Podzimní výprava Pavoučků

Opravdové podzimní počasí se zataženou oblohou po celý den, ale naštěstí bez deště, provázelo celou sto padesátou osmou výpravu Pavoučků, ke které se na tradičním místě před rozdělovským kostelem sešli Anička, Johanka, Týna, Kryštof, Honzík, Tomáš, Kuba, Adam, Dominik, Matěj a vedoucí Hanikulik, Fanda a Tumaj.

K lesu jsme vyrazili po modrém a žlutém turistickém značení, ke kterému nám Tumaj doplnil informace, že máme u nás hodně turistických cest a k jejich vyznačení se používají červená, modrá, zelená a žlutá barva, tak jak jsou tu vyjmenované podle důležitosti. To nám v průběhu dne vedoucí ještě několikrát zopakoval, zpravidla při příležitosti, kdy jsme došli na nějaké rozcestí značených cest.

To ovšem neznamená, že jsme celý den chodili pouze po značených cestách, jen jsme je několikrát překřížili či kousek kopírovali.

Vešli jsme do lesa a hned nás čekala první soutěž, ve které jsme házeli do dálky „špačka“, což bývala hra našich pradědů. Jenže oni ono na obou koncích zašpičatělé krátké polínko odpalovali pálkou. My ho raději jen házeli. Výsledky tohoto klání nás pro některé další soutěže rozdělily do dvojic – první se spojil s posledním, druhý s předposledním, a tak dál až k páté dvojici. Ještě doplním vítěze hodu špačkem do dálky, kterým se stal Dominik.

Protože máme letos v Pavoučcích hodně nováčků, tak nám vedoucí dopodrobna vysvětlili, jak se hraje stále oblíbená schovka zvaná „desítka“, a hned jsme si ji i cvičně vyzkoušeli. Další kola však byla už na body, které získávali ti nenalezení.

Na stejné cestě, ale o kus dál, nás čekal další zajímavý závod. V klubovně jsme již několikrát běhali se lžící v ruce a na té lžíci jsme měli tenisák. Hanikulik pro venkovní variantu této soutěže připravila také lžící, ale na boty, což bylo mnohem složitější, zvláště když se měl běhat slalom mezi šátky, které nahradily slalomové tyče. Nejšikovněji si v této disciplíně počínal Dominik, který vyhrál i tuto soutěž.

První klání mezi dvojicemi na sebe nedalo dlouho čekat a šlo o poměrně jednoduchou záležitost. První z dvojice hodil tenisový míček do dálky a z místa, kde dopadl na zem, házel druhý. Každá dvojice házela dvakrát, takže každý měl šanci se zlepšit a některým se to i povedlo. Vítězi se stali Tomáš s Týnkou.

K opravdu velkým zápasům došlo mezi dvojicemi hned vzápětí. Parťáci z dvojice se museli držet za sebou, druhý toho prvního, přičemž ten vzadu měl za kalhotami nastrčený šátek, který ale musel vyčnívat ven, jako liščí oháňka. První pak měl za úkol vytrhnout oháňky ostatním dvojicím. Když ze souboje odpadly tři dvojice, končilo se a párům, které zůstaly ve hře, se zapisoval bod. Po zisku tří bodů dvojice končila. V těchto náročných soubojích si opět nejlépe vedli Týnka s Tomášem.

Popošli jsme několik set metrů a dvojice čekal další souboj. Opět se házelo do dálky, ale tentokrát gumovým , a navíc záleželo na tom, kam se granát dokutálel. A že tahleta gumová věcička dokáže být pěkně neposlušná a klidně se odrazí, kam chce ona a ne ten, kdo ji hodil, o tom se přesvědčil nejeden z přítomných. Nicméně i tady byli vítězové a těmi se stali Johanka s Adamem.

Napojili jsme se na jednu ze značených cest, na žlutou, a po ní překřížili silnici vedoucí z Kladna do Libušína. Tady následovala jedna z „desítek“ a po ní oběd. Panečku, hned dvě oblíbené činnosti za sebou.

