Lednová výprava – z větší části v klubovně

Poměrně chladné počasí určilo, že 174. výprava Pavoučků začne v klubovně. V zimních měsících to tak děláváme. Tentokrát jsme v klubovně zůstali až do oběda, pak vyrazili ven, ale protože dvěma děvčatům začala být zima, vrátili jsme se do klubovny, kde jsme náš program završili.

Sešlo se nám osm Pavoučků: Áňa, Dorka, Viky, Vojta, Artuš, Petr, Ondra a Hugo. Vedoucí přišli všichni tři, tedy Tumaj i instruktoři Bonbón a Basti.

Program si na tuto výpravu připravil Tumaj a je na vás, abyste posoudili, nakolik se mu podařilo vybrat ty správné soutěže.

Zahájili jsme oblíbenou stavbou sloupů z kostek, tentokrát ovšem s malým háčkem. Základnu té stavby tvořila malá šestistěnná kostka, kterou znáte třeba z Člověče nezlob se! a na kterou soutěžící postupně pokládali první velkou kostku, pak druhou a tak dál, až do okamžiku, kdy některému ze soupeřů stavba spadla. Hráli jsme turnajovým systémem, ve kterém se každý setkal v souboji s každým. Z tohoto turnaje vyšla vítězně Áňa.

Následovalo bingo, se kterým se Pavoučci setkali již na oddílových Vánocích, ovšem tam jsme to hráli se jmény, dnes s čísly. Každý si do prázdného hracího plánu čtyři krát čtyři pole vepsal libovolná čísla od jedničky do padesátky. Tumaj pak losoval jednotlivě čísla a pokud někdo vylosované číslo měl ve své tabulce, přeškrtl si je. Jako prvnímu se podařilo takto označit všech šestnáct políček Ondrovi.

Pro další dvě soutěže jsme použili jako rekvizitu nafouknutý balónek. V prvním případě jej měly děti pinkáním dopravit přes klubovnu co nejrychleji a ve druhém na co nejméně pinknutí. První disciplínu vyhrála Dorka, se kterou se obrázek z tohoto zápolení dostal i na titulní stranu tohoto časopisu, a druhou Ondra.

Pokud se stane jako dnes, že jdeme do klubovny v rámci výpravy, máme možnost zařadit časově náročné soutěže či turnaje, které bychom na schůzkách jen těžko stíhali. Takovým turnajem byl dnes boj o věžičky. Naši klubovnu jsme rozdělili na dvě herní pole a v každém probíhalo to samé. Každý hráč měl před sebou dvě věžičky z kostek a k dispozici tři tenisové míčky. Na daný povel pak začal samotný boj, ve kterém se hráči snažili zpoza svých věžiček míčkem shodit věžičky protivníkovi dříve, než on to udělá mně. Hrálo se opět systémem každý s každým a po odehrání všech zápasů vzešel vítěz, kterým se stala Áňa, kterou Tumaj zachytil na snímku tady kousek výš.

Shazování věžiček bylo úkolem i v další soutěži, ale tentokrát bojoval každý sám se sebou. Napříč přes klubovnu bylo postaveno v jedné řadě pět věžiček, které měl soutěžící shodit co nejmenším počtem hozených míčků, v čemž se nejvíce vedlo Artušovi.

Poslední dopolední soutěží v klubovně byla jakási varianta petangu, při níž se k prasátku házelo výkonnostním kolíkem. Čí kolík po odházení všech skončil neblíže, získal bod a po zisku dvou bodů soutěžící končil. Jako první toho dosáhl Vojta.

Následoval oběd a po něm jsme se vydali do lesa, kde prvním závodem bylo posílání saní do dálky. Soutěžící vzal saně, strčil do nich a kam dojely, tam se mu položil výkonnostní kolík. Takto proběhla tři kola, po kterých měla nejdále od odhodové čáry svůj výkoňák Áňa, která se tak stala vítězem.

Zajímavou soutěží byl odraz míčku od stromu, k čemuž jsme si vybrali silný kmen, na který postupně každý házel tenisovým míčkem, který se měl odrazit co nejvíce zpět směrem k místu odhodu. I zde proběhla tři kola, po nichž měl svoji značku, výkonnostní kolík, nejdále od onoho stromu Artuš.

Po kontrole, kdo má dvoje rukavice, jsme se pustili do stavby co nejvyšší věžičky, tentokrát vytvořené ze sněhu, který se dnes krásně lepil. Čas na stavbu byl určen jenom pět minut, protože jsme se nesnažili o nějaké vysoké stavby, na které by stavitel již ani nedosáhl, ale na to, kdo prostě bude nejlepší.

