Výprava až na konci září

Na začátku každého oddílového roku se těžko hledá termín pro první výpravu. Zpravidla je to nakonec poslední sobota v měsíci. Nejinak tomu bylo i tentokrát. První výprava Lvíčat oddílového roku 2019 / 2020 se tedy konala 28. září 2019.

Na srazu bylo šest členů: Basti, Bonbón, Klokan, Vítek, Mates a Ryba. Z vedoucích byli přítomni Judman, Bahňák a Tumaj.

Sotva jsme vyšli od rozdělovského kostela, proti nám v poklidu kráčeli ještě Frodo a Stak, tedy sedmý člen a čtvrtý vedoucí. Asi jim šly špatně hodinky.

Ještě jsme nedošli ani do lesa a Judman přišel s první kontrolní otázkou: Jak se jmenuje turistické rozcestí, které jsme právě minuli? A protože to bylo již soutěžní, připsal si Basti první vítězství na této výpravě.

Před první klasickou soutěží zadal Judman ještě úkolovku, která skončí po obědě, v níž měl každý možnost získat hodně bodů, neboť se měly sbírat listy různých stromů, šišky, jehličky, a tak podobně. Nejvíce bodů z této záležitosti si připsala Bonbón, devatenáct, Frodo osmnáct, Basti sedmnáct, Ryba jedenáct a další nic. Proč? Sami to nedokázali zdůvodnit.

Zmínil jsem se o první klasické soutěži, kterou bylo posílání míče po cestě do dálky z takového mírného kopečku. Komu se kam míč dokutálel, či kde opustil cestu, tam byl zabodnut jeho výkonnostní kolík. Tady byl nejúspěšnější Basti.

Jde-li člověk lesem, kolikrát uvidí něco, třeba padlý strom. Křivý, po tom lehkém deštíku, co nás provázel při posílání míče po cestě, kluzký, ale vhodný pro soutěž, která sice nebyla plánovaná, ale byla skvělá a fakt zábavná. Jakpak ne, když to při chůzi po tom kmeni opravdu klouzalo. Úkolem bylo přejít po tom stromu od kořene po špičku s tím, že kdo spadl, musel se vrátit v prvním případě na start, když pak minul některý z rostoucích stromů, stačilo se vrátit právě sem. Dvakrát tuto „trasu“ musel absolvovat každý, třetí kolo bylo nepovinné, ale šli všichni. Nejlepšího času dosáhl rychlík Frodo.

Netrvalo to dlouho a na pořad dne přišla první „desítka“. Je fakt, že bylo po tom deštíku trošku vlhko, ale – copak jsme z papíru? Tak to všichni přežili.

Říká se tomu „úpolové hry“. Vlastě jsou to trochu drsnější hry. Jenže život není jenom samá vatička, a tak jsem přesvědčen, že i tyhle „drsňárny“ do programu Lvíčat patří. Soutěžící se postavil do středu kruhu, který vytvořili ostatní přítomní včetně tří vedoucích, kteří ale byli do jisté míry pasivními hráči. Hráč uprostřed měl za úkol dostat se co nejrychleji přes hradbu těl mimo onen kruh. Proto také Bahňák na obrázku vlevo drží v ruce stopky. Všimněte si, že se všichni smějí, a vězte, že prodravší se Ryba měl úsměv na líci také. Dodat zbývá jen, že nejprůbojnější byl Basti, který se z onoho kruhu těl dostal za jednu vteřinu a devatenáct setin.

Když jsme na téhle výpravě došli ráno do lesa, tak trochu sprchlo. Teď najednou svítilo sluníčko a příjemně hřálo. Proto jsme se zastavili na místě, kam jeho paprsky dopadaly v plné míře, a Judman nechal každého připravit si tři dlouhá stébla. Proč tři? Jmenuje se to „boj o šípy“ a hrávali to indiánští kluci, kteří těmi šípy zatím neuměli střílet. První hráč odhodí svůj šíp do prostoru a další mají za úkol některý z ležících šípů tím svým překřížit. Podaří-li se to někomu, stává se majitelem překříženého, či dokonce překřížených stébel a samozřejmě si bere i to svoje. Aby to nebylo úplně nedobré, první šíp hodil do prostoru Tumaj a pak následovali všichni ostatní podle umístění v předešlé soutěži, takže to byl Basti, kdo se pokoušel ono Tumajovo stéblo získat – marně. Vítězem se nakonec stal Mates, který tak dokázal, že i ti mladší a drobnější u nás mají šanci.

Byli jsme u vybrání, kterým kdysi vedla vlečka na důl Max, a o kousek dál, u druhého mostu, je naše místo velice vhodné pro koulovačky. Tady se ukázalo, že nejen Mates, jako nováček, který neví, co je to kulivo, ale i jiní toto střelivo námi používané, dnes s sebou nemají. Naštěstí Vítek měl těchto papírových koulí devadesát, což byl dostatečný počet, abychom si onu oblíbenou koulovačku, chcete-li: koubitku, zahráli. Do soubojů se zapojil i nejmladší z vedoucích Stak – Standa Kurhan, to aby vyrovnal počet členů dvou družstev na čtyři proti čtyřem.

Souboje to byly zajímavé, ale přeci jen ne až tak úplně velké. Proč? Bylo tu málo bojovníků, když mnozí dnes zůstali doma, někteří ze zdravotních, jiní z rodinných důvodů. No, co naděláte. Hráli jsme s tím počtem soupeřů, který tu byl.