Hned po obědě odstartovala třetí oblíbená činnost v řadě po sobě – „podivínova zahrada“. Vedoucí vyznačili z klacků kruh, ve kterém rostly zvláštní kytičky – bonbóny. Ty vzácné kytičky hlídali jejich majitelé, tedy Hanikulik s Fandou. Pavoučci se pak proměnili ve zlobivé děti, které ty kytičky chodily sbírat. Pokud se někomu podařilo vniknout do kruhu, mohl si vzít jedno cukrátko a vyběhnout s ním ven. Pokud ovšem byl takový odvážlivec chycen, musel vrátit uloupenou kytičku do hry a sám pak oběhnout nedaleký pařez. To ho samozřejmě do jisté míry zdrželo, zatímco ostatní loupili dál. Kdo kolik si nasbíral bonbónů, tolik si jich pak mohl sníst.

Pokračovali jsme dál po žluté značce a pro zábavu jsme hráli „bombu“. Tu představoval tenisák, který si Pavoučci mezi sebou házeli. Jenže to mělo jistá pravidla. Ten kdo házel, musel nejdříve říci jméno, komu míček adresuje a pak jej teprve hodit. Přitom musel míček poslat tak, aby jej příjemce mohl chytit. Pokud jej hodil špatně, byl stále jeho majetkem. Fanda vždy sám pro sebe určil čas, za který bomba exploduje a kdo ji měl v tu chvíli v držení, ten bouchnul.

Došli jsme na rozcestí, kde se křižují dvě turistické trasy. Tady Tumaj pokračoval ve vysvětlování, co všechno z rozcestníků můžeme vyčíst, a potom svoje svěřence přezkoušel, zda si pamatují, jaké bvarvy turistického značení se u nás používají a jak jsou za sebou podle důležitosti. První část otázky zvládli všichni, ale to pořadí si tři nepamatovali, tak to vedoucí zopakoval – dá se to pamatovat podle počátečních písmen, jak jdou po sobě v abecedě: č-ervená, m-odrá, z-elená a ž-lutá. Když si tohle zapamatují i ti, kdož nebyli na této výpravě, bude to jen dobře.

Přešli jsme další silnici, kde cestu do lesa autům znemožňovala závora, která nám posloužila jako překážka v běžeckém závodě. Šlo tak trochu o sprint, neboť trasa byla velice krátká. Startovalo se u sloupku, přeběhlo se do místa, kde podpěra a závora tvoří trojúhelník, tím se muselo prolézt, oběhnout sloupek držící závoru a běžet na druhou stranu, kde byl cíl. Tuto kratičkou trať zvládl nejrychleji Adam.

Ona závora nám posloužila ještě jednou, když jsme zpoza ní házeli do dálky tyčku z mikáda, což je taková stolní hra. Opět se soutěžilo ve dvojicích a šlo o to dopravit onu tyčku co nejdál. Tentokrát byli nejúspěšnější Matěj s Dominikem.

Když Hanikulik uviděla docela velký pařez, věděla, že právě tady proběhne další soutěž. Postupně každý dostal jedenáct házecích šipek a jimi měl strefit onen určený cíl. Celkem každý házel dvě sady a výsledky se sčítaly. Jako vítěz z tohoto klání vyšel Kryštof.

Jen o kousíček dál byly všem zavázány oči a když Tumaj začal opodál pískat na píšťalku, měl každý k našemu vedoucímu dojít. A znovu se nejvíce dařilo Kryštofovi.

Teď nás čekal delší pochod bez soutěží či her, vyjma „desítkek“, které přeci jenom onen delší přesun zpříjemnily.

Už se v lese docela šeřilo, když si měl každý připravit svůj výkonnostní kolík, se kterým jsme pak hráli petang, podobně jako minulou výpravu se šátky. Jenže ono to s těmi výkoňáky bylo úplně jiné. Vítězství si z této poslední soutěže odnesl Adam.

Když jsme ušli jen pár metrů, začala mezi stromy prosvítat světla a Tumaj si dělal legraci, že to je perníková chaloupka a že budeme muset tu boudu sníst.

Prošli jsme mezi domky ve Strnadovně, což je část města, která je na nejvyšším místě Kladna, a zanedlouho jsme dorazili ke kostelu, kde naše výprava skončila. Než jsme se rozloučili, oznámil nám Tumaj výsledky dnešního bodování a Dominik dostal důkaz určený pro toho nejúspěšnějšího.

Ještě informace, že kolem dvacáté hodiny už budou k vidění fotky na rajčeti, pak tradiční pozdrav a rozchod.

Váš GeTe

Fotky najdete zde

tumaj
2018-12-19
počet zobrazení: 2056