Listopadové toulání Lvíčat

Když jsem připravoval tuto výpravu, kladl jsem si otázku, kam zamíříme. A pak mě napadlo prosté řešení: půjdeme po stopách Pavoučků z minulého týdne. Samozřejmě s jiným programem.

U rozdělovského kostela se sešlo pět členů našeho oddílu, Bonbón, Špulda, Klokan, Basti a Frodo, které doplnili Tobi s Vašíkem, tedy kluci, kteří momentálně do oddílu nechodí, ale našich výprav se účastní. Sedm kamarádů tentokrát doprovázeli všichni čtyři naši vedoucí, tedy Bahňák, Judman, Standa Kurhan a já, tedy Tumaj.

Ještě před zahájením výpravy jsme se dozvěděli dobrou zprávu, že Tobi od pondělka bude chodit i na schůzky. On se totiž v době, kdy měl přejít z Pavoučků do Lvíčat, odstěhoval do Bratronic a měl problém s dojížděním. To se teď vyřešilo, a tak Tobi může chodit na všechny naše akce. Doufejme, že v létě s námi pojede i na tábor.

Od kostela jsme odešli opravdu stejnou cestou, jako před týdnem Pavoučci, a dokonce na stejném místě, tedy jen kousek od kraje lesa, jsme uspořádali první soutěž, ovšem jak jsem již prozradil, úplně jinou.

Krom svého batohu, ve kterém jsem měl obvyklé pomůcky ke hrám a soutěžím, jsem nesl v tašce gumový míč střední velikosti, který jsme nakonec nestihli použít, a prkénko uzpůsobené jako pálku.

Když jsem tuto rekvizitu ukázal, začali se někteří ptát, na co že to je. Bahňák přispěchal s vysvětlením, že se všichni kluci předkloní a Bonbón jako jediné přítomné děvče že je bude vyplácet na zadek. Nakonec Špulda dostal jedno pohlazení, jinak ten úder nelze popsat, a přikročili jsme k připravované soutěži, ve které každý postupně dostal tři tenisáky, vždy si jeden nadhodil a oním prkénkem – pálkou – jej měl odpálit co nejdále po cestě. Nejlepší výsledek z těchto tří pokusů byl pak označen. Proběhla dvě kola a nejvzdálenější výkonnostní kolík oznámil, že vítězem první dnešní soutěže je Basti.

V průběhu odpalování míčku Judman se Standou vyznačili v lese mezi stromy slalomovou dráhu, kterou měl každý proběhnout a při tom za sebou táhnout můj provaz na přístřešek. Vtip byl v tom, že ten provaz, aby nebyl tak dlouhý, držel soutěžící za oba konce, čímž na konci vznikla – řekněme – smyčka. A ta v tom udělala velký zmatek. Občas se totiž za něco zachytila a ve dvou případech dokonce byli běžci strženi na zem. V každém případě to byla legrace, ze které vyšel, možná překvapivě ale vítězně, Vašík.

Vedoucí, kromě mě, pak soutěžili také ve své věkové kategorii. Nešlo ani tak o výsledek jako o zábavu nejen pro ně, ale také pro děti. Bohužel jsem si nezaznamenal, kdo byl nejlepší.

Po vyhlášení výsledků jsem nechal všechny nastoupit do řady s tím, že dali všichni ruce za záda. Jednomu jsem pak do dlaně vložil malou kartičku, které se měl do patnácti minut zbavit tak, aby to nikdo neviděl. Když vzadu jdoucí vedoucí kartičku minuli, musel její držitel ukázat, kde ji odložil. Pokud ho někdo viděl či to nestihl do limitu, prohrál. Nehrálo se o body, ale o zpříjemnění cesty. Tuto hříčku jsme opakovali pak ještě několikrát.

Došli jsme do místa, kam svítilo sluníčko a navíc tu bylo spousta dlouhých stébel suché trávy.

Každý si utrhl jedno stéblo, se kterým pak házel na zhruba čtyři metry vzdálený cíl, kterým byla dříve použitá pálka. Kdo onen kus dřeva překřížil, připsal si bod a při zisku tří bodů končil. To se jako prvnímu podařilo Bastimu.

Šli jsme dál a když skončilo další kolo ve schovávání kartičky, vytvořili jsme z provazu kruh o průměru cirka jeden a půl metru. V tom kruhu byly soutěžícímu zavázány oči a on měl co nejdéle běhat na místě, aniž se dostane mimo kruh. Jediná, kdo vydržel celé dvě minuty, byla Bonbón, která tak zvítězila. A vedoucí se opět hlásili, že chtějí soutěžit také, tak jsem jim to umožnil. Proč ne.