Bylo krátce před polednem a opustili nás Bahňák a Basti. Ten druhý měl cirkusové vystoupení v rámci Cirkusu Happy Kids. Najděte si to webu. Je to skvělý projekt. Nicméně Basti kvůli němu nebyl na druhé části našeho programu, ale už teď prozradím, že ho táta stihl dovézt na závěr naší výpravy před rozdělovský kostel.

Bylo poledne, a tak jsme se posilnili tím, co dětem připravily maminky a co si vedoucí připravili sami. Pak hned došlo na vyhodnocení úkolovky a aby si hned každý nemačkal bříško či nelítal kdoví za čím či proč, následovala soutěž v posílání či házení (tentokrát to bylo jedno) tenisáku k Bastiho výkonnostnímu kolíku, který tu zapomněl. Tady byl nejlepší Vítek.

Popošli jsme o hodný kus dále a na jednom místě jsme uspořádali hned dvě soutěže pro tříčlenná družstva zde vytvořená, neboť zastoupení jedné z našich družin tu bylo velice slabé – jeden Ropák. Jak štafetu v kačeřím běhu, tak žonglérské běhy vyhrála trojice Bonbón, Mates a Vítek.

Tentokrát jsme šli jen kousíček, protože jsme dorazili k místu, které Judman vyhodnotil jako velice vhodné na souboje o liščí oháňky, což je to, jak jeden druhému vytrhává šátek z části zasunutý za kalhoty. Jde jen o formu, kterou je to hrané, a dnes se bojovalo každý proti každému s tím, že kdo třikrát zvítězil, končil. Frodo s Klokanem již měli po dvou bodech, ale vítězství v dalších soubojích přenechávali jiným, to aby si ještě zahráli. Frodo nakonec ten třetí bod, a tím i prvenství, získal, kdežto Klokan na této taktice prodělal, ono se to tak nějak semlelo a on skončil až poslední.

Když dal Judman pokyn, aby byly všem zavázány oči, každý tušil, že přijdou „letadla v mlze“, tedy cesta poslepu – vlastně necesta – za zvukem Tumajovy píšťalky. Nejlépe se v onom terénu zorientovala a pohybovala Bonbón, která tuto soutěž vyhrála.

Prošli jsme kolem dalšího turistického rozcestí a Tumaj vyzkoušel, jak kdo si všímá svého okolí, kudy jdeme. Tentokrát chtěl náš vedoucí slyšet nejen název onoho rozcestí, to bylo za pět bodů, ale i jaké barvy značení tudy procházejí – za tři body. Název byl „Na Rýni“ a značení zelené a žluté. Jediný, kdo věděl všechno, a tudíž plný počet bodů získal, byl Ryba.

Na takové ty soutěže na výdrž spousta členů Lvíčat hubuje, že je nemají rádi, ale pak drží a drží a drží. Tentokrát jsme hráli, jak snímek vedle ukazuje, vydržet co nejdéle se stéblem v natažené ruce. No a hle: zase ten nejmenší a nejmladší to vyhrál. Ono totiž ani tak nešlo o sílu, ale o sebezapření a výdrž.

Tady hned vedle cesty byly takové pěkné malé smrčky – ideální terén na obyčejnou schovávačku, čili schovku. To víte, že jsme si ji zahráli. A ne jednou.

Schovka je sice skvělá hra, ale my museli blíž ke Kladnu a samozřejmě to nebylo bez zábavy.

Nejprve nás čekalo takzvané nosní derby, které se v originále hraje s vajíčkem. My použili míč. Zkrátka, nosem se má posunovat míč po určené trase od startu do cíle, a ty se snaž. Nejvíce se snažila Bonbón – vítěz soutěže.

Byli jsme už kousek od města, ale měli jsme ještě docela dost času, takže Judman nejprve nechal vytvořit opět dvě tříčlenná družstva, která pak proti sobě bojovala jako ponorky. Přesná pravidla většina Lvíčat zná, takže pokud budou tento článek číst rodiče, jejich potomci jim jistě rádi vše objasní. Já již jen doplním vítěznou trojici, kterou se stali Frodo s Matesem a Rybou.

Hned vzápětí zadal Judman úkol nasbírat třicet smrkových šišek a stejný počet klacků cirka třicet centimetrů dlouhých. Šlo sice o čas, za který bude úkol splněn, ale také o přesný počet požadovaných předmětů. A tady někteří prodělali na spěchu. Nahlásili splnění úkolu, ale neměli správné počty, a tak Mates, jako poslední, kdo nahlásil splnění, v poklidu vše přepočítal a nakonec skončil třetí za druhým Frodem a vítězným Klokanem.

A ještě jsme něco stihli – rajče. A zase: „To je hrozná hra!“, ale všichni se do toho vrhli naplno, přesto že už šlo jen o hříčku, tedy bez bodového zisku.

A kdo kolik těch bodů za ten den nasbíral? To se všichni zúčastnění členové Lvíčat dozvěděli u rozdělovského kostela, kde naše výprava končila. Výsledky se dozvěděl i Basti, který stihl po cirkusovém vystoupení ještě samotný závěr naší výpravy, na které byla bodově nejúspěšnější Bonbón, nicméně krásný den plný soutěží a her prožilo všech těch sedm přítomných a s nimi i naši vedoucí.

Váš GeTe

tumaj
2020-01-12
počet zobrazení: 2059