Výprava Pavoučků – počasí nás uzavřelo v klubovně

Pořád bylo tak krásně, ale na sobotu 5. října se to jako naschvál pokazilo. Mělo pršet celý den, a tak jsme se raději sešli rovnou v naší klubovně. Možná toho deště nakonec nebylo tolik a někdo by mohl namítnout, že jsme mohli jít ven. Mohli, ale všude mokro. Co bychom asi tak mohli hrát. Na schovku, jako nedávno se Lvíčaty, určitě ne!

Zůstali jsme pěkně za pecí a bylo to také fajn. Fanda měl připravený dokonalý program. Zahájili jsme malou hříčkou „tik, ťak, bum.“ To koluje bomba, taková ta s tím doutnákem, která za neurčitý čas vybuchne. Přitom je určena slabika, na kterou má soutěžící vytvořit slovo. Je-li slabika „ka“, může se použít katapult, kamna, kalendář, ale také hračka, nebo sekaná. Ve všech těch slovech to „ka“ najdete.

První soutěží na body bylo posouvání kolečka co nejdále od základní čáry s tím, že se soutěžící přitom nesměl dotknout jakoukoli částí těla herního prostoru. No, celkem to šlo, ale jak komu. Rozhodně nejlépe Aničce, která svoje kolečko posunula nejdále ze všech.

Do jisté míry často používané závody, kdo nanosí nejvíce cédéček pěkně po jednom na svoje stanoviště, byly i dnes vítanou zábavou. Překážkou mezi židlemi, kam se měla cédéčka nosit, a prostorem, kde těch cédéček bylo strašně moc, byly stoly, které museli soutěžící podlézat. Možná nejrychlejší, možná nejmrštnější, ale nejspíš obojí, byl Kryštof, který přenosil nejvíce cédéček za všech přítomných.

Když Fanda na zem nalepil pásku do tvaru obdélníku, mnozí si mysleli, že dojde na souboje, kdo bude mít v tomto cíli ruku či nohu. Ne. Fanda ještě dolepil písmeno H a bylo jasné, že půjde o letecké závody. Vlaštovku, přesněji šipku, si každý vyrobil sám podle Tumajových instrukcí a pak už se závodilo, které „letadlo“ přistane blíže heliportu. Komu se to podařilo, získal bod a po zisku tří bodů se zaznamenávalo pořadí. Jako první skončil Adam.

Pro další souboje dal Fanda tři židle do tří různých vzdáleností od odhodové čáry a zadal jasný úkol: strefit se tenisákem pod židli s tím, že byly tři pokusy v každém kole, která byla také tři, a pod čím vzdálenější židlí míček projel, tím i více bodů. Těch nakonec měla nejvíce Terka.

Pak si každý do šachovnicové mřížky o pěti krát pěti polích napsal libovolná čísla od jedničky do devadesátky. Fanda pak losoval čísla a pokud někdo některé měl, zaškrtl si je. Kdo měl pět čísel v řádku, nahlásil to. Hrálo se ale ještě na sloupek, úhlopříčku, kříž a nakonec na bingo – na všechna vyškrtaná čísla. Nejvíce se tentokrát dařilo Adamovi.

Když se dávají sirky na hrdlo lahve, je to vždy pro diváky velká zábava a pro toho, kdo se touto cestou snaží zbavit sirek, velké napětí. Ono totiž, pokud mu ta sirka neskončí tam, kde má, a spadne, musí si ji vzít a pokud jich při tom spadne i více, bere všechny. To postihlo Terku, která tedy nevyhrála, na rozdíl od Kryštofa, který se svých deseti sirek zbavil jako první.

Dneska se doma již tolik nehrává „Člověče, nezlob se“, jako dříve. To se kolikrát sešla i celá rodina, mnohdy s prarodiči, a hrálo se o sto šest. A tak jsme si to „člobrdo“ zahráli na této výpravě. Protože bylo přítomno osm Pavoučků, hráli jsme čtyři a čtyři. Vítězové a druzí pak postoupili do finále o první až čtvrté místo, zatímco třetí a čtvrtí hráli o páté až osmé. Do finále se dostali a v tomto pořadí skončili Týna, Johanka, Sára a Terka.