Další soutěž byla trošku masakr. Jeden se vždy chytil stromu a ostatní se jej snažili odtrhnout, samozřejmě co nejrychleji. Podle předpokladu to vyhrál Špulda, který je přeci jen oproti ostatním silnější. V kategorii vedoucích pak zvítězil Bahňák, kterého oddělit od kmene bylo téměř nemožné, ale nakonec se to také podařilo.

Blížili jsme se k místu, kde i před týdnem obědvali Pavoučci, a nám se podařilo dojít také přesně sem. Krom oběda tu proběhly dvě soutěže, z toho jedna hodně netradiční. Měl jsem na sobě starou bundu, moc dobrou, měl jsem ji dlouhá léta, ale dnes se stalo, že u ní neopravitelně odešel zip. Naštěstí šla zapnout ještě na takové ty cvočky, takže jsem nestrádal. Před nějakým časem se pak stalo, že se roztrhla kapsa, kterou jsem zašil. Jenže jsem zašil i několik mincí, které předtím v kapse byly a které spadly do šosu. Teď jsme z toho udělali soutěž. Každý si ten šos prohmatal a řekl svůj názor, kolik peněz tam je. Pak jsem rozpáral podšívku, peníze jsme spočítali a zjistili, že nejblíže byla Bonbón.

Byli jsme na mýtině plné pařezů, a tak se na tři z nich postavili vedoucí a na odpočítání každý vyhodil do vzduchu tenisák. Někdo výš, někdo níž, někdo dál, někdo blíž. Úkolem bylo chytit či jinak se zmocnit míčku. Komu se to podařilo, měl bod. Pokud někdo získal dva míčky, bodově si nepolepšil, ale vzal možnost soupeřům bodovat. Hrálo se na sedm bodů a vítězem se stala Bonbón, kterou v jejím posledním souboji někdo srazil na zadek a jeden z míčků jí spadl doslova do klína. Teď už vím, proč se říká: vítězství mu spadlo do klína.

Šli jsme trochu větší vzdálenost bez zastávky, až mně někdo připomněl, že jsem na začátku výpravy vyhlásil soutěž ve sbírání přírodnin. Konkrétně se mělo jednat o sedm listů, pokud možno těch, které dokázal majitel určit. Dále tři šišky a tři jehličky. Co list, šiška či jehlička, to bod a správné pojmenování – další. Nejvíce jich nasbírala Bonbón, dvacet tři. Velmi dobří byli ještě Vašík s Bastim, kteří získali po jednadvaceti bodech.

Z výpravy Pavoučků jsem se nechal inspirovat házením šipek na pařez, ovšem Lvíčatům jsem to upravil a házeli jsme na nafouknutý balónek. K dispozici bylo jedenáct šipek a hráli jsme, kdo balónek praskne na méně hodů. V tomto případě si vítězství zaslouženě vybojoval Frodo.

Došli jsme k místu, kde cesty tvoří jasně ohraničený trojúhelník a kde dosti často hráváme něco, co takové jasné vymezení potřebuje. Dnes tu proběhly naše koulovačky, které tentokrát byly soutěžní. Hrál každý proti každému, i když se jako obvykle tvořily koalice, ale nakonec se muselo dojít na boj i mezi těmi, kteří se pro první část bojů dohodli na spolupráci. Kdo zůstal v poli jako jediný neporažený, získal bod a kdo měl dva, končil. Nejrychleji to stihl Frodo který zaznamenal druhé vítězství v řadě.

Trvalo opět nějaký čas, než jsme udělali poslední zastávku této výpravy vyplněnou soutěží. Tentokrát se jednalo o cukrátkový petang. Proč cukrátkový? Jako prasátko jsme používali bonpari a kdo dohodil svůj šátek nejblíže tohoto cíle, stal se jeho majitelem. Navíc jsme počet cukrátek na konci celé soutěže převedli i do čísel v bodování a některá ta čísla byla hodně důležitá.

To se ale dotčení dozvěděli až u kostela v samotném závěru výpravy. Bonbón totiž v tom petangu získala čtyři cukrátka a tedy i body, Basti dva. Podle pravidla, které v případě stejného součtu bodů staví na lepší umístění úspěšnějšího z té poslední soutěže, se Bonbón stala nejúspěšnějším účastníkem třísté devadesáté sedmé výpravy Lvíčat.

Samozřejmě, že se i ostatní dozvěděli, kolik si z této výpravy odnášejí bodů, nicméně nakolik jim to pomohlo oproti těm, kteří dnes nepřišli, to se každý dozvěděl až v pondělí z tabulky bodování, která bývá po každé akci k vidění na nástěnce.

Fotky najdete zde

tumaj
2019-01-02
počet zobrazení: 2054