Nedošli jsme nikam daleko a Tumaj využil toho, že v okolí bylo spousta dlouhých uschlých stébel, a dal pokyn, aby si každý utrhl tři z nich, se kterými pak házel na saně, které se po každém kole posouvaly o něco dál od odhodového místa. Kdo je strefil alespoň jedním z těch tří stébel, postupoval do dalšího kola. Kdo v daném kole třikrát minul, končil. V posledním kole se střetli Áňa a Ondra, který ovšem minul, a tak se vítězkou tohoto zápolení stala Áňa.

Měli jsme saně, byl sníh, co nám chybělo, byli psi. Na co psi? Na psí spřežení přece. My jsme si však uměli poradit. Narychlo jsme vytvořili dvojice, ve kterých se jeden stal psem, druhý psovodem a mohlo se závodit. Ve druhém kole se oba parťáci vyměnili, psovod dělal psa a pes psovoda a ve třetím si dvojice mohly vybrat, kdo bude kdo. Z těch tří kol se do soutěže započítával ten nejlepší čas a toho dosáhli Vojta s Artušem.

Protože dvěma dívenkám bylo zima, vrátili jsme se do klubovny, kde náš program pokračoval dalším velkým turnajem, tentokrát v souboji ve shazování míčku ze soupeřovy lžíce. Dva protivníci se postavili proti sobě, oba měli na lžíci tenisák, který bylo zapotřebí udržet na té lžíci déle než soupeř. Hrálo se na dvě vítězství a po odehrání všech zápasů byl znám i vítěz, kterým se tentokrát stal Vojta.

Šprtaná nemá nic společného se školou a tudíž ani s výukou. Je to soutěž, kterou v minulém století hrávali často chlapi v hospodách, a jde o cvrnkání krabičky plné zápalek, která musí skončit na stole a buď se na ní po dopadu objeví zadní stěna, která znamená nulu, nebo obrázek, což je za dva body. Může se stát, a párkrát jsme to viděli, že se krabička postaví na delší z úzkých stran, což je za pět bodů. Pokud by krabička skončila kratší úzkou stranou na stole, bylo by to za deset bodů. V tomto případě hráči cvrnkali jeden po druhém a do jisté míry záleželo na nich, kolikrát budou cvrnkat v tom kterém kole. Pokud totiž byl někdo úspěšný a padla mu třeba jen dvojka, měl dvě možnosti. Buď to tu dvojku „podepsat“ a nechat ji zapsat, nebo pokračovat ve cvrnkání. Tady mu mohla padnout další číslem ohodnocená strana krabičky, což se mu připočetlo, nebo také padla nula, a v tom případě se předchozí dvojka mazala. Co bylo „podepsáno“, o to soutěžící mohl ještě přijít, a také se to v několika případech stalo, to když někdo crnknul krabičku tak špatně, že spadla ze stolu na zem. Bylo to dramatické, bylo to zábavné a co hlavně, i z tohoto zápolení vzešel vítěz, kterým byla dnes již pošesté Áňa.

A ještě jednou dnes došlo na stavbu věží. Tentokrát nešlo o rychlost, ale o to, kdo jich dokáže postupně naskládat na sebe nejvíce. Všichni nejprve položili základní kostku, pak na ní druhou, třetí, čtvrtou a tak dál, dokud stavba nespadla. Ta se zřítila postupně všem, kromě Petra, který tuto závěrečnou disciplínu této výpravy vyhrál.

Naše výprava, která proběhla z větší části v klubovně, končila. Nenudili jsme se! Naši vedoucí nám jasně dokázali, že jsou připraveni pro nás udělat program za jakýchkoli podmínek. A bude to tak určitě i na táboře, na který mohou Pavoučci jet, kde se může stát, že nám déšť znemožní program venku. I tady si jistě naši starší kamarádi s programem uvnitř poradí.

V samotném závěru našich vyprávění o výpravách vždy prozradíme jméno toho, kdo byl bodově nejúspěšnější, a výjimku neuděláme ani dnes. Tím nejlepším byl Artuš. Nebyl sice vítězem největšího počtu soutěží, ale tu vyhrál, tu byl druhý, někdy i horší, ale když se to nasčítalo, bylo z toho prvenství.

Fotografie z akce jsou zde

tumaj
2022-02-20
počet zobrazení: 2070