byla tři kola a o vítězi jsem se již zmínil.

Ke třetí soutěži jsme si každý utrhli dlouhé stéblo trávy, které jsme záhy použili jako oštěp. V určité vzdálenosti od odhodové čáry byl napříč asi metr dlouhý klacek. Každý z nás hodil své stéblo a cílem bylo onen klacek překřížit. Komu se to podařilo, získal bod a při zisku tří bodů soutěžící končil a započítávalo se mu pořadí. Tady byl nejúspěšnější Dominik.

Zatímco my jsme házeli stébla, Fanda připravil kratičkou trasu mezi stromy – v podstatě slalom. My jsme pak na tuto trasu vyběhli a táhli jsme za sebou šestimetrové lano, které se tak trochu pletlo, přesněji se zadrhávalo tam někde za námi. Každý měl dvě možnosti, byla tedy dvě kola, dosáhnout co nejkratšího času, což se podařilo maličkému Kryštofovi.

Nedošli jsme příliš daleko, když jsme měli další zastávku, při které jsme hráli jistou variaci na petang. Namísto těžkých koulí jsme ale k prasátku, za které nám posloužil golfový míček, házeli šátky. Kdo byl v daném kole nejblíže, získal bod a pokud to byl bod třetí, znamenalo to konec a umístění. Jako první ukončil házení Dominik, který získal ze všech přítomných ony tři body nejdříve.

Další závod byl na první pohled jednoduchý: od startu doběhnout k prvnímu stromu, obkroužit jej, běžet ke startu, pokračovat ke druhému stromu a podle stejných pravidel jej oběhnout, stejně jako ještě ten třetí. Každý měl opět dvě možnosti dosáhnout co nejlepšího času a případně i zvítězit. Tady se nejvíce dařilo Adamovi, který tak zahájil šňůru zisku pěti prvních míst za sebou.

Z tohoto místa jsme sešli k silnici, kde jsme se shlukli do dvojic, protože jsme po této komunikaci museli kousek projít. Zvládli jsme to perfektně a po odbočení do protějšího lesa jsme se konečně dostali k toužebně očekávanému obědu.

Později, to již na jiném místě, nám Tumaj rozdal lístečky se jmény. Na třech z nich bylo Novák, na třech Sovák a na dalších třech Horák. Kdo má lísteček s jakým jménem jsme v tu chvíli věděli jen každý sám o sobě. Na pokyn jsme pak začali ona jména volat nahlas a úkolem bylo najít svoje dva kamarády se stejným jménem. Podobnost těch jmen nás pěkně pletla. Tak se dala dohromady tři družstva, která pak bojovala v turnaji, v němž se měl hozeným tenisákem uvést do pohybu gumový míč a ten bylo zapotřebí dostat tímto způsobem za soupeřovu základní čáru. Nejúspěšnější trojicí byli Johanka, Dominik a Adam.

Pak nás čekala delší cesta bez soutěží, protože jsme onen úsek museli projít po cyklostezce. Jakmile jsme ale sešli na boční cestu, nechal Tumaj pomocí klacků vyznačit celkem sedm polí, do kterých jsme pak měli postupně nanosit sedm tenisáků. I tady byla možnost bojovat dvakrát. Kdo vyhrál, jsem vlastně prozradil již dříve, když jsem avizoval Adamovo několikeré prvenství za sebou.

Došli jsme na místo, kde jsme vlastně strávili zbytek výpravy. Bylo to na kraji lesa a byl tu také takový podlouhlý kopeček, dalo by se říci val. A ten nám hned posloužil k další soutěži. Když Tumaj řekl, že půjde o indiánský fotbal, začal se Honzik skoro hroutit. V opravdovém indiánském fotbalu se totiž kope tenisový míček někam do příšerně prudkého kopce. Tady bylo úkolem dokopat míček pouze přes onen val. Byla to vlastně rychlovka, což dokázal především vítězný Adam, který to stihl za necelé tři vteřiny. Jemu se totiž podařilo míček nakopnout tak dobře, že onen val přeletěl.