Venku pršelo a my si pěkně v suchu dali obídek, po němž následovala první soutěž na družstva, která nejprve nosila na určená místa kostky, ze kterých pak měla vystavět co nejvyšší věže. A že to padalo, to mi věřte. Nicméně nakonec tu dvě věže stály a vítěznými staviteli se stali Sára, Johanka, Anička a Kryštof.

I v následujícím velkém turnaji byly ve hře věžičky z kostek, ale jen ze tří na sobě a tří v jedné řadě na každé straně. Postupně nastoupil každý proti každému a ona dvojice se snažila shodit pomocí tenisových míčků, také tří na každé straně, soupeři věžičky dříve, než se to podařilo jemu. Každý zápas se hrál na dvě vítězství a z celého turnaje vyšla nejlépe Terka.

V naší klubovně visí terč na šipky a jen málokdy se na něj hází. Přesněji, necháváme to právě na „propršené“ výpravy. Musím přiznat, že to nebyla žádná sláva, ale i tady byli poražení i vítěz a z toho vítězství se radoval Adam.

Pokud hrajeme v klubovně vybíjenou, nebývá to taková ta klasická, takové hřiště se sem nevejde, ale bývá to prostě boj každého proti každému a také menším a měkčím míčkem. Tuto výpravu jsme takovou vybijku hráli také, a na body. Dva poslední hráči, kteří zůstali naživu v tom kterém kole, získali bod, a kdo jich nasbíral pět, končil. Vítězem se tentokrát stal Tomáš.

Následovaly dvě soutěže s hrací kostkou. V té první se hráči střídali v házení a úkolem bylo v co nejméně kolech hodit všechna čísla od jedničky po šestku. Na pořadí, ve kterém si kdo čísla zapisoval, nezáleželo. V tomto zápolení byla nejúspěšnější Sára.

I v další hře byla zapotřebí kostka, se kterou tentokrát hráč mohl házet, kolikrát uznal za vhodné, a čísla, která mu padla, se sčítala. Mělo to však jeden háček. Buď se hráč rozhodl, že už má dost, a takzvaně podepsal dosažené body, nebo se stalo, že mu padla jednička, která mazala to, co bylo v tomto kole nahráno. Cílem bylo dosáhnout či přesáhnout sto bodů, což se jako prvnímu podařilo Kryštofovi.

Tivoli, to není nadávky s hrubou chybou, ale taková skvělá cvrnkačka, ve které je vystřelována kulička, která se pak proplétá mezi hřebíky nebo zapadne do nějakého důlku, případně se dostane ke zvonku, což znamená nejvyšší možný počet bodů – sto. Také se může stát, že kulička mine nejen stovku, ale i všechny důlky a v lepším případě skončí v kaslíčku s desítkou, ale také se může dokutálet pouze pro pět bodů. Ve třech kolech, která jsme uspořádali, se nejvíce vedlo Aničce.

Zbýval ještě čas a byl tu i ideální počet členů na to, abychom se rozdělili do dvou čtveřic a zahráli si přehazovanou. Ta však nebyla klasická s míčem a přes velkou síť, ale s plyšovým Pikaču a přes židle, které síť nahradily. I tohle bylo na body, a tak si po osmi bodech odnesli vítězové Sára, Johanka, Anička a Tomáš.

Bylo skoro šest hodin a naše výprava končila. Nebyli jsme tedy venku, kde občas pršelo a všude pak bylo mokro. Proto jsme volili tuto variantu a těch osm Pavoučků, kteří na této akci byli, mi jistě dá zapravdu, že i tak to stálo za to.

Ještě jsme odměnili důkazem nejúspěšnějšího, což byla Johanka, která nasbírala stejně bodů jako Adam, ale v poslední soutěži, v té přehazované, byla lepší, takže se stala nejúspěšnějším Pavoučkem této výpravy.

Tumaj

tumaj
2020-01-11
počet zobrazení: 2059