Pro následující velký závod bylo potřeba se opět rozdělit do tří tříčlenných družstev, takže jsme znovu dostali lístečky s oněmi velice podobně znějícími jmény, podle kterých jsme ony trojice vytvořili. Ovšem tentokrát to bylo již soutěžně a Viky, Tomáš a Adam se dali dohromady nejrychleji.

Zmíněné trojici byli soupeři Dominik, Kryštof a Anička a také Matěj, Johanka a Honzik. A právě posledně jmenované trojici se vedlo nejvíce. Ptáte se v čem? Tumaj použil Judmanovu soutěž z výpravy Lvíčat, která proběhla před týdnem, shodou okolností i na stejném místě, a ve které vždy jeden zástupce družstva vyběhl do určeného prostoru, kde hledal lísteček s první částí přísloví. Kdo ten lístek našel, získal pro své družstvo bod. Všechna družstva pak měla možnost zisku dalšího bodu, pokud dokázala správně ono přísloví dokončit. Někdy se to povedlo, jindy ne.

Jen pár metrů od místa, kde jsme se utábořili, je posed. No a na každý takový posed vede žebřík a takový žebřík lze použít k několika soutěžím. My jsme si dnes vybrali tu, ve které se v prvním kole všichni snaží prohodit tenisový míček nejnižším okénkem žebříku. Komu se to podaří, hází ve druhém kole do okénka druhého, a tak dál, až k dnes určenému šestému okénku. Další pravidlo bylo, že až pět z devíti soutěžících dosáhnou poslední mety, dokončí se kolo a ostatním se pořadí určí podle jejich dosavadních výsledků – kolik okének prohodili. Tohle opatření se ukázalo jako velice dobrý nápad, protože pro některé naše Pavoučky bylo strefování se do těch okének téměř nesplnitelným úkolem. Jako první všemi předepsanými okénky prohodil tenisák Tomáš.

Za půl hodiny postavit domek? Proč ne? Pavoučci to zvládli. Zadání soutěže bylo jasné: máte třicet minut na to, postavit domek či jakoukoli jinou stavbu, pro kterou ale použijete jedině přírodní materiály, případně to, co tady v lese najdete. A to byl frmol, to bylo nějakého pobíhání pro tohle, či pro něco jiného. Každý stavěl, jak uměl. Někomu občas něco spadlo, ale pak to vyřešil jinak. A o tom to je. Umět si poradit. Nakonec se ale Fanda s Tumajem museli dohodnout, že každá ta stavba, to malé umělecké dílko, má něco do sebe, a tak vítěze nevyhlásili – přesněji: za vítěze prohlásili všechny.

Čas určený pro naši výpravu se najednou chýlil ke konci, ale my jsme stihli ještě soutěž, při které jsme všichni najednou házeli výkonnostní kolíky k určenému cíli. Kdo byl nejblíže, dostal bod, a kdo dosáhl na třetí bod, končil. Jako první to stihl Adam.

Pak už jsme se museli vydat na cestu do cílového místa, které bylo shodné s místem zahájení naší výpravy, tedy k rozdělovskému kostelu. Než jsme ale opustili les, vyhlásil Tumaj ještě jednu malou soutěž: kdo si pamatuje číslo dnešní výpravy, tedy kolikátá výprava Pavoučků dnes je od založení této družiny před více než osmnácti léty. Jen tři si to pamatovali, přestože si to každý na schůzce psal a navíc to Tumaj vzpomněl při zahajovacím pokřiku.

V cílovém místě jsme se ještě chviličku zdrželi, protože je dobrým zvykem oznámit všem přítomným, jak skončili v bodování jednotlivců. Pěkné bylo to, když se Matěj dozvěděl, že nasbíral nejméně bodů ze všech, když prohlásil, že si to ale užil. A nebyl sám, kdo si tenhle den užil. Nevím kdo jak, ale já určitě ano.

A kdo byl tentokrát v bodování nejlepší? Adam, který si odnesl nejen ony zážitky, ale i důkaz pro nejúspěšnějšího. Kdo bude nejlepší příště? To uvidíme v listopadu na naší další výpravě.
Tumaj

Fotky najdete zde

tumaj
2018-12-17
počet zobrazení: 2059